Skamarádila jsem se taky s o rok mladším Ivanem, který bydlel ve vilce přímo naproti našemu domu a měl sestřičku Danušku stejně starou jako Sára. Hráli jsme si spolu u nás na zahradě, když nám byly sestřičky svěřeny na hlídání a měli jsme přísně zakázáno pouštět je za zahradní branku. Děti u nás v domě byly zatím všechny mrňavé a Dína mi někdy zařídila ještě další hlídání či vožení kočárku, jako kdyby nestačilo, že jsem měla věčně na krku Sáru. Z otravných povinností malé chůvy mě napadlo vytěžit i něco pro sebe. A tak, když se nikdo nedíval, rychle jsem se naklonila nad kočárek a s pocitem provinění hodného uvržení do nejtemnějšího žaláře, jsem dala ročnímu zrzavému sousedovic klukovi letmou pusu na tvář. A Idě jsem už aspoň mohla říct, že jsem se líbala s klukem, kdyby se zase ptala.
            Maminka byla v novém domově spokojená. Měla nové čerstvé posluchačky, které okouzlila svým vyprávěním. Dínino fascinující charisma zatím nemělo u sousedek jediný šrám.
             Dva dny před začátkem školy jsme se vypravily s maminkou a Sárou na návštěvu k hlídací tetě. Měla se o Sáru starat, zatímco maminka bude v zaměstnání. Rodiče plánovali zařídit nábytkem obývací pokoj se spaním pro nás dvě se Sárou a na to by tátův plat zdaleka nestačil. Rodina hlídací tety Jarušky byla celá jarouškovská. Měli syna Jarouška a dceru Jarušku, oba starší než já. Byli Sárou nadšení a Sára jimi. Jen nevím, jestli jim tu fádní jednotu jmen nenarušoval jejich tatínek. Seznamování proběhlo k všestranné spokojenosti. Když jsme odcházeli, šla nás teta kousek vyprovodit a její děti nám za oknem mávaly. Za sklem vedlejšího okna stála jako přízrak bledá holka s tak prázdným pohledem, že mě z ní až zamrazilo. Vypadala jako zakletá zlou zimní královnou. „Kdo je to?“ špitla jsem. „To je Aděnka,“ odpověděla teta „dcera soudružky učitelky Mladé. Půjde teď do první třídy jako ty. Je to taková bledulka, protože ji rodiče nepouštějí ven mezi ostatní děti.“ Nechápala jsem to. Neuměla jsem si představit, že bych nemohla ven za Markétkou, Bobinou, Idou a Ivanem.
            Maminka mi na první školní den ušila nové oblečení. Z parádní bílé propínací halenky s drobnými barevnými nitkami jsem byla nadšená, horší to bylo s tmavomodrou šatovou sukní. Oblékala se totiž přes hlavu a to byl pro mě problém. Měla jsem nepopsatelnou hrůzu, že se v temné látkové rouře udusím dřív, než se mi podaří prostrčit hlavu do výstřihu. Když mi maminka sukni převlékala přes hlavu, řvala jsem a bojovala jako o život. Tím se oblékání protáhlo, ale hlavně znamenalo trauma jak pro mě, tak pro maminku. Po ubulené ranní scéně s oblékáním šatové sukně mě maminka zavedla do třídy a posadila do školní lavice jako jednu z prvních. Určitě se jí ulevilo, když mě tam mohla nechat a jít konečně do práce. Ohromeně jsem se rozhlížela a zapomněla jsem i na znepokojivou skutečnost, která mě od rána strašila. Že si totiž sukni budu ten den muset přetahovat přes hlavu ještě jednou, při svlékání. Byla jsem u vytržení nad vším, co jsem ve třídě viděla. Na stěnách visely plakáty s barevnými obrázky, písmenky a říkankami. Vpředu se černala obrovská tabule a na lavicích byly vyrovnané učebnice, sešity, tužky, pastelky a malé peněženky plné barevných koleček, se kterými jsme se měli učit počítat. Do třídy přicházeli další rodiče a usazovali své ratolesti. Velká modrooká holka s černou ofinou posadila vedle mně malou modrookou holku s černou ofinou. Zvědavě jsme se okukovaly. Ještě jsme nevěděly, že spolu budeme chodit do školy neuvěřitelných osmnáct let. Mou novou sousedku v lavici přivedla jedna z jejích pěti sester a mě bystře otipovala na holku, se kterou by si jejich Maruška mohla rozumět. V té chvíli jsem netušila, že jsem se právě seznámila se dvěma dcerami veliké holčičí rodiny malíře pokojů, pana Houdka. Markétka s Bobinou a Idou seděly poblíž. Spiklenecky jsme na sebe mrkaly. Do soudružky učitelky Pavlové jsem se okamžitě zamilovala. Připomínala mi babičku Miladku. Byla to ta nejlaskavější a nejhodnější učitelka, jakou si může prvňák přát.
