2. Florentský mistr, Cikáni a nejsmutnější Vánoce
 
Babička Miladka mě často brávala na návštěvu ke své matce Magdaleně, která už byla stařičká a téměř slepá. Bydlela v domku u řeky, ve čtvrti zvané Kočičina. Ten název probouzel mou dětskou fantazii. Představovala jsem si, jak tam místo lidí žijí v domech kočkolidi, tedy velké kočky co chodí po zadních a oblékají se a chovají jako lidé. Ve skutečnosti byl název odvozený od kamenného dláždění – kočičích hlav.
Prababička Magdalena svůj domek prodala, ale měla v něm výminek. Noví majitelé jí podle dohody pomáhali. S postupem času to bylo třeba stále častěji a ve stále větší míře. Proto také naše návštěvy musely být čím dál častější, až se ukázalo nutné přestěhovat prababičku k nám.
Pro mě byla záhadná, tolik vzdálená v čase. Ostýchala jsem se jí a snad i trochu bála. Byla ztělesněním pokory, odevzdaná čekatelka v předpokoji na onen svět. Drobounká vetchá stařenka, s řídkým cůpkem zatočeným do drdůlku. Fascinovaně jsem pozorovala, jak jí babička ten dlouhý cůpek zaplétá. Zdál se být ze stříbrných a zlatých drátků. Když byla prababička Magdalena mladá, měly její vlasy barvu mědi a byla prý výjimečně krásná. Děda Antonín mi občas svým nenapodobitelným způsobem vyprávěl prababiččin životní příběh.
            Magdalena byla nejmladší ze čtyř dětí bohatého sedláka. V sedmnácti letech byla s rusými vlasy, bělostnou pletí a zelenýma očima nejkrásnější děvče široko daleko. Její otec ji však držel zkrátka. Statek připadl prvorozenému synu Josefovi a Magda musela tvrdě pracovat, kde bylo třeba. Každoročně jezdila s otcem do Vídně na předvánoční trh prodávat kapry z jejich vlastních rybníků. Padla tam do oka jednomu florentskému malíři, postaršímu váženému Mistrovi. S otcem se domluvil, že si smí krásnou prodavačku ryb namalovat. Vyneslo to víc, než zisk z prodeje kaprů.
Příští rok měl malíř ještě lákavější nabídku: vezmou si se ženou Magdu k sobě – byli bezdětní – bude jim dělat společnici a bude stát modelem za domluvený plat. Nabídka byla tak skvělá, že si plácli. A tak Magda strávila deset let v úplně jiném světě, než na jaký byla zvyklá. Procestovala se svými pěstouny Evropu, naučila se italsky, oblékala se do nádherných šatů. Mistr posílal každého půl roku otci dohodnutou sumu a navíc stejnou sumu dostávala Magda. Našetřila si tak na pohádkové věno.
Magdin otec investoval peníze do statku. Ale okolnosti se tam vyvíjely prapodivným způsobem: Magdin nejstarší bratr Josef se zamiloval do chudé dívky z místní pastoušky. Jí se ale nelíbil, milovala Josefova čeledína. Její rodiče však na ni naléhali tak dlouho, až se podvolila a vzala si Josefa nebo spíš jeho statek. Bylo to nešťastné manželství a skončilo tragicky. Josefa jeho žena odmítala a oba se trápili. Za několik let kopl Josefa kůň tak nešťastně, že to Josef nepřežil. Mladá vdova, jejíž poměr s čeledínem pokračoval po celou dobu manželství, si za čas vzala svého milého a statek se tak ocitl v cizích rukou. Magdiny rodiče, kteří žili na výminku, to nesli těžce. Přestože měli čtyři děti, jejich majetek děděný po generace se dostal do rukou ženy, která způsobila neštěstí jejich syna.
