Když ve tvém pohledu se zračí cizí světy
A z nich mé otázky hned do popelnic letí
Jen znovu poznávám, že v sobě jsem já sama
Ta, která nerada čeká na „moudrá“ rána

Oba jsme zajedno: Dnes není o čem mluvit
Každý v své ulitě si zkouší celek půlit
Z hlav máme ostrovy, jež dělí širé moře
Prázdno se rozpíná a zapouští tu kořen

Když při tvém úspěchu hned nepozvedám číši
Tak mě buď přehlížíš a nebo se ptáš Čí jsi
Trochu se ohlížím na výchozí bod nula
Zda tam byl rozcestník: kam Štěstí a kam Smůla.