Že jedním vážným krokem život měřím
mnohý nesčesaný míjívám vždy sad
a cizím nikdy nechlubím se peřím,
tu cestu volím, po níž kráčím rád

Ač nerad jen bych tlouct šel k cizím dveřím
však láska stála u nezamčených vrat,
jak v jednoho že Boha pouze věřím
s jedinou láskou teď život můj je spjat

Dvě řeky v soutoku tak oživují step
až vzklíčil klas, jejž dávno vytlouk cep,
šel v ústup čas (i zraku zákal šedý)

pod rukou ženy je k střepu kladen střep
amfory rodí víno, oheň peče chléb
a slova zlátnou, zlátnou naposledy