Až se vlny vzedmou, ohně stráví lesy
až se vše na prach zase obrátí
vše v souladu s vědmou, jejíž věty děsí
život zcela zchátrá
až se po trati
nejspíš nocí sedmou stíny budou ploužit
pak mi tu zbude jen to jediné
prosím Boha, veď mou mysl z den těch louží
jsou skoro všude
nic nás nemine

 

 Až se začnou hroutit svět a vesmír k tomu
až už nic nikam světlo nepustí
toužím na své pouti doputovat k domu
jehož práh říká
už jsi před ústím
Ti, kdo cenní jsou, ti přistrčí ti židli
řeknou ti: sedni, dál už nemusíš
prostor čas pak zkroutí
Srdce, v kterém bydlím
je vším, je jedním
jež v tmách najdu si