6. Záchodové trauma, tátova cesta do Vídně, motorka značky JAWA a stěhování
           
            Náš nový domov byl přímo naproti hospodě, kde bydlela teta Mína se strýcem Honzinem a mými sestřenkami Jájou a Mínou. K babičce Miladce a dědovi Antonínovi to bylo coby kamenem dohodil, takže jsem s nimi zůstala v téměř každodenním kontaktu. Ale i tak se pro mě všechno od základu změnilo. Bylo to se mnou jako s  kytkou přesazenou z výsluní do druhého kouta zahrady, kam slunko moc nesvítí. Večer jsem se bála tmy, ale rodiče odmítali nechat pootevřené dveře do vedlejší místnosti, než usnu, jak to dělávala babička. Táta vyhodnotil mou úzkost jako rozmazlenost. Přestalo mi chutnat a rodiče mě museli do jídla nutit. Byli z toho nervózní. Jejich přesvědčovací metody, které se jim zdály vtipné, byly pro mě noční můrou. „Když nebudeš jíst,“ vysvětloval mi škodolibě táta, „jednoho dne vykadíš kosti, kůží se vytřeš a nic z tebe nezbude.“ Můj zcela logický dětský plán, jak se vyhnout jisté blízké smrti, byl zastavit svůj metabolismus. Nevěděla jsem, že to nejde, prozatím mi zůstávaly utajeny poznatky o přeměně energie či zachování hmoty. Myslela jsem, že vše vyřeším, když prostě nebudu chodit na velkou.
Padací záchod, na který se šlo z chodby, byl vlhký, studený a temný. Svítila tam slabá žárovka, která jen podtrhovala záclony pavučin ve všech koutech. Pavouci, které nikdo nerušil v jejich pilné práci, byli narostlí do obludných rozměrů. Z odkrytého otvoru táhl průvan a nelibý zápach pohřebiště všech předtím mňamkových jídel a pod poklopem jsem zahlédla vypasené bílé červy. Už jen z toho místa na mě šel děs, a když jsem si navíc představila, že by to té smrduté díry padaly moje kosti, propadala jsem hysterii. Odmítala jsem tam dobrovolně vstoupit, a když mě rodiče nutili, dostávala jsem záchvaty nepříčetného řevu a křečovitě jsem se držela všeho, co bylo po ruce. Nic nepomáhalo a tak nakonec kapitulovali a přistavili mi nočník. Babička Miladka je přesvědčila, že můj strach z té hrozné díry je namístě a navíc, že bych tam v té zimě nastydla. Netušila, stejně jako ostatní dospěláci, hlavní příčinu mého strachu. Díky svému „záchodovému traumatu“ jsem samozřejmě měla s vyprazdňováním problémy. Přestože jsem nechtěla, na velkou jsem musela. Vymyslela jsem si důmyslný fígl a zřejmě jen díky němu jsem se nezbláznila. Předpokladem pro jeho realizaci byl nočník, který jsem si svými nepříčetnými záchvaty vybojovala. Jakmile do něj něco vypadlo, bleskurychle jsem se zvedla, abych zkontrolovala, jestli je to kost nebo to správné, co do nočníku padat má. Když jsem viděla, že to prozatím kosti nejsou, uklidnila jsem se a byla v pohodě až do příštího nutkání, které mohlo předznamenávat můj konec.
            V létě, když bylo Sáře půl roku, si rodiče dopřáli dovolenou. Odjeli jsme se zrekreovat na čísi chatu na břehu přehradního jezera. Mělo to ale háček: nebyl tam nočník. Když Dína s  Lubinem bezvýsledně vyčerpali všechny své možnosti, jak mě donutit, přemluvit či uprosit, abych se vyprázdnila a já navíc odmítala jídlo a dostala horečku, pochopili, že to nezvládnou. Po pár dnech „odpočinku“ jsme byli všichni totálně vyčerpaní a na pokraji zhroucení. Coby vážně nemocnou mě nechali odvézt taxíkem značky Tatra, řečeným tatraplán, k babičce Miladce a dědovi Antonínovi. Tam jsem se okamžitě přesvědčila, že ještě nejdou kosti, pak jsem se nadlábla babiččiných výborných španělských ptáčků a buchet a usnula v ložnici s kytkami a obláčky. Ráno jsem se probudila naprosto zdravá a šťastná. I rodiče mohli konečně začít odpočívat a načerpat aspoň trochu sil do konce dovolené.
Atmosféra v našem novém domově byla zpočátku stísněná a napjatá, úplně jiná než u babičky a dědy. Tam jsem byla zvyklá, všechno bylo známé a s dědou byla fůra legrace. Tady ve mně spousta neznámých věcí vyvolávala úzkost. Bála jsem se o panenku Nánu, medvěda Méďu, kočku Mícu i o sebe. Hrůzu mi naháněla tma, záchod s pavouky i podivní domácí.
Pan Igor byl nemluvný podmračený stařec. Z jeho rudého obličeje orámovaného nečesanou hustou bílou hřívou trčelo huňaté rozježené obočí. Chodil o holi a její ťukání na dlaždicích v chodbě ve mně vzbuzovalo strach. Z pohádek, co jsem znala, mi nejvíc připomínal Lidojeda. Vyhýbala jsem se mu, jak to jen šlo. I paní Terezie byla přísná a odměřená. Měli kočku Mícu, které jsem nosívala zbytky jídla nad schody na půdu.
