Tam, mezi zemí a nebem na hranici,
v místech, co pro zázrak jsou stvořena,
snad spatříš ji, s rozevlátou kšticí,
kde domovem jí bývá kaple zbořená
Tak oči protři vodou, zde tak čistou
ne v temnu noci, jen za slunce jasu,
kéž dějům těm smím být legendistou
kdy mystickou lze spatřit její krásu

V nitro země bolest staletí se skryla
energie prchlá zpod sklopených hlav,
tu bolest v oběť tam k nebi nese víla,
má bílé dlaně a světlemodrý háv
i lásku v očích, čas co nesetřás

Tam prosebníků slzy budí zdání,
že korálkový její vytvořily pás
co paprsek hladí větví při kývání
staletých stromů když zašumí krovy
Jen šeptám dík, jeden že jsem z mála
(vstřícností že lne snad k básníkovi)
co spatřit směl, jak u pramene stála
Žena či víla?… Neodpoví…