První prolitá krev
Ewuse 20.7.2014 | 18:20
Povídka inspirovaná hrou World of Warcraft.
„Dnes je tvůj velký den!“ pronesl otec významným hlasem. „Konečně se po těch letech tréninku budeš moci stát opravdovou rytířkou smrti a patřit do našeho řádu. Jsem na tebe pyšný, že jsi tu dřinu zvládla. A ještě více budu, až tě samotný Thrall pasuje.“ Ano, to jsem si vždycky přála, být rytířkou a bojovat na straně hordy po boku těch nejstatečnějších orků, kteří patřili do řádu. Alespoň před lety tomu tak bylo. Dnes jsem to cítila jinak. Měla jsem strach. Co když nedokážu zabít? Proč vlastně musím zabíjet? Komu to pomůže? Najednou jsem v hlavě měla tolik otázek a žádné odpovědi. Dívala jsem se zmateně otci do tváře a nevěděla, co mu mám odpovědět. Svoje obavy jsem mu přeci sdělit nemohla. „Vidím, že máš strach,“ vycítil ze mě moji nejistotu, „před prvním opravdovým bojem a zabitím ho má každý, je to normální. Ale žijeme ve válce, zanedlouho se to stane tvojí každodenní rutinou. Budeš jednou z nás a budeš bojovat za záchranu našich lidí a rodin.“ Asi měl pravdu. To jsem přeci vždy chtěla, chránit náš lid, uvědomila jsem si. „Já vím, otče, dnes to zvládnu!“ řekla jsem a usmála jsem se.
„Tak můžeme vyrazit! Hurá k Orgrimmaru. A cestou se zastavíme v malé alianční vesničce, Shannon musí dokončit svůj výcvik.“ zavelel a hrdě se na mě podíval. Naskočila jsem na svého vlčího kamaráda. Já, moje rodiče a dva naši nejlepší bojovníci jsme opustili malou vesničku Taurajo, kde jsme letošní léto přebývali. Jeli jsme směrem k Ratchetu. Krajina kolem byla vysušená více než obvykle, neboť letošní léto bylo opravdu horké a dlouhé. I potok, který tu vždy býval, zůstal jen suchou strouhou. Divoké hyeny se chladily ve stínu mohutných stromů a opodál klidně pobíhala smečka raptorů. Jako kdyby nikdy nebyli nepřátelé. Jako by pro dnešní den mezi sebou uzavřeli dohodu o míru. Jako by dnešní den nebyl stvořený pro boj. Byl to krásný pohled na tuhle klidnou přírodu… Projížděli jsme kolem oázy s malým jezírkem. Vypadalo to jako ráj uprostřed horkem zdrancované krajiny. Žirafy zde vesele poskakovaly ve stínu palem. A hlídači této oázy byli kentaurové, kteří zde udržovali pořádek a řád. Hlavní kentaur zdvihl ruku na pozdrav a můj otec opětoval. Byla to jediná nestranná rasa v téhle válce, nezajímali je naše spory a také se do nich nepletli, měli svůj život po boku zvířat. Záviděla jsem jim. Před Ratchetem jsme zastavili. „Nepojedeme přes Ratchet, ale vezmeme to kolem Temné hory směrem k pobřeží velkého moře.“ zavelel otec.
Jeli jsme asi patnáct minut, než jsme dojeli ke skále u pobřeží. Za ní opravdu ležela malá vesnička, kde žili lidé. Stály tam dva kamenné domečky a jeden stan. Ve stanu odpočívali čtyři lidští vojáci. Před jedním domkem stály dvě ženy a povídaly si. Netušili, co je za malou chvilku čeká. Seskočili jsme z našich vlků, připravili si sekery a rozběhli se směrem k vesnici. Když nás lidé uviděli, hned se chopili svých zbraní. První běžel můj otec a proti němu se rozběhl i jeden voják. „Za hóórdu!!!“ zakřičel. Protivník se nenechal zahanbit, zvedl svoje velké kladivo nad hlavu a zakřičel: „ Světlo, ochraňuj nás!“ Otec už měl připravenou sekeru a sotva to voják dořekl, máchnul s ní takovou silou, že mu hlava odletěla jako by vůbec nepatřila k tělu. Tomu s hrdostí říkal smrtící rána. Postava bez hlavy se hned zhroutila k zemi. Ženy začaly křičet a utekly se schovat do domků. Z jednoho z domů vyběhl další voják. „Ten je tvůj, Shannon!