Mám ráda život i lidi. I všelijaký lidi. Mám ráda i svoji občasnou brigádu v úklidové firmě, protože mám ráda ten pocit svobody, když nemusím vyhlížet každý měsíc svoji mizernou výplatu ze svého hlavního zaměstnání, které mám ráda moc.
A v té úklidovce těch všelijakých lidí potkám opravdu hodně. Maminky na mateřské, studentky a studenty, a taky ženské, které by jinou práci sháněly opravdu těžko. Stojíte na schůdkách, jedna vedle druhé, drbete okna na nějaké stavbě a vaše starosti nejsou vůbec podstatné. Důležitá je jenom ta šmouha v levém rohu, podstatné je, jestli vzal šéf s sebou kávovou výbavu, nebo jestli si pak dojdete na kafe do hospody naproti, jestli už má Eva, co s vámi byla posledně, konečně nové tetování a nového chlapa a jak dopadla Magda, jestli jí to v nové práci půjde tak od ruky, jako tady.
Přísahám, že z žádného svého zaměstnání jsem nechodila s tak čistou hlavou, jako odsud. Přísahám, že nikdy mi tak nechutnal odpočinek, jako když jsem si o pauze s holkama našla klidný kout někde venku, kecla si na obrubník, vystavila umouněné nohy a tvář slunci, srkala kafe a drbala o životě. Nad hlavami nám po lešení běhali zedníci a nabízeli svého svobodného kamaráda, a já jsem si říkala, jak moc mám ráda svůj život.
A určitě jsem nikde jinde neslyšela tolik životních pravd, trefných postřehů a stěžejních otázek. Jako, a to nekecám:
„Tak jsem, holky, konečně dovolila Františkovi, aby u mě přespal. Tři čtvrtě hodiny se v mojí koupelně sprchoval mojí horkou vodou, aby se se mnou pak dvě minuty miloval. Tak jsem mu řekla, ať ráno vypadne. Tohle si jako samoživitelka fakt nemůžu dovolit.“
Nebo:
„Víte, jak mě posledně ten hezkej zedník zval na kafe? Tak jsem s ním šla. Že mi vyprávěl, jak seděl sedm let za ozbrojený přepadení, to bych ještě rozchodila. Že to bylo přepadení jeho vlastní manželky, to bych i pochopila. Když mi ale řekl, že tu svoji starou furt miluje, a nutil mě prohlížet si nad kafem její fotky a uznat, že je krásná, hodila jsem mu na stůl dvacku za to kafe, a táhla pryč.“
A naprosto nevinný dotaz jednoho studenta medicíny, kluka jako jedle:
„Ženský, řekněte mi, opravdu všichni chlapi uklízejí a vaří a perou? Mě moje Jitka tvrdí, že jo. A běda, když to není úplně podle jejích představ. Tak mi dá třeba herdu do zad. Mně nevadí, že jí musím vařit, to mě naučila babička. Mně vadí, že Jitka nejí maso. A já si pak moc nepochutnám. A taky mi vadí, že mi nikdo nevěří, že mě bije. Je hubená a mrňavá, nikdo by to do ní neřekl.“
Jitku jsem viděla hned druhý den. Zrzavá, mrňavá a hubená, makala jako šroub. Koukala jsem, jestli jí v roztrhaných džínách neuvidím zadek, ale nebyl tam. Nebylo tam vůbec nic. Jak taky, když nežere maso.
A zcela určitě bych nikde jinde nepotkala Verunu. Podezřelá mi byla, už když jsme ji ráno nakládali do auta. Vychrtlá postavička, na křivých nožičkách značkové tepláky, na zádech hodně drahý baťůžek. Na obličeji hodně, opravdu hodně mejkapu. No, na tebe jsem opravdu zvědavá. Okamžitě jí bylo plné auto, řečí měla jak koza bobků, bohužel úplně nějak mimo jakékoliv normální téma.
