Nepropadej panice – jo, to se lehko řekne, ale hůř udělá.
Už půlhodiny se plížím po pláži, v očích výraz šíleného prospektora, který potřebuje zabrat svůj claim velikosti osušky dřív, než padne vyčerpáním. Zabrat a bránit – doslova vlastním tělem, byť dole není zlatá ruda, ale jen oblázky chorvatského pobřeží.
A tak se proplétám slunce chtivými davy…promiňte, není tu volno? …aha – není…omlouvám se, že jsem vám šlápla na deku (dítě, brýle, nafukovacího krokodýla)…když tu můj pohled konečně padne na vytoužený kousek půdy. Pravda, posetý sice vajgly a kameny, z nichž by se dala postavit středně velká skalka…ale prázdný!!!

Po důkladném úklidu konečně uléhám na kusy štěrku, které nikdy o oblosti neslyšely. Zvítězila jsem. Alespoň pro dnešek.(To ovšem netuším, že půjde o vítězství vpravdě Pyrrhovo).

Laskána příjemnými paprsky, přemýšlím o tom, co nás, české vnitrozemské tvory, vlastně žene v létě k moři, třebaže většinou neumíme řídit ani nafukovací kajak, natož motorový člun či jachtu…a mnozí nakonec ani pořádně plavat.
Jaký že to migrační pud nás nutí ucpávat dálnice a dusit se v kolonách, jež volným tempem v pohodě předběhne i šnek.
Jaká posedlost nám přikazuje pojídat mnohonohé mořské potvory, laškovně pomrkávající z talíře, s nadšením až exaktickým  obdivovat kusy skal, které Bůh kdysi omylem naházel do moře (a už se mu je nechtělo vytahovat ven) a nemilosrdně opékat tvarohovité tělo až k popáleninám druhého stupně….
Jenže – co když to není posedlost? Co když do těchto teplých krajů v skutečnosti patříme? Vždyť stačilo tak málo – kdyby se praotec  Čech nezakoukal do mléka a strdí v české kotlině a popošel pár set kilometrů jižněji, mohli jsme si tu letní anabázi klidně odpustit.

Místo na topnou sezónu, trvající půl roku, ceny uhlí a zledovatělé chodníky bychom mohli frlat na sucho, věčně řvoucí cikády, nedostatek sladké vody, nadbytek šutrů a otravných turistů, kteří se sem hrnou jako lumíci, aby se, namačkáni na sebe víc než sardinky, mohli opálit, spálit, případně dopálit … jako já, když jsem zmožena samým přemýšlením usnula a škodolibé jadranské slunce mezitím vyrobilo na mých zádech věrnou kopii křupavé kůžičky rožněného selete….
Vypadá to, že od zítřka bude na pláži o místo víc a mými jedinými společníky po zbytek dovolené se stanou stín a tuba chladivého panthenolu. Vztekla bych se, ale nemá to smysl. Vždyť příští rok zase vypukne léto a s ním tah na jih. A třeba zase mezi lumíky poputuji i já (a piksla krému s faktorem nejmíň 80).

 

Takže…Don't panic…