“ rozkázal mi otec, zatímco bojoval s těmi třemi zbývajícími. Rozběhla jsem se k němu a on běžel proti mně se svým velkým mečem. Jeho zbroj byla stříbrná, zatímco moje temně černá. Připadal mi jako snadný cíl. Nevypadal, že umí bojovat. Když jsem byla blízko, udeřila jsem. Ale moje sekera narazila na jeho meč. Udeřila jsem znovu a on zase můj útok odrazil. Nebude to špatný bojovník, pomyslela jsem si. Začalo mi bušit srdce a celým tělem mi prostoupila zlost a chuť toho hloupého člověka zabít. Ale nechtěla jsem ho zabít hned, boj mě bavil. Bylo to vzrušující. Úplně jiné než když bojujete se cvičným panákem. Byl by to docela vyrovnaný boj, nebýt mojí velké orčí síly, díky které přišla po pár minutách boje smrtící rána. Zasáhla jsem ho do břicha. Upustil svůj meč. A z rány začala vytékat krev. Mnoho krve. Upadl na zem a za chvíli se jeho pohled stal strnulý. Cítila jsem se jako vítěz, jako pravý válečník hordy, co zabil nelítostného aliančního vojáka. Svojí sekeru jsem připevnila na záda a vítězně šla za otcem, který stál mezi čtyřmi na kusy rozsekanými těly. Stačil na to sám, nikdo jiný kromě nás dvou na zbraň sáhnout nemusel. Usmíval se na mě. „Krásný boj jsi nám převedla, tvá první prolitá krev byla předposledním krokem k pasování. Teď pojď, ještě půjdeme prohlédnout domky.“ řekl s nadšením. Otevřeli jsme dveře domu, kam utekly obě ženy. A byly tam. Nestihly ani utéci pryč. Seděly v rohu na zemi. Krčily se tam jako dvě ustrašená zvířata. „Shannon, přiveď mi tu silnější.“ rozkázal mi. Věděla jsem, co ji čeká. Ale všechna zlost i chuť zabíjet ze mě vyprchala. Tohle už nebyl protivník. Tohle už nebyl boj. Tohle byla obyčejná poprava. Nelíbilo se mi to. Otec zpozoroval můj vyčítavý pohled. „Musíme to udělat. Jakákoliv lítost s protivníkem nás může zabít. Jsme ve válce, bohužel to nejde jinak. Kdybych věděl, že odejdou a nebudou se chtít mstít, tak je nechám jít.“ snažil se mi to vysvětlit. „Chápu,“ řekla jsem, i když jsem to nechápala. S nechutí jsem došla pro jednu z žen a dovedla ji k otci. Žena na mě vyděšeně koukala a něco říkala. Nerozuměla jsem jí. Asi mě prosila, abychom ji nechali jít. Otec si vzal od mojí matky nůž a surově a chladně jí podřízl krk. Z rány začala vystřikovat krev. Krev tekla i z úst. Hleděla jsem na její vystrašenou tvář. Bylo mi na zvracení. Odešla jsem ven. Otec s matkou také vyšli ven a přikázali jednomu našemu rytíři, ať druhou ženu sváže a vezme ji sebou. Věděla jsem proč a nechtěla jsem na to myslet. Stála jsem před domem a rozhlížela se po okolí. Otec s matkou už stáli u vlků a něco si povídali. Jeden rytíř táhl za sebou svázanou ženu a druhý šel za ním. Venku stál stůl, na kterém byly tři sklenice, svíčka a kniha. Vždyť to byla obyčejná rodina. Tohle jsou ti zlí, nemilosrdní lidé? Najednou jsem zaslechla nějaký šramot. Podívala jsem se na stranu, odkud zvuk přišel. Byla tam křovina a v ní se krčil kluk. Mohl být jen o pár let mladší než já. Sledoval všechno, co se stalo. Byl vystrašený. Měl stejný pohled jako ta žena uvnitř. To nemohu říct otci, vždyť by skončil stejně. Podívala jsem se, jestli si toho naši také všimli. Nevšimli, klidně si povídali dál. Nechám ho tu. Nechci už vidět další zbytečně prolitou krev nevinného. Otočila jsem se od malého chlapce a běžela jsem k vlkům. Naše cesta teď vedla do Orgrimmaru. Už jsem se necítila jako hrdý bojovník hordy. Nechtělo se mi přemýšlet ani mluvit, nechtělo se mi nic. Mlčky jsem seděla na svém vlkovi a nechala se nést, tam kam musím…
