Zrcadlo víl
Helen  17.8.2014 | 9:40
 
Den začíná tiše, majestát nebes ještě odpočívá
vycházím z domku do snů pohrouženém
hned za vrátky - nikdy se dost nevynadívám:
zrcadlo víl mezi bílými oblaky...
pár kroků v odlehlém zákoutí
růže z alabastru se rdí
dychtivě čeká
zda měsíc si k ní přivoní...
kousek dál hřbitovní ulice
v šeru církevní schody strmí se
kam živý nemůže...
za kostelem pozvolně - ve zbytku noci
blízký les mlhavé tajiny vydechuje...
až k ptačím křídlům bělá se nebe
jakoby ze šňůrky rozsypaly se
slzy...
tu z cípečku mlhy
   neslyšně přicházejí
      černého kocourka tlapky!

nad obzorem slunko se přikuluje

do trávy skanula krůpěj rosy 
v ní ustupující měsíc se zrcadlí
v polibku alabastrové růži
 
usmívám se