O toulavých kočkách a počmáraných gramodeskách
terezahol  3.8.2012 | 9:12
/série črt, na jejichž konci se přihodilo léto/


Hudba dohrála. Probudila se a autobus stál. Stál a pořád nic. Zas nějaká zácpa? Jasně, že nespěchá, ale stejně. Kde to vůbec je? Natáhla se po mobilu, rušilo ji ticho. Na dotyk nereagoval. Vybil se. Promnula oči.
Vždyť je na konečné!
Usnout v prvním ranním spoji?
Jak to, že ji ještě nikdo nevyhodil?
Narovnala si sukni a vydala se z posledního sedadla k řidiči. Taky klimbal.
„Asi jsem zapomněla vystoupit.“
„A já si vás ani nevšiml,“ rozesmál se.
„Že tu můžu zůstat, než se zase rozjedete?“
„Radši mi řekněte, kde plánujete vystoupit, ať na vás když tak houknu.“
Zůstala vpředu. Cítila žízeň. Lidi venku se chystali do práce. Nemyslela na to, že za dvě, tři hodiny má vstávat. V hlavě se vše míchalo. Rozbřesk ve Vršovicích i noční pachuť vína.

Pršelo. Měla na sobě nové šaty a připadala si děsně francouzsky. Nejdřív sledovala dvojici hudebníků, slunila se, kolébala do rytmu Amélie. Hladila toulavé kočky, usmívala se do výlohy.
Pak skákala přes kaluže.
Ze sluchátek se linul rozmarný saxofon.
To, že se látka lepila k tělu, jí přišlo náramně vzrušující.
Pro podobné chvíle tu přece je! Aby si to kráčela prostředkem ulice, mávala na všecky, co se před kapkami schovali v průchodech, v jedné ruce klobouk.
Milovala ta líná odpoledne. O hodinu později se obloha zas vesele modrala a ona pozorovala paprsky ze stínu, když seděla na zábradlí s poznámkovým blokem, do něhož zapisovala vše, co zahlédla kolem. Obtloustlé Poláky, malou mořskou vílu, rozpálené zámky na mostě.
Pak usrkávala brčkem jablečný cider a vůbec nezáleželo, kolik je hodin a kdy má léto zavíračku.
A ne jako na jaře!

Tehdy došla k řece. Vlastně nevěděla, proč vyrazila ven. Vzala si nějaké papíry na učení. Na zítřejší zkoušku. Umyla vlasy, navoněla se.
Už si nepamatovala, co ekonomovi vlastně řekla. Nikdy jen tak neprchala. Taky si nevymýšlela. Ale bylo jí to jedno. Chtěla dýchat a úplně vypnout, aniž by musela vysvětlovat, proč.
Hodinu se vozila autobusem a hleděla z okna. Takové kolečko. Braník. Nusle. Strašnice. Třebešín. Vinohrady. Můstek. Zakotvila v restauraci, kam kdysi chodívali, a objednala dvojku vína.
Vytáhla dějiny světové fotografie a co pět minut sledovala telefon. Hloupě a zbytečně. Ach spisovateli! Zpátky se rozhodla jít po nábřeží.
Míjela loďky a labutě, taky si uvědomila, že je pryč už docela dlouho. Kde že tedy vlastně trávila večer? Ulovila volnou lavičku a nevšímala si bezdomovce, co se usadil vedle a zvědavě na ni čuměl.
„Henry Cartier-Bresson a Robert Cappa,“ opakovala znovu a dokola. Aby ta jména hned zasklila.

Do odjezdu chybělo několik hodin. Pustila se do příprav. Zbývalo toho tolik.
Sbalit se. Zajistit levné ubytování. Zkontaktovat kamarády. Zeptat se, zda mají volné místo na koberci. Nebo třeba aspoň čas. Po pár hodinách měla načáraných pár základních informací. Jen tak letmo a zběžně. Kromě toho, že si opatřila jízdenku tam, nechala vše na jindy.
Otevřela účet. Věděla, že to stojí za prd, ale že tak moc! Rušit cestu? To si neuměla představit.
Spisovatel právě odlétal. Sotva dva dny poté, co zjistila, že má mnohem krásnější úsměv, než do té doby tušila. Že chce, aby ji držel a nepouštěl.
U stěny se krčil prázdný batoh, na posteli hromada všeho, co by se mohlo hodit. Na monitoru asi dvacet oken. Jízdní řády, rezervační formuláře, chatovací okna. Přes židli se sušilo oblečení na cestu. Postupně se pakovala. S tím, že bude jednoduše šetřit.
Nějak to udělá. Nějak bude.

