CITOVÉ VYDÍRÁNÍ – překlad (2. část)
j@newe 20.2.2012 | 17:01
Nejpoužívanější strategie citového vydírání jsou
připomínat nám povinnosti uvnitř vztahu:
"Slíbil jsi mi přece, že..."
připomínat nám, že se kvůli nám obětuje:
"Když to neuděláš, nemůžu na tu oslavu/kurs jít."
objasnit nám, že on/ona toho dělá pro vztah víc:
"Já už jsem nakupovala čtyřikrát, ty ses o to ještě nestaral."
upozornit nás na rozpory mezi předsevzetím a činy:
"Už zase kouříš. Myslela jsem, že jsi chtěl přestat."
zpochybňovat naše city:
"Kdyby ti na mě záleželo, tak bys ..."
mlčky trpět a zranění signalizovat trucováním, nemluvením, útrpnými pohledy, vzdycháním, nehlášením se
po letech připomínat dávné prohřešky:
"Víš ještě? Tehdy... Nemohu ti to odpustit."
porovnávat nás s ostatními:
"Manžel mé kamarádky taky dělá..." "Jiné matky jsou naprosto šťastné, když smějí hýčkat svá vnoučata.“
odkazovat na špatné mínění ostatních:
"Co by si to tobě tvoji rodiče mysleli."
hrát mučedníka v tom, že se obětují a pokouší se dostat nás do nutnosti opětování:
"Za to, co pro tebe všechno dělám, bys mohl aspoň ..."
Tímto “proramem viny” se necháváme příliš lehce manipulovat. Cítíme se omezovaní, pod nátlakem. Přitom v nás většinou bublá odpor.
Zdánlivě máme k dispozici jen dvě špatné alternativy:
1. Řídíme se podle představ druhého a máme pocit, že jsme donuceni.
2. Neřídíme se podle jeho přání a máme pocity viny.
Dlouhodobě mohou pocity viny značně zatěžovat vztah nebo dokonce vést k jeho ukončení. Najdnou už máme dost, cítit se stále omezovaný ve své svobodě a stále se muset potýkat se špatným svědomím.
Pokud se rozhodneme pro roli mučedníka tím, že omezíme vlastní přání a budeme pro jiného dělat vše, v naději, že jednoho dne nám to vrátí, většinou se dostaneme do bezvýchodné situace: Naše zájmy se realizovat nebudou a nedostaneme nic nazpět.
Manipulace vydíráním není ve všem všudy žádná pomocná strategie v jednání s jinými lidmi.
připomínat nám povinnosti uvnitř vztahu:
"Slíbil jsi mi přece, že..."
připomínat nám, že se kvůli nám obětuje:
"Když to neuděláš, nemůžu na tu oslavu/kurs jít."
objasnit nám, že on/ona toho dělá pro vztah víc:
"Já už jsem nakupovala čtyřikrát, ty ses o to ještě nestaral."
upozornit nás na rozpory mezi předsevzetím a činy:
"Už zase kouříš. Myslela jsem, že jsi chtěl přestat."
zpochybňovat naše city:
"Kdyby ti na mě záleželo, tak bys ..."
mlčky trpět a zranění signalizovat trucováním, nemluvením, útrpnými pohledy, vzdycháním, nehlášením se
po letech připomínat dávné prohřešky:
"Víš ještě? Tehdy... Nemohu ti to odpustit."
porovnávat nás s ostatními:
"Manžel mé kamarádky taky dělá..." "Jiné matky jsou naprosto šťastné, když smějí hýčkat svá vnoučata.“
odkazovat na špatné mínění ostatních:
"Co by si to tobě tvoji rodiče mysleli."
hrát mučedníka v tom, že se obětují a pokouší se dostat nás do nutnosti opětování:
"Za to, co pro tebe všechno dělám, bys mohl aspoň ..."
Tímto “proramem viny” se necháváme příliš lehce manipulovat. Cítíme se omezovaní, pod nátlakem. Přitom v nás většinou bublá odpor.
Zdánlivě máme k dispozici jen dvě špatné alternativy:
1. Řídíme se podle představ druhého a máme pocit, že jsme donuceni.
2. Neřídíme se podle jeho přání a máme pocity viny.
Dlouhodobě mohou pocity viny značně zatěžovat vztah nebo dokonce vést k jeho ukončení. Najdnou už máme dost, cítit se stále omezovaný ve své svobodě a stále se muset potýkat se špatným svědomím.
Pokud se rozhodneme pro roli mučedníka tím, že omezíme vlastní přání a budeme pro jiného dělat vše, v naději, že jednoho dne nám to vrátí, většinou se dostaneme do bezvýchodné situace: Naše zájmy se realizovat nebudou a nedostaneme nic nazpět.
Manipulace vydíráním není ve všem všudy žádná pomocná strategie v jednání s jinými lidmi.