Bohumil s Magdalenou žili spokojeně, a když Magdalena otěhotněla, neznalo jejich štěstí meze. Narodil se syn a s ním přišla první neshoda v jejich manželství. Bohumil nechtěl dát syna pokřtít, ale s něčím takovým se Magdalena nedokázala smířit. Plakala a trápila se a to Bohumil nesnesl. Ustoupil tedy a konal se velkolepý křest v kostele. Syna pokřtili Václav. Obřad trval dlouho, kněz dlouze řečnil a Bohumil byl jako na skřipci. Klíčila v něm zlá předtucha. Malý Václavíček v kostele prostydl a krátce nato zemřel. Magdalena byla pološílená. I ona přestala chodit do kostela. Když se jim po čase narodila dcera Miladka, nebylo už o křtu ani řeči.         
            Po dceři Miladce, narozené po nešťastném Václavíčkovi, donosila prababička Magdalena už jenom jedno dítě, dceru Žofii. Ta přišla až devět let po Miladce, Magdaleně už bylo v té době přes čtyřicet.
Žofa byla nejmladší a nejoblíbenější tetou Míny a Díny. Často je navštěvovala, hrála si s nimi a nosila jim dárečky. Když si rok po druhé světové válce vzala dvoumetrového celníka Jana, odstěhovala se k němu do příhraničního města. I pak k ní dvojčata často jezdila na návštěvu. Potom Žofa otěhotněla a brzy po ní otěhotněla i Mína. Pro babičku Miladku a dědu Antonína tím začalo bolestné období plné problémů a nenadálých zvratů. Přišlo znárodnění a Dína onemocněla se štítnou žlázou a vypadalo to s ní bledě. Jedinou ne moc velkou nadějí byla nákladná operace. Ještě před odchodem do nemocnice nechali rodiče Dínu vyfotit, aby měli fotku na její pomník. Žofa s Janem na operaci přispěli a Jan sehnal v té době nedostupný penicilín. Díky tomu Dína přežila. V nemocnici strávila téměř rok. Mezitím se Žofě narodil syn Jan a Míně malá Mína.
            Dva roky nato, když Žofa s Janem čekali další miminko, se všechno zvrtlo. Do bytu jim vtrhla pohraniční policie. Po jejím řádění zůstaly po zemi hromady věcí vyházených ze skříní a šuplíků, plačící malý Honzík a hrůzou ochromená Žofa v porodních bolestech. Jana zmlátili a odvlekli v poutech. Naštěstí se k nim po odchodu policejního komanda odvážili přátelé, kteří bydleli ve vedlejším bytě, zavolali sanitku a vzali si Honzíka k sobě. Žofa porodila dceru Zdeničku, o které se její otec nedozvěděl celé tři roky. Celou tu dobu nevěděl nic ani o svém synovi, ani o své ženě, která zoufalá, bez příjmu a v nejistotě jestli vůbec její muž žije, vážně onemocněla. Jan byl odsouzený na doživotí za podvracení socialistické republiky, které spočívalo v tom, že několik lidí, kterým komunisti usilovali o život, převedl přes hranice. Tím, že o tom jeho žena neměla tušení, ji chtěl ochránit. Nevěděl, že ochránit své blízké před komunistickou zvůlí je nemožné.
Z kriminálu ho propustili před Vánoci v třiapadesátém roce, když po smrti Stalina přišla vlna amnestií. Vydali mu jeho šaty a zadržovanou korespondenci. Jak čekal na propouštěcí papíry, pročítal si tři roky staré zoufalé dopisy své ženy. Dozvěděl se, že má tříletou dceru, plakal štěstím a úzkostí z toho, co musela Žofa prožít po jeho zatčení. Poslední dopis neměl na obálce adresu napsanou rukou jeho ženy. Adresa byla naťukaná psacím strojem. Chvíli váhal, než obálku otevřel. Přál si, aby to byl nikdy neudělal. Uvnitř bylo rok staré parte, které oznamovalo, že jeho žena zemřela. Ani nevěděl, jak se dostal domů. Byt byl zapečetěný. V záchvatu nepopsatelného zoufalství strhal pečetě a vpotácel se dovnitř. Seděl tupě mnoho hodin ve vymrzlém bytě, kde se už rok netopilo. Zimu nevnímal, byl na ni z kriminálu zvyklý. Přál si jediné: být mrtvý stejně jako jeho milovaná žena, od které ho před třemi lety odvlekli. Seděl s pohledem upřeným do prázdna, i když se ozvalo nesmělé ťukání a dveře se opatrně otevřely. Dovnitř nakoukl jeho přítel ze sousedství. Ten ho odvedl k nim domů, do tepla, kde mu dali horký čaj a vnutili trochu jídla. Teprve pak Jana napadlo, kde jsou děti. Od sousedů, kde byly, když Žofu odvezli do nemocnice, je odvezla sociálka do dětského domova. Marně o ně děda Antonín s babičkou Miladkou žádali. Jako děti nepřátel republiky musely být převychovány ve státním zařízení. Co na tom, že jim byly teprve dva a čtyři roky! Komunisti nemohli riskovat, že by je příbuzní záškodnicky ovlivňovali.
Dína měla možnost splatit Janovi svůj dluh. Dala mu něco peněz, aby měl z čeho žít, než si najde práci. S pomocí přátel vypátral Jan svoje děti a přijel si do dětského domova pro ně. Odvážel je plačící strachem z toho neznámého cizího člověka, který si je bral z prostředí, na které si po roce zvykly. Je těžké představit si smutnější Vánoce.