Zlodějka duší - 3.část
Tessa  20.7.2014 | 19:17

 
   „Co to tam ten pes zase má? Rone, ke mně! Tak slyšíš! ....Ježíšikriste, tam někdo leží! Máňo, pojď sem, ale rychle!“
   Zvuky byly ostré jehly, neúprosně bodající do zmučeného mozku.
   Opatrně otevřel oči.
   Tma – to poslední, co si pamatoval, když se ve slastné agonii propadal kamsi do nitra Země – byla pryč. Slunce zářilo z vymetené oblohy, ale on jeho teplo necítil. Hořel svým vlastním ohněm a zároveň se třásl v zimnici.
   Cosi vlhkého a páchnoucího po zkaženém mase se jemně dotýkalo jeho rozpálených tváří.
   „Fuj, Rone! Nechej toho! No tak uhni, pusť mě k němu! Kluku zatracená, kde ses tu vzal ? Vždyť už tě dva dny  hledá celá vesnice!“
   Jen s námahou se Martinovi podařilo zaostřit pohled. Spatřil důvěrně známý čumák vlčáka Rona a za ním obličej souseda Zaorálka, než ale stačil říct jediné slovo, propadl se zpátky do tmy...

   Z nemocnice ho pustili až za měsíc. Byl zesláblý a vyhublý, ale žil a na ničem jiném jeho matce nezáleželo. Svírala ho v náručí – svého chlapečka – jediné, co jí kdysi zbylo z rozbitého manželství – a takřka nevnímala slova ošetřujícího lékaře:
   „ Za dvacet let, co tuhle práci dělám, jsem něco podobného neviděl. Tak silný a netypický průběh meningitidy snad ještě nebyl popsán. Váš chlapec mohl umřít ne jednou, ale desetkrát, ty horečky mu málem uvařily mozek. Naštěstí má silné srdce, to ho zachránilo.“
    A nejhorší bylo, že se nedalo prakticky nic dělat, jen tlumit horečky a zavodňovat tělo infuzemi. Podávat antibiotika nemělo smysl, protože všechny kultivace byly negativní. Ani jedna jediná bakterie v mozkomíšním moku. Nic. A přitom symptomy jako vystřižené z učebnice. Mohli jsme jen čekat a doufat, že se z toho dostane sám, dodal v duchu. Říct tohle nahlas, zřejmě by těžce otřásl důvěrou té ženy ve spasitelnost moderní medicíny. Stačí, že ten případ otřásl jeho vlastní důvěrou.
   „Děkuju vám, pane doktore, že jste mi zachránil dítě,“ šeptala s očima plnýma slz.
   Lékař jí položil ruku na rameno.
   „Neděkujte, ještě není vyhráno. Nevíme, zda se nemoc nepodepsala na jeho mozku. Mohlo by dojít ke snížení paměťových schopností, koordinace pohybů nebo až k retardaci dalšího psychického vývoje. Zatím se zdá být všechno v pořádku, ale následky se nedají předem nikdy odhadnout. Lidský mozek je příliš složitá a křehká struktura a my stojíme pořád ještě na počátku cesty k jeho úplnému poznání.“
   Hned se za ten tón skoro zastyděl. Kecám tu jak někde na kongresu a přitom mám před sebou mámu, pro kterou je rozhodující jen jedno – to, že její dítě žije.

   Vzápětí ho její reakce přesvědčila, že si z jeho projevu vybrala jen to, čemu mohla porozumět.
   „To…jako, že by třeba musel do blázince?“
   Rezignovaně si povzdechl.
   Hranice mezi psychickou poruchou a jakýmkoliv onemocněním mozku jakoby pro některé lidi neexistovala. Má něco s hlavou - tak je to blázen! I na počátku jednadvacátého století fungovala středověká logika dokonale.
   „Jistěže ne,“ řekl konejšivě.
   „Jen, kdyby se vám zdál jiný než dřív, kdyby se nějak výrazně změnilo jeho chování…dejte mi vědět, ano?“
   Pořád netušila, co si má o tom myslet, ale přikývla.
   Jenže on se nezměnil.
   Byl jen uzavřenější a tišší než obvykle, ponořen do vlastního světa, kam za ním nemohla.  A toulal se.
   Hodiny prochodil po okolních lesích, jakoby něco hledal a ona doma trnula, zda se vrátí, zda nebude zase muset alarmovat polici. Ale neodvažovala se ho zadržet. A nikomu o tom neřekla. Ani tomu doktorovi ne. Nic vážného to přece nebylo.

   Jednoho šedivého listopadového odpoledne se Martin vracel ze svých toulek a všiml neobvyklého ruchu u Vaškovy prázdné chalupy. Vlastně tam už žádná chalupa nestála. Na zbořeništi kmitali chlapi s přilbami na hlavách a kolem popojížděl bagr a vršil hromady suti na korby přistaveného náklaďáku.
   Martin se zastavil v místě strženého průčelí a chvíli pozoroval práci demoliční čety.
   „Hej, mladej! Běž radši kus dál, ať nepřijdeš k úrazu!“ křikl na něj jeden z dělníků. „Tady není žádný divadýlko, tady se maká!“
   Martin se ušklíbl, ale chystal se k odchodu, když vtom zachytil pohledem nepatrný záblesk.
   Ležela mezi úlomky cihel, trochu pokroucená a zpola zasypaná rozdrcenou omítkou, ale byla to ona.
   Spona ve tvaru letícího ptáka.
   Rozbušilo se mu srdce. Rozhlédl se kolem, jakoby čekal, že tu, které patřila... tady... někde blízko, ale kromě něj a dělníků tu nebylo živé duše. Bleskurychle se shýbl a ukryl sponu v dlani.
Pálila stejně jako jeho vzpomínky.
 
Toho dne poprvé utekl z domova….