Asi přestanu s definitivní platností číst tisk. Nic pěkného se stejně nedozvím. Občas se jim povede vtipný komentář a to je asi tak všechno. A dnes jsem se ke všem katastrofám, které nás postihly, politickým šarádám a jiným neveselým historkám, navíc ještě dozvěděla, že: Evropani hloupnou. Jsou o dost blbější než naši předci v 19. století.

 

Tento Oxfordem vědecky potvrzený fakt, mě v první okamžiku docela nadzvedl. Dotkl se mého, docela vysokého, mínění o mé maličkosti. To, že to objevil vážený tým britských vědců, srovnávacími studiemi, ještě neznamená, že to musí být pravda. Vědeckým výzkumům přestávám věřit už od doby, kdy přišli s tím, že po hlávkovém salátu se tloustne. Jo, prý se tloustne díky hnojivům, kterými ten salát polévají.

 

Takhle mi slavné vědecké týmy berou jednu iluzi za druhou. Když k tomu připočtu různé testy potravin, škodlivost umělých vláken na těle, zprávy, že nemám vycházet z domu, protože polétavý prach překročil tisíckrát normu, nebo vykvetly jehnědy a stovky jiných milých zpráv, nevidím budoucnost lidstva, ani svoji, nijak růžově. A teď ještě přijdou s tím, že blbneme, že umřeme na blbost, že intelektuální doba Evropy skončila.

 

Argumenty vědců: V 19. století šla kultura vpřed. Tehdy žili slavní spisovatelé, básníci a umělci. Tehdy vědci objevovali ty nejvýznamnější objevy lidstva, dnes už žijeme jen z jejich poznatků. Lidi jsou líní myslet, encyklopedické znalosti mají na úrovni přerostlých šimpanzů (tak to aspoň vyznělo) a mozky vykazují menší kapacitu, než byla kapacita mozku mého děda, o pradědovi ani nemluvě.

 

„Panebože, co je to zase za kravinu,“ nedá mi, abych nekomentovala nahlas komentář v novinách. „Četl jsi to? Prý jsme už úplně blbý, jako tedy my Evropani.“
„Jaká kravina? Holá fakta, drahoušku,“ pronese můj muž, vytržený z luštění křížovky. Jeho neoblíbenější činností, zakončující ranní četbu tisku. „Jo, četl, mají pravdu.“
„Nepovídej, a na to jsi přišel jak,“ ptám se svého pana dokonalého.
„Vezmi si sebe. Před pár lety, všechno co jsi potřebovala vědět, sis nosila sebou v noťasu. Dneska už ti na to stačí telefon.“ Když mi může sdělit, že jsem blbá, jak zjistili vědci z Oxfordu, ani mu nevadí, že ho rušením z luštění.
„Jasně, já gúgluju většinou tvé dotazy, jestli sis nevšiml.“ Protáčí mě. Že jsem nedržela pec.
„Fajn, tak mi řekni jaké mám telefonní číslo?“ Evidentně se baví.
„Hele lušti si křížovku.“ Vím, že končí na pět set. Dostal mě. „To, že ho nevím, ještě snad neznamená, že jsem blbá.“
„No, já jen, že když nebyly tyhle vynálezy, tak sis musela pamatovat aspoň ty nejdůležitější telefony. A teď?  Zařveš do mobilu jméno, protože jsi slepá jako krtek, a hotovo. Mozek vlastně nepotřebuješ. A tak je to se vším. Na co studovat, hledat, když stačí gúglovat.“ Obhajuje Oxford. „Vzpomeň si na svého otce. Co nenastudoval, nevěděl. A že toho věděl, hotová pochodující encyklopedie.“

 

Mlčím, má vlastně pravdu. Vzpomenu si, jak se můj děda rozčiloval, že nás pouští ze škol nevzdělané.
„Já, když jsem ukončil měšťanku, tak jsem musel umět latinu, francouzštinu, němčinu.“ Říkal rozzlobeně. „Vy neumíte ani tu pitomou ruštinu. Co vás taky ty ženský můžou naučit. Mají jiné starosti. Nic neumíte, nic nevíte, nic vás nezajímá. Co z tebe děvenko bude?“
Vzpomenu si na svého otce, obloženého stohy knih, píšícího celé noci na staré Remingtonce vědecké články. Dokázal mi vysvětlit, jak je to vlastně s matičkou Zemí, Sluncem a planetami kolem, za pomoci jablka,  švestek a jedné blumy. To byl měsíc. Naučil mě dělat preparáty, začali jsme tenkou blankou z cibule a stařičkým mikroskopem.

 

Začnu hledat ve své mizerné paměti, kdo se za posledních dvacet let nějak zapsal do mého podvědomí tím, že něco skvělého napsal, namaloval, zhudebnil. Hledám v paměti nějaké nové Beatles, nějakého nového Dalího, nějakého nového Baudelaira. Nikoho takového nenacházím. Po světových jevištích poskakují pořád ještě Stouni, dědci nad hrobem, Cohen už taky není žádný mladík. Z literatury? Malíři? Nikdo takový, kterého zná a uznává celý svět, mě nenapadá. O politicích se snad bavit nebudeme, poslední velká politička, co já vím, byla Margaret.

 

„Hele, tak nad tím přemýšlím,“ začnu zkroušeně. „Obávám se, že mají pravdu.“
„Vždyť jsem to říkal už před hodinou,“ V hlase má vítězný tón. „Navzdory všem těm moderním technologiím, blbnem. Mě stačily dva díly toho přiblblého pořadu, že nikdo nejsme dokonalej. To byla přehlídka totálního zblbnutí národa, ohne sranda.“
„Tak fakt je, že nějak ten mozek už nepotřebujeme. Ale musíme umět gúglit. A někteří z nás neumí ani to, že jo?“ Neodpustím si, neodpustím mu tu pravdu.
„Jestli tě to uklidní, tak ti vědci z Oxfordu jsou taky Evropani.“ Je milý, chce mi pofoukat bebínko. „Hele, já uvařím kafe, ty mi vygúgluj kdo napsal Cosi Fan Tutte. Je to v té křížovce, v tajence.“