Až zaskřípe potrubí rtuti
Vivi 4.6.2014 | 20:16
Neumím zařadit. Nechám volnou poezii, ale spíš je to báseň v próze. Nechtěla jsem ji už nikde publikovat, ale rozmyslela jsem si to, ačkoliv je to jedna z těch tmavě modrých. Snad mi to prominete.
To ti mi byla teda hra.
Ty jsi jí vyhanbil rozum.
Držel jsi ji v kleci,
říkal, že její vlasy znamenají závaží pro tvoje rty,
že jsou blonďatý a pustil na ni tygra.
Jedl jsi omítku,
kousal zdi
a bylo ti jedno,
že malá je malá doopravdy.
Že je úžasná, když v rohu spí.
Že vůbec není blonďatá, má vlasy tmavý!
A ty brýle,
brýle má nový, nepoškrábaný.
Že na obou rukách jí vyrostlo pět prstů,
překvapivě,
viď?
Jak jsou maličký.
Čelo do prostoru!
Že marně hledá andělíčky, kteří by leželi v dětském kómatu s ní
a že je hledala i v tobě.
Že samovolně prosta vzdoru se lekne pokaždý, když zakašleš.
A taky to věděla! Že s tebou se nikdy nerozední.
Dnes má 32 zabitých strýců,
tet a počítám v tom i ty „pra“.
Dva dědečky i babičku,
- jenže zas takhle dramaticky
to brát nesmíš.
Ti tři se alespoň naučili první slovo
a pro smrt si sami přišli
do volného běhu,
takže mi z toho nemůže být
tolik smutno.
Ty nemáš rodinu, takže víš o tom akorát dvě sprostý věci a nebe,
nebe je vážně nekonečný!
Malá tě nechápala, kam pořád pospícháš a proč brečíš, jenom když se řeže
- méně pilou, do ticha, do ticha, prosím!
Ty jsi ani ten obraz nekreslil, tvořil jsi ho rvaním, škrábáním a vzdechy.
Mohl jsi naznačit něco z pohlazení, nějaké typy vět:
Je to za námi!
Ve tři čtvrtě na šest odpluje první koráb zloby!
Ty jsi to dítě, vzpomínám si!
Něco takového,
klidně i málo poeticky,
ale tak,
aby to byla pravda.
To jenom já jako bohém,
mám v obýváku fialový nebe, ještě než se probudím.
Takový fantazie jsou vždycky z dešťovky a pak si říkám:
Kam zahodils desky s DNA?
Kam zastrčil jsi její Já?
Bylo popsané lépe, než moje. Barevnější,
bylo takříkajíc neposkvrněné. A ty ses dovolil ho svlékat tak,
až ses přizpůsobil úderu kladiva.
Takovýho hajzla mám v dopisech
a brečím jen nad tím,
že ona tu s námi není a vůbec,
je mi strašná hanba!
A zatraceně
měla by.
Dřív jsem ji sama chtěla směnit,
za něco světu prodejnějšího.
Co dala bych dnes
za měsíčky v jejích očích,
za její bezprostřednost,
otázky
a duhovou gumičku s vlasy.
Bez tý smrtelně ledový pleti
a poprašku můry na rtech,
mít ji zpátky.
Ty jsi jí vyhanbil rozum.
Držel jsi ji v kleci,
říkal, že její vlasy znamenají závaží pro tvoje rty,
že jsou blonďatý a pustil na ni tygra.
Jedl jsi omítku,
kousal zdi
a bylo ti jedno,
že malá je malá doopravdy.
Že je úžasná, když v rohu spí.
Že vůbec není blonďatá, má vlasy tmavý!
A ty brýle,
brýle má nový, nepoškrábaný.
Že na obou rukách jí vyrostlo pět prstů,
překvapivě,
viď?
Jak jsou maličký.
Čelo do prostoru!
Že marně hledá andělíčky, kteří by leželi v dětském kómatu s ní
a že je hledala i v tobě.
Že samovolně prosta vzdoru se lekne pokaždý, když zakašleš.
A taky to věděla! Že s tebou se nikdy nerozední.
Dnes má 32 zabitých strýců,
tet a počítám v tom i ty „pra“.
Dva dědečky i babičku,
- jenže zas takhle dramaticky
to brát nesmíš.
Ti tři se alespoň naučili první slovo
a pro smrt si sami přišli
do volného běhu,
takže mi z toho nemůže být
tolik smutno.
Ty nemáš rodinu, takže víš o tom akorát dvě sprostý věci a nebe,
nebe je vážně nekonečný!
Malá tě nechápala, kam pořád pospícháš a proč brečíš, jenom když se řeže
- méně pilou, do ticha, do ticha, prosím!
Ty jsi ani ten obraz nekreslil, tvořil jsi ho rvaním, škrábáním a vzdechy.
Mohl jsi naznačit něco z pohlazení, nějaké typy vět:
Je to za námi!
Ve tři čtvrtě na šest odpluje první koráb zloby!
Ty jsi to dítě, vzpomínám si!
Něco takového,
klidně i málo poeticky,
ale tak,
aby to byla pravda.
To jenom já jako bohém,
mám v obýváku fialový nebe, ještě než se probudím.
Takový fantazie jsou vždycky z dešťovky a pak si říkám:
Kam zahodils desky s DNA?
Kam zastrčil jsi její Já?
Bylo popsané lépe, než moje. Barevnější,
bylo takříkajíc neposkvrněné. A ty ses dovolil ho svlékat tak,
až ses přizpůsobil úderu kladiva.
Takovýho hajzla mám v dopisech
a brečím jen nad tím,
že ona tu s námi není a vůbec,
je mi strašná hanba!
A zatraceně
měla by.
Dřív jsem ji sama chtěla směnit,
za něco světu prodejnějšího.
Co dala bych dnes
za měsíčky v jejích očích,
za její bezprostřednost,
otázky
a duhovou gumičku s vlasy.
Bez tý smrtelně ledový pleti
a poprašku můry na rtech,
mít ji zpátky.
Co dala bych za ni!
- to, že tebe už nikdy neuvidím! Uzraješ hlavou dolů,
až zaskřípe potrubí rtuti.
A potom už jenom
cokoliv.
Cokoliv.