Když malíř zemřel, Magda se vrátila domů. Nebyla tam ale vítaným hostem. Naštěstí měla své našetřené peníze, a tak nebyla odsouzená žít z nevlídné milosti své švagrové jako její rodiče. Rozhodla se, že se provdá. Zajela do města k dohazovači a domluvila s ním podmínky sňatku. Byla už na vdávání stará, bylo jí skoro třicet. Nabídla své věno s tím, aby dohazovač našel spolehlivého muže, který její věno nepromarní. Muž měl být pracovitý a slušný, to byla Magdina jediná podmínka.
Nepadlo ani slovo o tom, jak by měl ženich vypadat. Magda byla natolik moudrá, že věděla, že na vzhledu nezáleží. Důvěřovala dohazovači, který měl výbornou pověst. Byla pevně rozhodnutá odejít z rodného domu a nedopustila, aby se její plánovaný odchod něčím zhatil. Měl to být čistý řez a brala na sebe riziko, že to může být řez do živého. Její další podmínkou bylo, že se uvidí se svým ženichem až ve svatební den, kdy pro ni přijede a odveze ji do kostela. Nechtěla také, aby dohazovač poskytl ženichovi jakoukoli informaci o jejím vzhledu, zdálo se jí to poctivé a spravedlivé a i v tomto směru se dohazovač zachoval v souladu se svou solidní pověstí.
Můj pradědeček Bohumil byl pracovitý a slušný, dohazovač splnil svou úlohu profesionálně. Bohumilovi bylo přes třicet. Byl pohledný s dobráckýma tmavomodrýma očima, černými vlasy a knírkem. Po úrazu napadal na nohu. Vyučil se pekařem a rád by si založil vlastní živnost. O tom mohl do té doby jenom snít stejně jako o vlastní rodině. Z finančních důvodů si nemohl dovolit ani jedno ani druhé. A teď přišla ta neskutečná nabídka. Byl za ni tak vděčný, že ho ani na chvíli ho nenapadlo přemýšlet, co za tím vězí. 
Magdalena si sbalila své věci. Ráno před oddavky vstala časně a vydala se na poslední procházku z rodného domu. Na louce si natrhala kytici kopretin, svých oblíbených květin, se kterými ji v minulosti Mistr několikrát maloval. Oblékla si překrásné zelené šaty z benátské krajky, podobné měla ve městě pouze paní hraběnka, učesala si své nádherné vlasy a čekala na ženicha.
Ženich přijel v bryčce. Magda oknem viděla, jak míří kulhavým krokem k domu a nese jí svůj svatební dar. Srdce se jí sevřelo a na chvíli se jí udělalo mdlo.
Bylo zvykem, že ženich daroval nevěstě boty. Bohumil nechal udělat krásné kozinkové šněrovací botky pro postarší slečnu. Bylo nabíledni, že když zůstala starou pannou i přes své veliké věno, nebude nijak přitažlivá a její nožka bude spíš většího čísla. Magdalena, která měla nožku jako Popelka, neměla ty boty nikdy na noze. Jako vzácný dárek ale visely v předsíni na stěně jejich nového domova.
Bohumil si myslil, že je připravený na všecko. Vidina vlastního pekařství a vlastní rodiny byla pro něj něčím, v co nedoufal ani v nejtajnějších snech a bylo mu jasné, že tolik štěstí musí být něčím vyváženo. Ale ať už jeho žena bude chromá nebo ošklivá, na vzhledu přece nezáleží. Bude ji milovat a do smrti jí bude vděčný. Ale ukázalo se, že na všecko připravený nebyl.
Když vstoupil do domu, zažil největší šok svého života, ze kterého se už nikdy úplně nevzpamatoval: před ním stála dívka, jakou jaktěživ neviděl. Vypadala na dvacet a bylo to nejkrásnější stvoření, se kterým se kdy setkal. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Rychle se vzpamatoval a uvědomil si, proč přišel. Pozdravil, představil se a čekal, že přivedou jeho nevěstu. Místo toho mu Magdalena podala ruku a Bohumil málem omdlel, když uslyšel, že jeho nevěstou je ona. Celý obřad prožil jako ve snu.