Brzy jsme pochopili, že je nejpracovitější a nejchytřejší, brzy jsme pochopili, že se zcela vymkla mimo čas a prostor, brzy jsme jí měli všichni dost. Báli jsme se mezi sebou prohodit slovo, aby se toho nemohla Veruna chytnout a pokračovat ve svém monologu. Hodinová cesta do Prahy trvala celou věčnost a unavený jsme byli všichni, ještě než jsme na místě vylezli z auta.
I po pracovní stránce nám všem ukázala. Myla jsem už asi páté okno, když jsem si všimla, že Veruna visí pořád na tom prvním. Všude okolo ní se vznášely obláčky drahého čistícího prostředku. Zlikvidovala tu flašku, co nám měla vydržet na celej osmipatrovej barák na jeden zátah. I šéfovi vyhasl jeho sympatický úsměv. Nenápadně chodil za ní, je to slušný a mírný chlap, a hadrem utíral černé šmouhy na zdi, co nadělala, když se nevešla se skládacími schůdkami mezi futra. Neměla jsem čas sledovat jak jí to jde a kde momentálně visí, ale slyšet jí bylo, tak jsme věděli, že je pořád živá.
V jedenáct jsme všichni položili svoje pracovní nástroje a šli si uvařit kafe. Z vrozené kolegiality jsem chtěla říct Veruně, kam jdem a proč tam jdem, ale nebyla k nalezení. Pustila jsem to z hlavy, svoji pauzu jejím hledáním nepromarním. Jenom šéfovi jsem řekla, že nemůžeme najít tu jeho novou posilu týmu. Možná bloudí někde mezi prvním a osmým poschodím.
Usmál se, dobrá nálada se mu vrátila a povídal:
„Jestli nemá v ruce moje schůdky, tak jí ani nehledejte. Kdybychom nebyli v Praze, tak ji snad pošlu domů.“
Nějak jsme to ten den doplácali, po přestávce se nám už nikomu nechce moc zvedat, a pakovali věci do auta. Když Veruna viděla, že to ještě chvilku potrvá, zvesela křikla:
„Holky, támhle naproti je hospoda, já mám hroznou žízeň, skočím si tam na jedno.“
Nevěřícně jsme sledovali, jak se její křivé nožičky proplétají frekvetovanou křižovatkou. Kopla do sebe jedno pivo, já myslím, že bylo spíš velký, než malý, a vydala se nazpátek. U auta zhodnotila, že ještě nejsme komplet a šéf nejspíš někde ještě kafrá se stavbyvedoucím a oznámila:
„Tak to já stihnu ještě jedno.“ A podnikla tu hrůzostrašnou cestu přes křižovatku nanovo. Začalo nám docházet, která bije a taky jsme pochopili, kam se zdejchla, když my pili svoje přestávkový kafe. A když se rozpovídala v autě o svém nespravedlivém osudu, měli jsme jasno.
„Chápete to? Měla jsem bouračku, nic vážnýho, nikomu se nic nestalo, jenom jsem porazila sloupek. Dali mi dejchnout, jasně že jsem měla upito, vždyť jsem taky procházela vážnou krizí a poslali mě k Chocholouškovi. Ten mi řekl, že mu hned došlo, že jsem prudce inteligentní a nemusím k němu chodit pravidelně. Ať přijdu až za půl roku. Čekala jsem, že mě jako normálně obešle a von se na to vyprdl. Kvůli tomu, že mě neposlal pozvánku, jsem si musela odsedět půl roku. I tam, i tam mi říkal doktor, že jsem nadprůměrně inteligentní.“
Chytrá nebo ne, na tuhle práci fakt neměla.
„Uvědomujete si, že se nám právě přiznala k tomu, že měla soudně nařízenou léčbu a že si to musela odkroutit v kriminále?“ Pípla do ticha kámoška, když jsme Verunu vysadili u jejího domečku.
 Už jsem ji nikdy neviděla. Ale vždycky, vždycky když visím na nějakém okně, usmívám se pro sebe. Vzpomenu si totiž, jak Veruna posilněná druhým pivem přibíhá k autu a zvesela se ptá:
„Tak co holky, napoprvý dobrý, né? Dala jsem to!“