Schody byly za plechovými dveřmi bez kliky, zavřenými zvenku na veliký klíč. Na půdě bylo šero a schody vrzaly. Vyběhla jsem je vždycky se zatajeným dechem a malou dušičkou, položila misku se zbytky a pelášila zpátky. Jednou průvan dveře zabouchl právě ve chvíli, kdy jsem pokládala misku. Pořádně jsem se vyděsila, protože jsem byla přesvědčená, že mě na půdu zavřel někdo, kdo usiluje o můj život. Moje bušení do plechových dveří a křik se rozléhaly po celém domě.
To u babičky a dědy bylo vždycky několik koček a vládla tam pohoda. Kočky se rozkošnicky rozvalovaly v kuchyni u kamen i na pohovce. Byly vypasené, heboučké a předoucí. Někdy se kocour Mour toulal a byl dlouho nezvěstný. Pak se pokaždé objevil vyhublý a poznamenaný kočičími šarvátkami. Všichni byli šťastní, že je zpátky a předháněli se v péči o něj. Můj strýc Tonin kočky miloval a ony milovaly jeho. Soupeřily o jeho přízeň, a když přišel, měl je všechny kolem sebe jako na povel.
Někdy mě maminka nechávala u domácích. Seděla jsem u jejich kuchyňského stolu jako zařezaná, sotva jsem dýchala a doufala, že mi neudělají nic zlého, než se maminka vrátí. Vládlo tam napjaté ticho k nesnesení. Paní Terezie se snažila tu nepříjemnou bariéru prolomit: „Kdepak je ta Míca?“ ptala se a zkoušela Mícu přilákat z půdy svým „čičičííí“. Když kočka přiběhla, měla jsem o zábavu postaráno. Míca nejdřív zamířila ke kamnům, kde měla nachystanou misku s mlékem. Fascinovaně jsem pozorovala, jak pije a vyplazuje přitom svůj mrštný jazýček. Míhal se jako růžový plátek, dokud nebyla miska prázdná. Pak jsem jí mohla hladit kožich a vibrace jejího spokojeného předení mi dlaní přecházely do těla. To mě uklidnilo a přestala jsem mít strach.
Když byla Míca na toulkách, vytáhl pan Igor ze šuplíku káču. Byla malá, nepěkně hnědavá, vyrobená z kousku dřívka a kotoučku lepicí pásky. Pan Igor si sedl ke stolu naproti mě a káču roztočil. Míhala se tak rychle, že byl vidět jen vibrující obrys doprovázený svištivým vrněním. Až když se její pohyb zpomaloval, dostávala zase svoji podobu. Svým rozoumkem v plenkách jsem se snažila přijít na kloub tomu fascinujícímu jevu a vysledovat a pochopit příčinu zvratu, kdy se ladnost pohybu náhle změnila v nemotornost a káča se vyčerpaně zapotácela a lehla si na bok. Pan Igor ji stále znovu roztáčel a já jsem zapomínala na okolní svět. Pak položil káču beze slova přede mě. Když jsem se ji poprvé pokoušela roztočit, vůbec se mi to nedařilo. Kácela se jako opilá nebo ufrnkla po desce stolu a padla na zem. Pan Igor mi neúnavně předváděl, jak na to a nikdy přitom nepromluvil.
Časem mi už spíš připomínal tajemného děda Vševěda než zlého Lidojeda a na tu naši podivnou mlčenlivou hru jsem se těšila. Káča už taky trochu víc poslouchala moje prsty, ale virtuozity pana Igora jsem nemohla dosáhnout. Jednou, když jsem se zvlášť silně soustředila, abych káču co nejlíp roztočila, vyklouzla mi z ruky a padla pod stůl.  Spontánně jsem zaklela po vzoru táty Lubina. Jakmile ze mě vypálilo: “Sakrrra,“ hrozně jsem se lekla. Poprvé v životě se mi totiž podařilo správně vyslovit „r“. Moje zaklení bylo jediné slovo, které kdy při naší nemluvné hře padlo. Musel to být zvláštní pohled na starce a malou holku, jak se dlouhé minuty mlčky cele soustředí na věcičku rotující mezi nimi na desce stolu. Zcela nás to pohlcovalo. Byl to rituál, jakýsi zvláštní druh meditace, výjimečný moment souznění dvou lidí po všech stránkách tak naprosto odlišných.
            Lubin měl jet spolu se soudruhy ze sekretariátu na tři dny do Vídně. V rodině se o ničem jiném nemluvilo. „Dřív si mohl do Vídně zajet každý,“ konstatoval děda Antonín. Na tátovu mozky vymývající námitku, že tam mohli jen bohatí, reagovala babička Miladka nezvykle podrážděně: „Můj otec Bohumil tam chodil pěšky, na to nepotřeboval být žádný boháč. Ale nikdo po něm nestřílel jen proto, aby se nemohl na vlastní oči přesvědčit, kde je to lepší. Když je komunizmus takový ráj, měli by spíš zavírat hranice z druhé strany, aby jim sem lidi houfně neutíkali. A ne naopak. Jsme tu jako v pasti.“ Lubin zrudl a nezmohl se na odpověď. Babička se dostávala často do bojovné nálady od té doby, co dědu Antonína vyhodili ze zaměstnání. Celý život pracoval jako tajemník u advokáta. Když tam nastoupila mladá hloupoučká soudružka a začala je poučovat o třídním boji a nesmiřitelnosti s třídním nepřítelem, neudržel se příkladně slušný a nekonfliktní děda Antonín, řekl jí, že je kráva a poslal ji do míst, kam by se jen těžko vměstnala. Po její hysterické scéně na patřičných místech ho za to postihl vyhazov. Za svou zpupnost si měl na stará kolena vyzkoušet, co to obnáší být pomocným dělníkem na stavbě. A tak ideologická atmosféra v rodině ještě zhoustla.