Pradědeček Bohumil svou ženu nikdy nepřestal zbožňovat. Když každý rok pravidelně odjela na dvoudenní návštěvu ke svým rodičům, nevzal celé dva dny do úst jediné sousto. Tesknil jako pes, kterému odejde jeho pán.
Nejsem pokřtěná, což není nic zvláštního. Ale když nedali pokřtít babičku Miladku, která se narodila v roce 1905, bylo to pozdvižení. Její otec, můj pradědeček Bohumil, tak porušil mnohasetletou rodinnou tradici. Mohl si to dovolit, přestože byl pekař a obživa jeho rodiny záležela na přízni zákazníků. I když prodával pečivo samým bohabojným občanům, neztratil ze zákazníků ani jediného. Lidé mu totiž přezdívali Lidumil a zdá se, že tohle jméno, které si vysloužil, mělo větší váhu než to, které dostal při křtu.
Pradědeček přestal věřit v křesťanského boha poté, co ho mniši vyklopili na hromadu mrtvol u italského Terstu. Ve snaze uchránit město před tyfem, nakládali na vozy spolu s mrtvými i umírající a vyváželi je na pole za město. Na samém pokraji vědomí tak pradědeček Bohumil zažil na vlastní kůži apokalypsu i den posledního soudu. Jeho k sobě ze zatracení nepozvedl bůh, ale Cikáni. Nikdy se nenaučím říkat Romové. Nemám k tomu důvod, protože v naší rodině je slovo Cikán už po generace vyslovováno s úctou.
Bohumil vzpomínal, že ho vykoupali v ledové řece a pak o něj mnoho měsíců pečovali. Krmili ho, přebalovali, ošetřovali a léčili bylinkami, dokud nebyl schopný se zase postavit na nohy. Od té doby nešel už nikdy do kostela. „Bůh je láska,“ říkával, „musíme ho hledat ve svém srdci a ne v kostele.“
Bohumil byl sirotek od desíti let, kdy oba jeho rodiče zemřeli na choleru a zanechali po sobě tři malé děti. Ty byly přiděleny do rodin řemeslníků jako učedníci za byt a stravu. Bohumila si vzal k sobě pekařský mistr. Bohumil sice musel tvrdě pracovat, ale byl v teple, krmili ho voňavým pečivem a byli na něj vlídní. Věděl, jak mnoho to znamená ve světě chudoby a byl za to vděčný. Z učedníka se stal tovaryš, poctivý, pracovitý a milosrdný k potřebným. Pracoval v pekařství a nenapadlo ho, že by odsud někdy odešel. Ale když mu bylo pětadvacet let, stala se mu nehoda. Sesypaly se na něj pytle s moukou a pochroumaly mu nohu. Ta se už nikdy úplně nespravila a Bohumil na ni celý život napadal. Chromého tovaryše už pekař nechtěl, a tak se s ním rozloučil. Bohumil se s těžkým srdcem vydal do světa.
Šel pěšky do Vídně a pak dál na jih až do italského Terstu. Po cestě se živil, jak se dalo. V Terstu se dostal jako kuchař na loď a několik let se plavil po světě. Viděl mnoho zemí a naučil se spoustu věcí. Šířil po světě slávu českého chleba, housek a koláčů a obohatil své pekařské umění o nové exotické recepty.
Po letech se vrátil zpátky do Terstu a chtěl se vydat domů. Netušil, že tam dorazí oklikou a na cikánském voze.
            Pradědeček Bohumil pekl celý život noc co noc chleba pro lidi, které miloval. Říkával, že lidé nejsou zlí, jsou jenom nešťastní, a proto se někdy chovají k těm druhým nehezky. Odpustil všem, co mu ublížili a byl vděčný za přátelství těch, co mu pomohli. Pravidelně rok co rok se u něho zastavovali na své pouti Cikáni a pradědeček je vítal jako svou rodinu. Tábořili za pekárnou u řeky. Přivezli bylinky, nabrousili nože a užívali pradědova pohostinství.