“ Byl bych moc rád, kdyby jste ji poznal. Potkal jsem ji na konci léta na kamenných zdech. Na stejných kamenných zdech, na kterých jsme popsali celé archy papíru. Seděla v koutu v květovaných šatech. V takových jaké nosily dívky, než začala ta hrozná válka. Za uchem se jí bělal květ kopretiny. Ve světle pozdního unaveného slunce si četla Vrchlického básně. Je to ale holka do větru. Vždy se ke dveřím mého podkrovního bytu přitočí jako stín a jako stejný stín odchází. Na jednu stranu jsem šťasten. Zůstává pro mne tak stále svěží a její mladistvost okouká se až za dlouhý čas. Až pomine. Na stranu druhou jsou večery, kdy bílými dlaněmi zaklepe na dveře cestou na nebe a rána, kdy stejné bílé dlaně, které mne před chvíli hladily přes oči, zabouchávají dveře, nezáviděni hodným utrpením. Je to podivuhodné stvoření, ve kterém by jste mohl najít kousky lidskosti. Kvůli kouskům lidskosti si její hlasitý smích pouštím do života. Ty kousky z ní obírám jako třešně a beru si je pro sebe.

 

Ona se však vždy vrátí obsypaná plody. Nechápu. Asi mládí... “

 

 

 

------------

 

 

 

Drahý,

 

nechci Vás urazit, ale nemohu říct, že bych nějak nezměrné toužil tu dívku vidět. Nechci urazit ani ji, proto podotýkám, že to není v žádném ohledu osobní. Ženy, dívky, múzy, všechny mě zklamaly stejně. Bolest, kterou mi po většinu mého života působilo milování jakékoliv ženy, podepsala se na mém mozku více, než bych si kdy dokázal připustit. Není v tom žádný agresivní maskulinní odpor. Spíš rezignace. Přesně taková, jakou jste viděl v mé tváři, tehdy ve vlaku. Příběh, který jsem Vám vyprávěl o ženě na kresbě, byl částečně fikce a částečně byl pravdivý. Můj poslední a nejbolestnější. Krátce po našem seznámení jsem se vzdal ženské lásky. Dokázal jsem to jen díky Vám. Jen proto, že prázdný prostor po dotecích, vyplnily Vaše slova. Co z toho příběhu byla pravda? Zejména popis beznaděje. Víte příteli, většina žen se dříve či později více či méně hodí zcela nenásilně a přesně do té skupiny žen, kterým je vlastní mateřské mléko, hrnec a celková idyla spokojeného rodinného krbu (bez pohrdání, bez posměchu).

 

A pak existují jiné ženy. Takové, jejichž povaha Vám zlomí vaz. Ne, že by to snad byla z jejich strany zloba či úmysl. Ony jsou jen...jak bych to řekl, no, poněkud jim schází smysl pro jakoukoli zodpovědnost. Tedy i pro zodpovědnost za něčí city. Pravděpodobně se bez jakéhokoli zlověstného myšlení domnívají, že je možné roztrhat mužskou mysl na droboulinké kousíčky a pak ji opět slepit třeba polibky. Toto jejich smýšlení pramení většinou z minulých bolestí a křivd, jenž jim byly způsobeny a z nichž se i ony musely chtě nechtě vydrápat. Přičemž si neuvědomují, že jejich zásah do mužského života, může být natolik zásadní, že jednoduše již nejde mužskou mysl znova zprovoznit. Alespoň ne v původním plném stavu. Paradoxně jsou to právě jedny z nejpůvabnějších stvoření a tudíž se jejich vlivům těžko brání. O to více, když vidíte jejich smích, charakteristické pohyby, gesta, mimiku, svůdné pohledy, slyšíte tón hlasu v křiku a něžný v šepotu. Obvykle dokážou říkat odzbrojující věci a jsou zvyklé vyzdvihovat své zvláštnosti. Vědí přesně, na jaký typ mužů tím činí psychologický nátlak a taky vědí, jak těžko jim lze odolat. S tím počíají, to je základ jakéhokoliv jejich úspěchu v lásce. Nelze se na ně zlobit. Snaží se jen přežít a bojují zbraněmi, které jim Bůh nadělil.

 

A právě taková byla žena na kresbě, jenž Vás tehdy zaujala. Tu kresbu nenávidím, protože pochází z jednoho z posledních večerů, kdy jsem ji viděl. Není náhoda, že má na tom obrázku v náručí lilie. Mermomocí mi tehdy chtěla pózovat se svými nejoblíbenějšími květinami. Sama totiž již tušila, že mě opustí. V duchu mne už opouštěla. Chtěla, abych si ji takto pamatoval a tím mne chtěla jen více trápit. Když bez jediné věty, slova na rozloučenou či bez jediného pokusu se mnou o tom mluvit, rozhodla se emigrovat, ztratil jsem ze dne na den vše, co mi dávalo smysl. Vše co mi dávalo důvod se nadechnout. Věděla, že já bych z republiky nikdy neodešel. Odpustil jsem jí, že mne opustila. Nejsem však schopen odpustit, že se mi nedokázala podívat do očí a říct mi, jak moc potřebuje odejít. Miloval bych ji stále stejně a nikdy bych jí přes veškerý pocit smutku nebránil. Ale odpuštění? Nenalézám k němu sílu. Neodpustil jsem jí a ani všem ostatním ženám. Uplatňuji princip „kolektivní viny" jen proto, abych maximálně minimalizoval možnost, že se ještě někdy probudím a místo v mé posteli, které sotva vychladlo, bude prázdné. Tmavé husté vlasy a oči temné jak noci v mongolských stepích. Taková byla. Drobounká postavička, v jedné ruce jsem ji tehdy unesl. Neškodné snědé stvoření se zářivými zuby mi nakonec způsobilo těžko popsatelná duševní muka čítající na tisíce bezesných nocí.

 

Neobviňuji, nestěžuji si a nechci Vás ani poučovat. Dám Vám jen dobře míněnou radu. A dám Vám ji jen proto, že se známe taková léta. Nechte si své srdce jen a jen pro sebe. Neposlechnete-li mě a budete se i nadále tak, jako po celou dobu otvírat ženám, o nichž se domníváte, že je milujete a že ony milují Vás, jednou budete stejně zahořklý, jako jsem nyní já a nebude Vás čekat nic jiného než znechucení. Ve Vašem případě by to znamenalo konec veškerého uměleckého pro Vás zcela eminentního snažení, protože sám víte nejlépe, že žena jako taková, celá ve své elementární podobě je Vaší jedinou inspirací. Zavrhnete-li ji, kvůli chvění v žaludku, kvůli prokřičeným dnům, ztratíte de facto vše. Proto Vám radím, částečně Vás žádám, nedávejte své srdce žádným černovláskám, nikomu a ničemu jinému než Vašim knihám.

 

 

Váš skutečný přítel.