Poslední čúčo

„Prostě se sbalil a odjel.“
„Vy jste spolu mluvili?“
„Říkal to vedoucí.“ Ještě aby. Proč by se bavil zrovna se S.! Hrát si pořád jako blbec prý bylo pod jeho úroveň. A co si myslel, když jel na tábor? Že se bude akorát předvádět na diskotéce? A zrovna včera mohl. Byli jsme tam všichni. Akorát on ne. Došel s kufrem na rozcestí, tam chytl signál a zavolal rodičům.
„Ale stejně, že se s nikým nerozloučil.“ Ta hodina u potoka se přece nedá jen tak zapomenout. Házeli jsme na hladinu pirohy od oběda, popíjeli krabicák a bavili se o ničem. Chtěl mě hodit do vody, ale smekla se mu noha a skončil tam sám. Pak mu byla zima, tak si půjčil mou mikinu. Že v ní dojde do chaty a po zábavě vrátí. Co s ní asi bude dělat.

„Mám na tebe čekat?“
Jo vlastně, stezka odvahy, taková hloupost. Vedoucí čekají za bukem, vyjou a někteří se dokonce válí v bahně u cesty.
„Neulejem se?“
Vedoucí by měl kecy. Bojí se. Chodit lesem a porušovat pravidla. Už mi to leze na nervy.

Každý půjde sám. Koho načapem ve skupině, čistí latríny. Vedoucí nás řadí do fronty. Hádejte, kdo jde poslední. Potom mizí ve tmě, asi si musí nandat prostěradlo. Kuchař měří čas. Tedy spíš odhaduje. Naschvál nás nechává dlouho čekat. Za to, že jsme pomlouvali oběd.
Pak se S. vydává do tmy. Čekám a kuchař konečně mává rukou. Mám jít.

Snažím se nepřerazit o kořeny a jinou havěť. Občas tuším v keřích stíny. Hýkají, skřípou zuby a do čehosi buší. S váma je teda sranda. U kapličky doháním S. Spíš tam na mě počkala. Neříkej, sakra, že ses zase bála.
Hele, teď už je to podél obory, potom z kopce a raz, dva, a vylezem zpátky. Běž, sejdem se dole. Nemám na ni náladu. Strašidla nikde, netuším, proč jsme museli jít takový kus. Pár desítek metrů níže šustění, no dobře, ale jak se přibližuji, vrací se ticho. Asi je to taky přestalo bavit. Vymýšlím, jak bude večer pokračovat. A jsem zpátky. U nás stále zhasnuto.
Zhasnuto?
Kam by S. šla? Sama. Možná k někomu na pokec. Aspoň bude chvíli klid. Nevím, jak dlouho.
Čekám.
Čekám a ona nikde. Klepu vedle, holky ji neviděly. Nikdo další ji neviděl.
Sháním vedoucího. Že se hned vrátí. Prý sbírá v lese rekvizity. Nějak dlouho.
Čekám hodinu. Chodím se ptát. Nic.

„Kuchař ji hodil do nemocnice.“ Jako kdy? Můžeš mi donést její doklady? Ptá se vedoucí. Nestihl je vzít, tak tam s nimi musím. Šátrám v její krosně a pak zpět do chaty na konci řady. Všude tma, ani stopy po tajných mejdanech, schovaných flaškách a nočních radovánkách. Na obloze ani šmouha.
Tady jsou. Vzala jsi všechno? Průkazku, řidičák. Ten snad nepotřebuje, ne? Jako by se přeřekl. No, prostě ho chtějí. A pak na sekundu přestanu dýchat. Všiml si toho? Nevím, pořád se tváří divně, jako bych ho vyvedla z míry, ale já má v břiše kámen.
Tahle vůně. Za deset dní se mi ten těžkej parfém dostal pod kůži a poznala bych ho. I v lese. Roztěkaný vedoucí a parfém S. Blázníš? Co ale dělá v jeho chatě? Snažím se poslouchat. Že S. měla problém s tlakem. Slabost, aha. A já myslela, že je prostě srab.
Vracím se.
Konečně klid. Můžu vypnout a neposlouchat. Zhasnout. Být sama.
Ale ten závan neodchází. A ne a ne se zbavit divného pocitu, který ve mně návštěva vedoucího vyvolala. Házím nohy na oprýskaný stolek. A pak na zem. Lehám si a pak zase vstávám. Zavírám okno, přecházím.
Bojím se.
Protože. Je to divné zůstat sama. Ve tmě.
A mít pocit, že vše není v pořádku.
Co blbneš? Tábor. Hra na odvahu a fronty na kus masa. Před malejma se předvádíme, že to myslíme vážně. Trapas a klišé. Lehkost.Ulité čúčo. První pusa. Porušování pravidel.

Ráno se zdá jako každé jiné. Hvizd namísto budíčku, odvedle smích. Ráno jako včera a před týdnem. Slunečno a všude dost hlasů. Ostatní se ptají na S. V nemocnici? Je divná. Vlastně se můžem večer sejít u mě. Mám tam ještě víno v petce. Snad se S. do té doby nevrátí. Ještě by chtěla žalovat.

