Na kostele právě odbíjelo klekání, když se Martin s kapsami plnými letních jablek loudal k ohradě. V mírném svahu, dobrých sto metrů od poslední chalupy, se tu prohánělo poněkud nesourodé stádečko.
   Dva oslíci, jejichž hýkání se občas rozléhalo širém okolí (řvou jako raněný dinosaurus, říkávala vždycky máma), strakatý poník s těžkou hlavou a smutnýma očima, dvě klisny a konečně On – antracitově černý hřebec. Jmenoval se Amarant, ale Martin, teprve nedávno odrostlý mayovkám, mu neřekl jinak než Ilči.
Ušlechtilý vraník, jedno z nejkrásnějších zvířat (vlastně úplně nejkrásnější zvíře), které za svůj krátký život viděl, jakoby z oka vypadlo koni apačského náčelníka. Kdyby se někdo Martina zeptal, co si přeje ze všeho nejvíce, odpověděl by: Projet se na tom koni.
   Jenže Amarant byl nedůvěřivý a ostražitý a nikdy se nepřiblížil k ohradě natolik, aby se chlapec mohl jen dotknout sametově hebkého chřípí, natož si jej osedlat. Jediný, koho snesl na svém hřbetě, byl jeho právoplatný majitel a ten by rozhodně nedovolil žádnému z vesnických dětí se na hřebci svézt.
   I teď  - zatímco ostatní zvířata se s chutí krmila šťavnatými žňovkami – stál Amarant opodál a jen přihlížel.
   Po neznámé ženě nebylo nikde ani památky.
 
   Martin čekal dlouho. Vypotřeboval už všechna jablka, a když barva oblohy přešla z narudlé ve světle šedou, rozhodl se vrátit domů.V tu chvíli černý hřebec hlasitě zaržál a odběhl ke vzdálenému konci ohrady. Stála tam – bílá silueta na pozadí tmavnoucího nebe a – hladila koně po štíhlém krku. Pak nadzvedla závoru a on poslušně vyšel ven.
   Martin se rozběhl za nimi, ale to se už cizinka jediným ladným pohybem vyhoupla na koňský hřbet, otočila se a pokynula mu.
  Bez uzdy a sedla, seděla vzpřímeně a jemnými stisky kolen vedla Amaranta přímo k lesu. Kráčel zvolna a Martin je záhy oba dohonil.
   Neměl tušení, kam jdou. Stejně na tom nezáleželo. Kývla a on by šel ochotně až na samý konec světa.

Klopýtal vedle Amaranta nejprve přes pastvinu, pak přes rozbitou okresku, která vedla do města, a nakonec mezi výmoly úzké lesní cesty. Tma houstla a hřebec s ní pomalu splýval jako inkoustová skvrna prosakující do černého sametu.
   Jediným orientačním bodem, jehož se mohly chlapcovy oči zachytit, byly šaty té ženy. Zářily namodralým, jakoby vlastním vnitřním světlem, a Martina bezděky napadlo, že takhle asi musí vypadat bludičky, lákající poutníky do bažin.

   Po chvíli zaslechl šumění vody a v nose ho zašimrala vlhká a trpká vůně lopuchů. Byli
 u Třebůvky – říčky, zarputile se prodírající sevřeným údolím, aby na jejím konci splynula s kalnou masou toku Moravy. Tohle místo Martin dobře znal. Chodil sem chytat na pytlačku ryby. Hluboká tůň, skrytá před nepovolanýma očima hradbou hustého podrostu, jich byla plná.
   Žena neznatelným dotykem dlaně zastavila koně a lehce sklouzla dolů. Jediným pohybem si přetáhla přes hlavu šaty. Mramorová bělost jejího těla prozářila temnotu.
   Martin bez dechu sledoval, jak se neznámá (ano, stále ještě neznal její jméno- a nikdy se ho neměl dozvědět) zvolna noří do chladné vody. Nepokoušela se plavat, jen klidně kráčela po svažujícím se dně do hlubiny.  Bílá postupně mizela, pohlcována tuší vodní plochy, až nakonec zbyla na hladině – jako uťatá – jen její hlava.
   „Neodcházej!“ vykřikl Martin.
   Odpovědí mu bylo žabí zaskřehotání kdesi v lopuší a letmý úsměv, který přelétl ženinou tváří.
   „Neboj se,“ zazněl mu v mysli tichý hlas. „ Neodejdu. Jsem tu s tebou...a budu napořád.“
   A náhle stále vedle něj.

   Neviděl ji vystupovat z vody, nezaslechl jediné šplouchnutí, cítil jen chlad její mokré kůže, když mu přitiskla dlaně na rozpálené tváře a políbila ho na čelo...a pak na ústa. Znovu a znovu, hladově a nenasytně. Zavřel oči a poddal se laskajícím rukám, které z něho stahovaly oblečení a zanechávaly mu na těle neviditelné žhnoucí stopy. Bylo to jako smrt. Bylo to víc než smrt, neboť ona si s jeho dechem přivlastňovala i jeho duši.
   Zmocnil se ho znovu ten blažený pocit – hebký a nekonečný jako vlahé moře. Houpalo ho na svých vlnách výš a výš...až k sálajícímu slunci, a chlapec bez dechu a beze slov křičel...a křičel...