Koho z nás podvedu teď víc,
když vykřiknu, že se mi stýská?
Šnek času brázdí kraje dnů,
zbývá jen stopa chladná, slizká.

Mé hrdlo sevřeností bolí,
velká slova je lépe krájet,
kdo by je zkoušel vcelku sníst,
mohl by věřit na sny, ráje.

Kohopak oklamu, se ptám,
když sebeláska pláče ve mně,
jak ty všem gestům volno dám,
včera i dnes jsme němí. Stejně.