Rozumět cestě
Helen  3.8.2014 | 15:28
 
Znám smutek, co útroby a srdce svírá,
i když se bráním,
je někde v nitru stále přítomný.
 
Ale tam kde jsou slzy, je i úsměv.
Přesto, čím hlouběji se žal vrývá,
ubývá místa pro štěstí?
 
Říká se, smutek i radost jsou společné,
v klidu a rovnováze jsme,
jen když jsme prázdní.
 
Možná se rouhám, nechci uvěřit.
 
Cítím hlad, duchovní hlad
po pevné víře nad smutky
v trvalé, krásné obyčejné štěstí
neotřesené bouřemi
čisté a průzračné,
dávající smysl existenci.
 
Jen vědět kam jít a kam dojít!
 
Tak ano, zkusím znovu
naladit srdce
ovládat sebe
rozumět Cestě
trochu si hrát
nebát se Být!
 
a mlčet o tom co bolí neboť
v tichu je úhelný kámen charakteru
a tedy i štěstí...