Pokusy
pohlédnout tam,
za sítnici očí,
kterou stejně nevidím,
skončily o patro níže
v komorách života
a tam ztratily
veškerý smysl.

Hlava
se neviditelně
podobá kolotoči,
plnému dřevěných
ručně pomalovaných
trojských koní,
skrývajících
ještě netušená tajemství.

A jen málokdy
se otvírá dětská knížka,
do které se před spaním
tak ráda ukrývám
a čekám
na světle modrý konec,
vždycky tak slibně otevřený.

Poznám ho
tím známým zvukem,
který ve mne samotné
hlasitě zazní,
abych pochopila,
že jsem ještě naživu.