TOBOGÁN Z DUHY
Špáďa 22.7.2014 | 20:28
Po podvečerní bouřce 9. července jsem si nechal ujet vlak, avšak zvěčnění nádherné podívané opravdu stálo za to.
Vítr déšť sfouká,
tříští jej v mžení,
slunko se kouká
na barev pění.
tříští jej v mžení,
slunko se kouká
na barev pění.
Hned za komínem
vykvetla duha…!
Chvěje se dýmem…
a roste druhá…!
vykvetla duha…!
Chvěje se dýmem…
a roste druhá…!
— Slezem ty duhy?!
— To víš, že smíme.
Sklouznem se pruhy
do louky s klínem.
U druhé v stínu
bosou tě honím,
po chlebě v kmínu
tvá sukně voní.
Jsi teď můj bůžek
na duhách letních,
vozit se můžem,
než den se setmí
a Zlatý zavře
paprskům bránu,
temní nám natře
sjezd tobogánu.
* * *
Noc rozestlána,
pokryta černí.
V louce do rána
budem si věrni.