5. Vánoce s čertovými obrázky, sestra Sára, moje panenky a medvěd Méďa
 
Moje maminka si celý život zakládala na tom, že je z města a ne z vesnice. Malý domeček jejích rodičů s padacím záchodem byl až na samém okraji města, pro vodu chodili do studny na blízkou louku a ve chlívku a na dvorku měli stejná domácí zvířata jako lidé na vesnici. Jako malé holky musely Dína s Mínou chodit pást kozu, dvorek byl plný slepičáků a pašík ve chlívku byl nejen slyšet, ale taky cítit. Maminčiny vrstevnice, které vyrůstaly navlas stejně, ale na venkově, však byly podle Díny „venkovská telata“. Maminka byla „městská“. Babička Marie s dědou Karlem bydleli na vesnici. Kromě klasické generační rivality tchýně a snachy, přispěl tak k nabourání rodinných vztahů i společenský konflikt město versus vesnice.
Ve dvacátých letech dvacátého století, ještě předtím, než se babička Marie vdala, psávala úspěšné sloupky do novin. Byla to tenkrát rarita, když do novin psala žena. Na základě svých článků dostala i několik nabídek k sňatku od mužů, kteří ji sice nikdy neviděli, ale byli tak fascinováni jejími literárními výtvory, že s ní toužili strávit zbytek života. Citovala nám občas ze svých článků a povídek napsaných před více jak třiceti lety a její citáty dokládaly nejen její vynikající paměť, ale i to, jak moc se český jazyk za tu dobu změnil. Babiččiny formulace pro mě byly archaické. Zpracovaná maminkou Dínou, která babiččinu spisovatelskou činnosti znevažovala a posmívala se jí, jsem valně neposlouchala. V paměti mi utkvěl jedině úryvek dopisu, kterým babička odpovídala záporně na nabídku k sňatku jednomu muži, který ji mimo jiné lákal i na krásnou krajinu v okolí svého bydliště. Zaujal mě patrně proto, že jsem v něm rozpoznala přesně ten typ smyslu pro humor, který mi byl vlastní. Zřejmě mi ho spolu s posedlostí psaním předala babička Marie prostřednictvím genů přes tátu Lubina, aniž tomu mohla maminka Dína zabránit. Prostě jsme to měli v rodině. Část dopisu reagující na popis krás krajiny, v níž pisatel žil, a na něž chtěl mimo jiné obdivovanou spisovatelku nalákat, zněla:

        I mně bylo jednou ubírati se v tu stranu, však mému oku nebylo dopřáno kochati se
nádherou krajiny, neb moje mysl nucena byla upírati se k nůši vajec trůnící na mých        zádech. Věcí nejvyšší důležitosti bylo tehdá pro mě, abych kopu vajec v pořádku na trh   donesla. V případě nehody musela bych rozbitá vejce uhraditi a navíc bych si jimi mohla potřísniti svou zánovní jupku. Jelikož mi bylo stráviti na trhu téměř celý den, hrozilo, že kvečeru nebylo by již jistě nikomu libo pobývati v mé blízkosti, neb jak známo, v horku kazící se vejce páchnou nelibě.