            Naše škola stála na náměstí. Byla to veliká stará dvoupatrová budova s věžičkou, tlustými stěnami, vysokými stropy a těžkými dubovými lavicemi. Na věžičce byly hodiny, které nešly. Čas na nich stál docela příznačně, i když v rozporu s velkohubým budováním a halasně proklamovaným pokrokem. Naše třída byla hned napravo za vchodem a byla oddělená od hlavní chodby malou místností, která nám sloužila za šatnu. Na stěnách byly věšáky na kabáty a kolem stěn lavičky, pod které jsme si ukládali naše přezůvky. Šatna byla přepažená dřevěnou přepážkou, za kterou byla malá kancelář. V ní trůnila za zvedacím okénkem pečlivě upravená obrýlená paní účetní, které jsme chodili platit obědy a výměnou od ní dostávali malé stravenky s čísly. V šatně stál také veliký starodávný trezor, kam paní účetní ukládala peníze za obědy. Na lavičkách v šatně jsme mohli sedět o přestávkách. Coby prvňáčci jsme tak byli trochu stranou od rušného provozu na chodbách. Byl to náš nový minisvět, odkud jsme podnikali výpravy do tělocvičny, na školní dvůr a do školní jídelny.
Své nové spolužáky jsem poznávala postupně. Blaženu s Edou jsem si zapamatovala hned druhý den, protože se dostali do problémů. Bláža se usedavě rozbrečela a já jsem užasle pozorovala, jak pod její lavicí roste louže. Zapomněla, kudy se jde na záchod a bála se přihlásit a zeptat. S Edou to bylo ještě horší. Ten nebrečel, jen vytřeštěně zíral přes své tlusté brýle, zatímco se od něj po třídě šířil nepříjemný zápach. Dína by v takových situacích jistojistě ztratila nervy a tak jsem se bála, co přijde. Soudružka učitelka k těm dvěma nešťastníkům laskavě a vlídně promlouvala. Ze skříně za katedrou vytáhla nějaké náhradní oblečení a odvedla nešťastníky ze třídy. Když se vrátili zpátky, všichni tři se usmívali. Učitelka si víc a víc získávala můj dětský obdiv a moji oddanost.
Do naší třídy 1. A chodila i Ada Mladá. Byla celá jakoby bezbarvá, jako list v omalovánkách, který dlouho čeká na něčí pastelky. Co vím, nedočkala se nikdy, jako když omalovánky zapadnou za skříň a jsou objeveny, až když všechny děti v rodině vymalovávání odrostly. Ada mi připomínala Jarušku ze školky. Byla ve třídě nejmladší, byla dcerou učitelky a musela umět vždycky všechno nejlíp, jinak propadala žalostnému pláči. Naštěstí si s ní naše učitelka věděla rady stejně jako s počuránky. Byla diplomatickým dětským psychologem se srdcem obrovským jako cirkusové šapitó, do kterého se vešli všichni vyjukánci, strašpytlíkové i zlobiváci, aby si mohli vychutnávat to velkolepé školní představení.
Nestali jsme se jenom prvňáčky, ale taky jiskřičkami. Slavnostně jsme slibovali, že se budeme učit a bránit svoji vlast a dostali jsme odznáčky s hvězdičkou a třemi plamínky a vedoucího Miloše, který si s námi vždycky ve středu odpoledne hrál. Vedoucího jsem si zamilovala, stejně jako svoji učitelku. Bodejť by ne, byl to její syn, vysoký, okatý, kudrnatý a veselý.
