Myslím, že každý z nás měl někdy oblíbený seriál v TV. Já například Bonanzu (byla jsem tehdy velmi mladá), Sága rodu Forsythů (ten první sledovala celá rodina), z posledních Tudorovci (i když Jindru VIII. si představuji jinak), Borgiové (krvavý nářez). Má sousedka miluje Brazilské a z podobných zemí nekonečné seriály. Podle nich řídí chod rodiny, pokud nemůže shlédnout z nějakých (obyčejně vážných) důvodů další díl, musí se nahrát. Někde se dozvím, že tyto seriály mají „obrovskou sledovanost“.

 

Dítě už vyrostlo, má svoje děti a seriály pokračují dál. Seriál „Sex ve městě“ jsem shlédla jako občasník, když jsem neměla spaní. Nepřišlo mi, že bych něco vynechala a o něco přišla.
Se sousedkou hrajeme Scrabble. Jednak kvůli tréninku mozku, a málo platné, slovní zásoba není nikdy dost velká. Obrovský slovník, občas pomůže, vyřešit eventuelní spory. Ale doba, kdy hrajeme, je přísně vymezena podle toho, kdy začíná nějaký seriál.

 

„To je škoda, že se na to nedíváš.“ Sousedka sundává brýle a zvedá se od stolu.  Je spokojená, dnes vyhrála.
„Víš, jací krásní lidé tam hrají? Víš ,jak je to romantické?“ Zasněně se zahledí do dálky.
„Hm, tak já na romantiku moc nejsem,“ snažím se vymluvit z neúčasti v romantickém klání seriálů. „Ty bys taky nebyla, mít doma mého muže. Ten by ti romantiku z palice vytloukl natotata.“
„Alespoň to zkus, uvidíš.“ Nedá se odbýt. Opět se zasněně zahledí v dál.
„Hele, už bude šest, tak ať to neprošvihneš,“ snažím se debatu ukončit.

 

Sousedka odchází a já přemítám, co bych měla dělat. Večeře je uvařená, psát se mi nechce, kytky zalité. Už to mám, půjdu se podívat, o co přicházím tím, že se na její seriály nedívám.

Pouštím televizi a přiznám se, že poněkud napjatá, najdu stanici s inkriminovaným seriálem.

 

Vidím krásně zařízený salón venkovské haciendy, ve španělském stylu. Na brokátem potažených sofa, lehce rozmístěných po místnosti, sedí několik krasavic od věku mezi dvaceti a osmdesáti lety. Mlčí. Ale scenérie je hezká, to musím uznat. Pak náhle vstupuje do dveří tmavý mladík s ohnivými tmavým pohledem. Zabodne jej do přítomných dam a já slyším první větu (mladíka dabuje Trávníček, to je mi hned jasné):
„Don Carlos ještě nepřišel?“  Ptá se mladík.
„Ještě ne, ale určitě přijde.“ Odpoví dáma, která už, díky věku, nikoho nesvede. Mladík usedá. Dveře se otvírají a do salónu vstupuje pán v letech, elegantně podpírajíc své tělo hůlkou, se zlatou hlavou lva.
„Don Carlos tu ještě není?“ Klade otázku osazenstvu salónu.
„Určitě přijde.“ Praví mladá, půvabná blondýnka se zasněným pohledem. Starší gentleman dokulhá k jejímu sofa a usedá vedle krásky.
Pochopím, že Don Carlos bude klíčová postava seriálu. Salon už praská ve švech, není pomalu se kam posadit. Když tu náhle, dveře otevírají a vchází Don  Carlos.
„Done Carlosi,“ vydechne s úžasem v očích mladá dáma středního věku.
Jsem napjata, čekám co se uděje, když hlavní postava konečně dorazila. Záběr na Dona Carlose, muže sice vetchého, leč důstojného vzezření, mi říká, že teď to přijde. Rozuzlení, drámo.

 

Přijdou titulky, trvající skoro tak dlouho, jako tento úžasný, napínavý díl seriálu.
Nechtějte po mě vědět, jak se jmenuje. Já to nevím a vědět nechci.

 

Zlatý  Jindra VIII., který má být fousatý, zrzavý, tlustý - a není.