Zajímalo by mě, jak se asi cítil nápadník, odmítnutý s takovýmto nadhledem a humorem.
Návštěvy u tátových rodičů byly řídké a provázené problémy. V mých vzpomínkách z nich ale zůstala babiččina báječná slepičí polévka s domácími žluťoučkými nudlemi, řízky z králíka a báječný „černý dort“. Všechny tyhle pochoutky jsem měla zmatečně zkombinované s maminčiným tvrzením, že babička Mery neumí vařit a že do salátu krájí housenky.
Rodina táty Lubina, stejně jako ta maminčina, byla ideologicky rozpolcená. Po průseru v Sarajevu děda Karel v osmnácti narukoval a byl odvelen na ruskou frontu. Nedokázal zabíjet lidi, a tak svou flintu obrátil raději proti sobě. Když na vlastní kůži zažil frontová jatka, postřelil se raději sám při ústupu do nohy, aby upadl do ruského zajetí. Přežil dlouhý pochod zajatců až do Vladivostoku, odkud se oklikou vrátil lodí domů. Děda Karel byl zedník a v zimě býval bez práce. V mladickém nadšení věřil, že lékem na bídu a sociální nespravedlnost je komunizmus. Po svém návratu z Ruska spoluzakládal komunistickou stranu. S náboženstvím se po svých válečných zkušenostech rozloučil. Neviděl důvod, proč by měl chodit do kostela poslouchat kázání chamtivého vyžraného faráře, který nevěděl nic o tom, co se v člověku děje tváří v tvář válečné bestii. Farář sice druhé poučoval o křesťanské lásce k bližnímu, ale sám si udržoval štítivý odstup od těch, kterým kručelo v břiše, a nemohli rozmnožit jeho nakřečkované zásoby.
I babička Marie měla svoje vlastní názory a byla imunní vůči vymývání mozků. Není tedy divu, že se můj táta rozhodl v osmnácti letech stát komunistou a nechat se vypsat z církve. Coby student obchodní akademie poslal za tím účelem na farnost formálně perfektní písemnou žádost a pro úplnost uvedl i jména svých rodičů a prarodičů. Nazlobený farář, který měl pifku na rodinu, která nepatřila mezi jeho ovce a v kostele se neukázala, jak byl rok dlouhý, dal šmahem vypsat z církve nejen Lubina, ale i všechny ostatní členy rodiny. Chtěl je tak zřejmě postrašit a dovést na správnou cestu. Přepočítal se. Po obdržení úředního dopisu, který je o nové skutečnosti informoval, se babička Marie ani děda Karel nezhroutili. Napůl pobaveně a napůl znechuceně nad tím mávli rukou a utvrdili se jen v názoru, který na církev měli už předtím. Do lůna církve se později vrátil jen tátův starší bratr Kamil na nátlak své ženy Matyldy. Byla to fanatická katolička a zlé jazyky tvrdily, že tím zakrývala svou pestrou minulost na slámě ve stodole, kde si přikázání „nesesmilníš“ vůbec nebrala k srdci.
Protože se má sestra narodila před Štědrým dnem, trávili jsme s tátou Vánoce u babičky Marie a dědy Karla. U nich v domě s nimi žil jejich starší syn Kamil se svou ženou Matyldou a dvěma syny. Báječně jsem si tam s bratránky vyhrála. Chodili jsme bruslit na rybník, koulovali se na dvorku a hráli karty. A navíc měli psa! Byl to krémový nevyzpytatelný voříšek s dlouhou srstí, jehož věčně vyplazený růžovoučký jazyk mě fascinoval. Bylo to pro mě báječné nové dobrodružství běhat venku se psem v patách, hladit ho po dlouhých chlupech a důležitě vykřikovat povely, které beztak neposlouchal.
Štědrý večer, režírovaný přísnou tetou Matyldou v duchu okázalých křesťanských tradic, byl pro mě podobně fascinujícím zážitkem jako návštěva zoologické zahrady. S vykulenýma očima jsem sledovala, jak se strýc s tetou a bratránky před večeří modlí. Babička a táta je pozorovali s  nadhledem a děda na mě přes stůl šibalsky mrkal. Dárky pod stromečkem si nehledal každý sám, jako u nás doma, ale starší bratránek, který už uměl číst, je rozdával ostatním. To mě moc nebavilo. Bylo to, jako kdybych měla ke stromku zakázaný přístup a zákazy, ty mi byly vždycky proti srsti. Na své rozladění jsem však rychle zapomněla, když mi bratránek přivezl zpod stromečku zelený proutěný kočárek s velkou pannou.
Mým pobožným bratránkům ale víra nezabránila v tom, aby mě naučili hrát mariáš. Potřebovali totiž třetího do hry, a tak vzali zavděk i pětiletou sestřenkou. Děda Karel si je v rámci ideologického pnutí v rodině dobíral, že karty jsou čertovy obrázky a že by o jejich hříchu mohl za jistých okolností informovat jejich matinku. Před tetou Matyldou se toho vůbec spoustu tajilo.
Všichni v tátově rodině měli modré oči, jenom já jsem tam byla výjimkou. Když jsem si posteskla dědovi Karlovi, že nemám tu správnou princeznovskou barvu očí, nehnul brvou a vysvětlil mi, v čem to vězí: „To je tím, že si oči pořádně nemyješ a tak je máš špinavé. Když si je pořádně vydrhneš mýdlem, špína zmizí a budeš mít oči modré jako já.“ Blbečkovsky jsem mu nalítla a oči řádně namydlila. Mýdlo štípalo a pálilo, ale kýžený efekt se nedostavil. Místo toho jsem měla oči rudé jako angorák. A pak věřte dospělým.
Když propustili maminku s mojí malou sestřičkou z porodnice, vrátili jsme se domů i my s tátou. Pro mě to tam vlastně doma ještě moc nebylo. Chtěla jsem maminku příjemně překvapit tím, že budu mít modré oči, jak si přála. Ale nepodařilo se to, hnědé oči mi přes veškerou snahu zůstaly. A překvapení, které Díně připravil Lubin, nebyla příjemná ani trochu.
Moje sestra to svým způsobem taky zvorala. Měla být klukem, tatínkovým spojencem proti ženskému klanu složenému z maminky Díny, tety Míny, babičky Miladky a mě. Místo kluka se ale narodila holka a tak se Lubin strašně opil za peníze, které si maminka schovávala ve své tajné skrýši v prádelníku. Aspoň do té doby si myslela, že je tajná. Posílen alkoholem se Lubin vydal na matriku, aby tam nechal zapsat svou čerstvou ratolest. Přestože se měla má sestra ke zmírnění jeho žalu z pohlaví potomka jmenovat po něm Lubina, dopadlo to jinak. Z opileckého vzdoru ji pojmenoval po vlčákovi, kterého měl hospodský z protější hospody. Fena se jmenovala Sára.
Pokud se týká výběru jména, navázal tak Lubin na mírně morbidní rodinnou tradici. Jeho matka, babička Marie, pro něj vybírala jméno tak, že chodila v době těhotenství na procházky na hřbitov a četla si jména na náhrobcích. Tam se jí zalíbilo jméno Lubin. Je otázka, jestli je horší pojmenovat dítě po cizí mrtvole nebo po psovi hospodského. V úvahu musíme vzít i fakt, že babička přitom byla střízlivá, táta nikoliv.
Po vystřízlivění se Lubin upřímně zděsil toho, co provedl, ale nedalo se už nic dělat. Hlavně se bál, co bude, až se vrátí Dína z porodnice a zjistí, že její tajné úspory byly vyčmuchány a utraceny za alkohol a že v naší ulici teď bydlí Sáry dvě. Táta se tím činem dostal do ještě opovrženíhodnější pozice, než byl předtím. Osudově to poznamenalo jeho vztah k Sáře. Stala se jeho miláčkem nejen kvůli výčitkám svědomí, které pociťoval, ale asi i proto, že ji, na rozdíl ode mě, viděl odmalička vyrůstat.
Miloval ji, protože byla malá a roztomilá a zažíval s ní její první krůčky a první slovíčka, z nichž to úplně první bylo „táta".