Když jsme dojeli za bránu Orgrimmaru, dostala jsem strach. Už se to nedalo vydržet. Začala jsem myslet na to, co mě čeká. Každý rytíř smrti musí před pasováním vypít krev svého protivníka. To znamená zabít tu druhou ženu a pak pít její krev. Už dávno jsem tohle věděla, ale nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Až teď, když to přišlo. Projížděli jsme městem. Když jsme přijeli do Údolí Moudrosti, před námi se tyčila krásná mohutná stavba. Jsme tady – sídlo Thralla, náčelníka hordy. Vlky jsme nechali venku a šli jsme dovnitř. Nejdříve vešel můj otec s matkou, za nimi jsem šla já a pak naši dva rytíři. Všechno již bylo připravené a čekalo se na nás. Byla to nejhonosnější stavba, v jaké jsem kdy byla. Ale ani to mi nezlepšilo náladu. Král začal mluvit. Nevnímala jsem ho. Dívala jsem se na tu ženu, jak ji vedli dovnitř, svázanou v provazech jako zvíře. „Nyní přichází poslední zkouška před pasováním na rytířku smrti, Shannon.“ pronesl král a pobídl sluhu, ať přivede ženu. „Tohle je náš nepřítel. Hrozba pro náš lid. Rasa, která náš druh zotročovala po staletí. Až do doby velké války, kterou s lidmi vedeme. Díky našemu řádu rytířů smrti jsme byli schopni znovu povstat a začít bojovat!“ dokončil svá slova Thrall a podával mi posvátnou dýku. Teď jsem již nemohla vycouvat. Ne, teď už to nešlo. Nemohla jsem se na tu ženu dívat. Nemohla jsem však ani dlouze váhat. Vzala jsem tedy dýku a bodla jí ženě do krku. Začala stříkat krev. Sluha vzal džbán a dal ho k ráně. Do půlky ho naplnil a ženu odtáhl pryč. Cítila jsem se hrozně. Náčelník vzal do ruky dva poháry a nalil nám ze džbánu. „Ať všechna síla našich protivníků, stane se naší!“ pronesl přípitek. Napila jsem se. Tekutina byla nasládlá a teplá. Bylo to odporné. Thrall mi předal stínovou sekeru a nyní jsem už byla rytířkou smrti. Usmívala jsem se. Byl to ale falešný úsměv. Necítila jsem, že dělám správnou věc. Po celou dobu oslav jsem myslela na toho chlapce, co tam zůstal…
Další den ráno jsem vstala hodně brzy. Vzala jsem si svého vlka. A dala jsem se na útěk. Útěk před sebou samým je ten nejhorší. Musela jsem pryč z města. Jela jsem daleko a dlouho. Nepřemýšlela jsem, jen jsem jela s větrem o závod. Po několika hodinách cesty jsem se zastavila. Blížili jsme se k té alianční vesničce. Rozhodla jsem se, že se podívám za tím klukem. Přijela jsem k vesnici. Ucítila jsem zápach mrtvých těl. Bylo tu hrobové ticho. Jen ten nesnesitelný puch. Nikde nikdo nebyl. Slezla jsem z vlka a šla se podívat do domku, kde ležela ta mrtvá žena. Když jsem otevřela dveře, uviděla tu ženu na zemi a kluka vedle ní. Když mě spatřil, schoval se za velkou truhlu. Ta žena měla stále ten vyděšený výraz, jen jejímu tělu už smrt vzala veškerý život. Zamrazilo mě. Přestala jsem na ní koukat a snažila jsem se přiblížit ke klukovi. Bál se mě. Odhodila jsem svojí stínovou sekeru a dva meče. Snažila jsem se naznačit, že mu nechci ublížit. Vypadalo, že to pochopil. Mluvila jsem na něj, i když jsem věděla, že mi nerozumí. Vylezl ze svého úkrytu. Byl to ještě malý kluk. Dvě velké tmavé oči mě ostražitě sledovaly. Naznačila jsem, že může jít ke mně. Vstal a odhodil veškerý strach a šel ke mně. Přikrčila jsem se a skočil mi kolem krku. Bylo to příjemné. Asi mu to připomínalo mámu. Cítila jsem se, že konečně dělám správnou věc. Najednou jsem ucítila bolest. Nepřestávající silnou bolest. Kluk odskočil. Viděla jsem, že v ruce drží můj meč a je celý od krve. Od mojí krve. Bolest byla tak silná, že mě srazila na zem. Ležela jsem tam a nemohla jsem se hnout. Kluk stál a civěl na mě s mečem, ze kterého kapala krev. Pak meč upustil a utekl. Já tam stále ležela a nemohla jsem nic dělat. Jen jsem cítila, jak bolest prostupuje celým mým tělem. Bylo to jako by mi tisíce nožů bodalo do celého těla. Začalo se mi těžko dýchat. Cítila jsem, jak s každou kapkou krve z mého těla mě opouští i můj život. Vzpomněla jsem si na otce a na matku. Viděla jsem je chvíli před sebou a pak zase ne. Pak se mi udělalo temno před očima.