Trýzeň tvůrce
jaryn 28.9.2014 | 12:57
„Já jsem malý zajíček,“ četla mi manželka přes rameno na počítači, „říkají mi Macíček… To snad nemyslíš vážně, drahý! Tys to jako publikoval? Tys to zveřejnil?“
Nic jsem neodpověděl. Co taky říkat na takové impertinence, které nemají původ v ničem jiném než v čistě vydestilované závisti? Stejně se hned sebrala a šla se věnovat těm svým povrchním a fádním činnostem, jako je úklid, praní či vaření. Takže jsem jí už ani nestihl ukázat nadšené komentáře pod mým dílem. Komentáře bytostí jemných a delikátních, které nanejvýše oplývají smyslem pro krásu a umění a které dokáží jediným slovem vyjádřit celé tuny citů. Slova jako supééér, bezvááá nebo parádááá mi vpravdě změnila život. Až díky nim jsem konečně pochopil, že existuje vznešenější svět, než který jsem doposud znal.
V komentářích mi však přátelé psali ještě něco. Zvali mě na sraz, který se měl konat už za týden. Tomu ovšem nešlo odolat. Setkat se s někým tak báječným, a aspoň na jediný den prchnout z této ubíjející všednosti!
Neměl jsem o čem uvažovat.
„Koupila jsem ti novou košili,“ řekla mi manželka den před srazem, „ať mi tam neděláš ostudu. A večer ti udělám nějaké řízky na cestu.“
Přijal jsem vše blahosklonně a na úrovni, totiž mlčením.
Ani mě nepřekvapilo, že romantikové, jako byli mí noví přátelé, rozhodli se sejít na jedné staré zřícenině – a ještě v noci.
Když jsem pak o půlnoci dorazil na nádvoří bývalého honosného paláce, vládlo všude hrobové ticho. Jen sýček – ten starý romantický brach – houkal si tu svou za doprovodu meluzíny, rozšafně se prohánějící temným sklepením a prázdnými okny. Užuž jsem myslel, že jsem si spletl datum srazu, když se najednou rozzářila obloha, a já spatřil přímo nad svou hlavou obrovský létající talíř zvíci fotbalového stadionu. Zářilo na něm bezpočet světel a světýlek, jako kdyby se tu vznášel noční New York.
Náhle se třikrát zablesklo směrem k zemi, a v tom okamžiku tu stáli tři zelení mužíci s tykadly. Pochopitelně jsem se lekl a začal nenápadně couvat. Avšak jeden z těch exotických fešáků mi sdělil, že jsou přátelé, a abych se nebál. Když však ani to nevzbudilo mou přílišnou důvěru, počali všichni tři recitovat jako jeden mužík svými syntezátorovými hlásky:
Já jsem malý zajíček,
říkají mi Macíček.
„Přátelé!“ zvolal jsem, načež jsem se stal čtvrtým paprskem, který zmizel v jejich úctyhodném korábu.
O řízky se podělili Shakespeare s Dostojevským. Mně nenechali ani sousto! Škoda, protože tady – totiž na Marsu – nic takového není. Živíme se vzájemně svým uměním, to znamená, že snídaně, obědy i večeře spočívají v předčítání našich děl. A dobře nám tak, jak říká Franz Kafka, věčný skeptik a enfant terrible naší družiny.
Když uleháme – po takzvané „večeři“ – myslím vždy na manželku a na ty její povrchní a fádní činnosti, a najednou v nich vidím tolik poezie jako nikdy a v ničem. Velice mě to však inspiruje a myslím, že jsem tady, na Marsu, umělecky dozrál.
Píšu epos.
Začíná takto:
Já jsem velký idiot,
ztuchlý jako chozrasčot!