Seděla v kostele. Na rozdíl od dalších lidí se nemodlila. Vzpřímená záda, sklopený obličej, staropanensky růžové šaty.
Ženich chytl nevěstu za ruku, kněz vyprávěl o domě na skále a o domě na písku.
Neměla ponětí, kam patří. V jakém momentu vlastně sešla z cesty a rozhodla se brodit bahnem. Na podpatcích. Když poslouchala podobné čtení kdysi, tak se těšila, že tam příště bude stát s ekonomem. Byť ani jeden z nich náboženským povídačkám neholdoval.
Drtila prsty v dlani.
Kdy přestala věřit? A jak to, že už nepláče kvůli spisovateli?
„Bere tě jako kamarádku. Sice hledá holku, ale ne tebe, promiň.“
Když na tu zprávu včera narazila, tak jen pět minut zírala do nikam. Pak zalezla do kouta mezi stůl a klavír, aby ji nikdo nenachytal, že brečí.

Přišel čas pokračovat ve výletu. „Kdybych měla umřít, budu odcházet spokojená,“ napadlo ji asi popáté. Za posledních deset minut. Nejkrásnější místo, kde umí být sama sebou.
Nezapomenutelná dovolená. O nic se nestarala, neodpovídala na maily, neřešila, co se kde děje. Prožívala své teď a tady. Vysedávala po kavárnách, vstávala pozdě a chodila spát, teprve když se dovyprávěly příběhy. Běhala bosá v trávě. Nebo se jen tak slunila a rozhodovala, kde bude odpočívat později. „Jsem šťastná,“ opakovala, když si zkoušela nové boty, když na měkké pohovce pila Merlota. Když si posté a prvé zamilovávala svá oblíbená zákoutí, vítala se a loučila s lidmi, jež měla ráda, kdykoliv se objevilo pár nových vět od spisovatele.
Co nastane zítra? Koho to zajímá!

Chtěla vylézt na střechu. Místo toho skončila tam, kde dávaj klokani dobrou noc, dokud venku nevysvitlo světlo, které ji posílalo na tramvaj.
Ne, ještě si pustí tu oblíbenou. A přehraje předešlé hodiny.
Ne, nepřehraje, prostě bude vnímat tikot hodin a otevře včerejší noviny. Pak sesmolí báseň.
Prý ji bere jako kámošku, zjistil před nedávnem feťák. Když ale spí, vypadá nádherně. Když se na sebe koukají, tak ještě více.
Zdálo se, že vůbec nepotřebuje do postele. Dvě hodiny se zavřenýma očima stačily, nyní toužila někam vysoko a vyhlížet do dálky. A potkat jej zas.

Otloukala si záda o dveře narvaného metra. Opálení ještě nevybledlo, radost se ale kamsi odvála.
„Všechno musí být nakonec v rovnováze,“ řekl před pár dny jeden z těch známých, u nichž bivakovala. Poté, co byly plechovky poloprázdné.
Minulý týden lítala a nabírala život plnými doušky, tento kecla prdelí na zem. A pořádně.
Za dojem opravdové svobody by nikdy neměnila. „Transakce není možná“ už znělo vcelku blbě. Pohledy, které napsala u moře, zkrátka přátelům někdy rozdá, když nemá na známky. Pár dní se zablokovaným mobilem taky přežije. Spisovatel ji sice z opačné strany světa zásoboval den ode dne hezčími kousky slov, ale co má cenu? Ekonomovi neodpověděla, ani nepamatuje, i když věděla, že mu jednou musí říct, že se už nevrátí. Že si musí jet vyzvednout těch několik let, které jsou pryč, protože s pár blbostmi napořád nevyžije.
Po svatbě prostě sbalila jen to hlavní.
Kdosi ji nabral loktem do zad. Kousala se do jazyka, velké holky neřvou. Jo, všechno stálo za to. Kde, s kým a za co bude zítra, fňukáním nezmění. Zahodit hrdost? Kdyby tak bylo před kým.
Dva rohlíky a čokojogurt s lentilkami v akci. Za třináct korun. Krát sedm.
Fajn. Ještě zbyla rezerva na poslední nakládaný hermelín.
„Jsi nádherná,“ řekl kdysi nedávno spisovatel. Během toho jediného soumraku, který stihli.
A před ním zřejmě i ekonom.
Teď to četla na dveřích záchodků v centru Prahy.
Chleba s máslem tam měli osmkrát dražší než v Albertu.
„Carpe diem,“ napsal kdosi na gramofonovou desku, která visela na stěně přímo proti ní.
Žádné příchozí zprávy, byla totiž na řadě.

„Kdo nerad vyměšuje, nežije.“
To našla na té desce taky.