Jistě zakrývající, ačkoli ne doopravdy
v tom místě
u obou desetitisíců řek

 

K této básni:
První půlka je dobrá, ale druhá už ne.
Říká se tomu strukturální kontrast a možná je to záměrem.

 

Možná.

 

A potom je tu třetí půlka,
která je doopravdy smyslem básně.
Dvě poloviny jsou matematickou pravdou,
ale existence třetí poloviny odhaluje podstatu vědomého bytí.

 

... a teď už tlačíme na pilu...

 

z rozměru času do rozměru možnosti.
Můžete tuto báseň číst kdekoli a bude to její součástí
stejně tak jako její text.

 

Text se tak zříká literární formy a stává se objektem.
Funguje to, protože její popis sama sebe je její podstatou
(a takto text sám sebe popisuje)

 

Báseň se stává nehmotnou,
hrou perspektiv.

 

Rozšiřuje se, smršťuje, najednou posouvá
a sleduje čtenáře rozšířit, smrštit, nejadnou posunout.
A čtenář

 

takto je měněn