Aděnka s Idou už znaly písmenka a dokonce je uměly i napsat a mohly tak napovídat soudružce učitelce. Obě psaly krasopisně a sklízely za to chválu. Já jsem škrábala jako kocour Mour, když se vrátil z toulek s ulomeným drápem. Psací písmenka pro mě byla něco úplně nového, neznámého a zapeklitého. Maminka se nad mými domácími úkoly z čárek, vlnovek a smyček, mohla uzlobit. Zato tiskací písmenka mi byla povědomá z knížek, které mi četl děda Antonín a které jsem znala zpaměti. Děda byl teď daleko a nikdo jiný v rodině neměl čas ani chuť mi něco číst. Maminku má čtecí přání dráždila jako červená barva morky Markétčiny babičky a táta stále sliboval, že někdy později. Mohla jsem si tak na čtení jenom hrát, donekonečna přeříkávat knížky, které jsem znala zpaměti, koukat na stránky plné písmenkových brouků a důležitě obracet listy na tom správném místě. Postupně se mi písmenka, která jsme se učili ve škole, začala shlukovat do slov a ta se mi ve známých knížkách spojovala se zvuky. Rychle jsem se tím naučila číst i neznámé texty. Ve čtení jsem tak Idu i Aděnku daleko předstihla a mohla jsem si i já lebedit v hřejivé chvále naší učitelky jako kočka na sluníčku. Byl to pro mě nový báječný pocit, protože doma mě nikdo nechválil, stále jsem byla jen hubovaná, že jsem něco neudělala, nebo že jsem něco udělala špatně. Chválu si užila i Dína na prvním rodičovském sdružení. Bleskově vstřebala pro ni překvapivě novou zato příjemnou informaci, že její dcera jako jediná ze třídy už umí číst a pohotově před publikem rodičů převzala hlavní roli skromným tvrzením, že mě to naučila ona. Postupem času tuto historku vylepšovala a rozváděla k dokonalosti. V pozdějších verzích příběhu Díně dokonce rodiče na první schůzce tleskali.
Pro mě bylo důležité, že jsem si už mohla sama začít číst. Byla jsem po dlouhém literárním půstu vyprahlá a vrhla jsem se na knížky jako velbloud na pramen po úmorném putování pouští. Když jsem musela hlídat Sáru, četla jsem jí nahlas a převzala tak pomyslnou rodinnou štafetu od dědy Antonína.
V číslech jsem měla zpočátku zmatek. Když mi bylo pět, naučil mě děda psát číslice od jedné do desíti. Vyzbrojená touto novou závratnou vědomostí jsem se tehdy rozhodla dát do pořádku číslování stránek ve staré potrhané knížce pohádek po strýci Toninovi. Chyběla v ní totiž spousta listů. Navíc na první straně s textem si trůnila číslice 7, což mě docela rozlítilo. Začala jsem tedy neuměle ale poctivě psát modrou pastelkou nová správná čísla stránek: 1,2,3. Když jsem došla k číslu 10, byla jsem v koncích, ale jenom na chvíli. 11 jsem ještě trefila, ale dál jsem se rozhodla pokračovat 22, 33, 44 až po 99 a 1010. Následující stránky jsem očíslovala 111, 222, 333. Když jsem došla až k 10101010, přestávalo mě už to zdlouhavé psaní čísel bavit. A tak jsem začala zase od začátku, ale červenou pastelkou. K další barvě jsem se už nedostala a můj matematický vývoj se tak zastavil. Čísla, jak nás je učila naše učitelka Pavlová, nebyla vůbec tak nudná jako ta moje. Rychle jsem se skamarádila s jejich fascinující logikou a hodiny počtů jsem měla stejně ráda jako hodiny čtení.
Po obědě jsem chodila do družiny. Těšila jsem se na pohádky, které nám někdy četla naše vychovatelka a taky na kreslení, hraní na zahradě a vycházky do lesa. Ale nejraději jsem měla promítání filmů, to bylo pro mě něco nového, fascinujícího. To jsme šli vždycky do učebny fyziky, kde se lavice svažovaly jako v kině a kde se dala zatemnit okna. Na poslední nejvrchnější lavici trůnila malá promítačka. V nastalé tmě prosvětlovala celuloidové pásky, které rozkouskovaly každou pohádku na malá políčka, a promítala je na velké bílé plátno, pověšené na tabuli. Loužičku tlumeného světla vypustila promítačka i pod sebe. Tam osvětlila text rozdělený na části k jednotlivým políčkům filmu a podsvítila krk a bradu vychovatelky, která text četla, takže její pohybující se spodní čelist přitom vypadala trochu strašidelně. Podle děje posunovala vychovatelka film na další políčka.