Nevrátila se.
Vedoucího jsem nenašla, prý jel na nákup. Jak to? Za celý tábor se nestalo, že by na chvíli vypad, většinou se pořád motal kolem a slídil, kdy nás zastihne s cigaretou, a poslední den jsem jej zahlédla pouze ráno.
A pak přichází soumrak.
Čistá obloha je pryč a místo toho prší. Popíjíme u mě s holkama a smějeme se kravinám. Lahev se vyprazdňuje a venku je stále více neútěšně. Slyším náraz.
Kdosi vedle křičí. Déšť se zastavuje.
Zas ten divný pocit v žaludku.
Na vymletém chodníku sedí H., snažila se přeběhnout. Aby jí nezmokly vlasy. Tak podklouzla. Špatně se jí vstává, legíny má roztrhané a koleno od krve. Je tu někde náplast, obvaz? Skočím s ní za vedoucím. Snad už bude zpátky. Nepozná, že jsme pily? Sám určitě někde nasává.
Přejít na opačnou stranu tábořiště trvá nekonečnou dobu, jsme naprosto durch, tráva po náma čvachtá. A chatka zamčená. Svítí se v kuchyni. Kuchař hází šipky na terč, pod stolem se krčí špatně schovaná láhev. Prohlíží si ránu. „Ale já tu nic nemám.“ Počkej. Na háčku přece visí náhradní klíče. Má u sebe lékárničku, tak tam zaběhni. Vracím se tedy k chatce vedoucího.
Nechce se mi. Kam vůbec zmizel. Rozhlížím se, jako by mě sledoval při činu. Opilá, zmoklá a z neznámého důvodu vyděšená.
Snažím se zmrzlou rukou trefit do zámku, musím přitlačit, nakonec se podaří.
Uvnitř se válí zpocený chlapský pušinec, parfém se už vypařil. Zato všude poletuje spousta much. Nevidím a šmátrání k ničemu nevede. Ve světle lékárničku během chvíle najdu. Rozhlížím se. Pohozené kalhoty, zmuchlaná šňůra, papíry. Chci se otočit, ale v tu chvíli mám pocit, že mi zkameněly svaly a dál neujdu ani krok. Přes židli se válí má mikina.
Ta, s kterou jsem se už rozloučila.
A na ní tmavé fleky.
Chytá mě panika.
Zapomínám na lékárničku a bezmyšlenkovitě utíkám. Vedoucí ho oddělal. Stejně jako S. A teď provede něco nám. Letí mi hlavou. Ne! K sobě nemůžu. Ale kam?
Vbíhám do nejbližších dveří, slečny si lakují nehty. Divně na mě koukají a já nechápu, že nechápou. Blbě stojím, čumím, ptám se, kdy zas bude dýza. A pak mi dochází, že ostatní u mě pořád čekají, nemůžu je tam nechat.
Utíkám. A mám pocit, že vedoucí mě musí vidět a sledovat. Musí. Nákup? Hra? Ne, on se ani na chvíli nevzdálil. Schovává se tu někde a plánuje, kdo zmizí jako další.
Já. Znám jeho tajemství.
Ne!
Opět ve mně zatrne. Jo. Všechno je ztraceno. Vždyť jsem u něj nechala svítit, stejně tak nezamkla a nevrátila klíče. A teď už se tam nemůžu vrátit. Určitě už čeká.
Zběžně se otáčím, abych se přesvědčila, že jeden z těch desítek stínů není jeho.
Jeho chatka se topí ve tmě. Dveře zavřené.
Jak dlouho jsem se zdržela? Tři minuty? Čtyři? On je tu. A vyhlíží. Během sekundy se dávám ještě do zoufalejšího běhu, netuším, zda se jedná o sekundy nebo hodiny. Jako by každá z noh vážila deset kilo a les přestal dýchat a tma nevěděla o smíchu z jednotlivých chatek. Jediné, co vidí, jsem já. A moje kroky duní trávou.
Vbíhám dovnitř. Holky jsou už namaděru. Zpité.
Zabouchávám dveře a snažím se je zapřít dřevěnou židli. Smějou se. Nová zábava? Ne, vedoucí zabil S. Ještě větší řehot. Hele, co máme, strkají mi pod nos jointa. Zbláznily se? Za poslední minuty jsem úplně vystřízlivěla.
Tak zbláznily jste se?
Viděla jsem v jeho chatce provázek a krvavou mikinu. A tesák, co ještě nezaschl, že jo? Chci jim říct, že jsou úplně vypatlané, ale v tu chvíli se chatka otřese. Kdosi tluče na stěnu, krátce a pak přichází rána, jako by se na nás valila povodeň.
Těkáme a trvá nám, než se odvážíme pohnout. Je tu. Nesnaží se to nijak zakrýt. Prostě si přišel a není kam utéct. A nevzdá to, dokud si nevyřídí účty. Ale budu poslední? A bude to bolet? Pak slyšíme kroky. Vzdalují se. A zrychlují.
Ještě není čas.
Viděl ho snad někdo? Mohl to přece vyřídit zaráz.
Už to chápete? Šeptám a neodvažuju se hnout z místa. To byl jako vedoucí? A kdo jinej. Tak to řeknem ostatním? Jak? Chcete obíhat chatky? A kdo nám bude věřit! Kromě toho. On tu je. A nemáme čas. Ne, ani do rána. A co budeme teda dělat! Potahuju si a kopu do sebe sklenku zteplalého vína, potřebuju kuráž. No, co budeme dělat. Musíme počkat. Zase přijde. Ven? V žádném případě. Víme o něm všechny. A on o nás taky.
Mám tu kapesní nůž. A skleněnou lahev. Trefíte se někdo? Co Rexonu do očí? Zhasneme a počkáme. Venku to podivně šustí. Počkáme a zvládneme ho. A kdy přijde? Asi až ostatní usnou. Ale určitě se vrátí. Popíjíme a trochu klimbáme.


Nevíme, že vedoucí už několik hodin leží na dně žumpy. A nožem v zádech. Strkal nos kam neměl a moc toho věděl.
H. se k nám stačila utéct. Ale nezvládla to.
Kuchař připravuje sekanou na zítra a nespěchá.
Další mrtvolu schoval do prázdné chatky, klíč si raději hodil do zástěry.
Ať ho má pak po ruce.