8. Šikovná švadlenka, ať žijí lyžaři a poprask ve školce
 
            Maminka začala chodit do práce a moc si to pochvalovala. Šila pánské kalhoty v malé dílně spolu se čtyřmi dalšími švadlenkami. Šéfoval jim sympatický krejčí, který měl ještě jednoho mužského pomocníka. Tempo nebylo tak vyčerpávající a stresující jako v oděvní továrně u pásu, kde byly desítky švadlen, a pás se nesměl zastavit. Dína byla v malé dílně jediná s výučním listem, takže práci nejlíp rozuměla a mohla radit ostatním. Mistr s ní byl spokojený a dával jí nejkvalifikovanější práci. Lubin si už taky zvykl v novém zaměstnání a odpoledne se držel ještě pořád doma. Na zahradě za domem stály zděné kůlny. Jednu z nich si táta zařídil jako provizorní dílnu a začal v ní kutit. Vyráběl různé drobnosti do bytu a bral svého nového koníčka velice vážně. Snad mu dával pocit usedlého otce rodiny. Když byl unavený z Díniných řečí, odešel do kůlny pracovat a vyhnul se tak výčitkám, že utíká z domova, aby nemusel nic dělat. Šalamounsky tak doma byl a přece nebyl.
Podzim na Vysočině mě začal brát za srdce už tenkrát. Když se stromy vybarvily do žlutých a rudých odstínů, vypadaly jako kytky obřích nevěst a svítily v nazlátlém podzimním světle do kraje. Odpoledne jsme si hrávaly s Markétkou. Chodily jsme s panenkami na procházku kolem bezového houští a vařily jsme jim z kuliček černého bezu, bílých bobulí pámelníku a zelených slézových bochníčků. Z jeřabin a šípků jsme si navlékaly korálky a dělaly pak módní přehlídku bábinkám, které už na podzimním sluníčku sedávaly jen krátce a s přibývajícím chladem se pomalu zazimovávaly v chaloupce. Na místech, která Markétka znala, jsme hledaly kaštany zakutané v zelených pichlavých kabátcích i ty hnědě lesklé už hanbatě vysvlečené a vyráběly jsme z nich panáčky a zvířátka. Jednoho povedeného kaštanového koníčka jsme přinesly i Janičce. Hýkala nad ním radostí a nemotorně ho hladila pokroucenou rukou na jeho novém kostkovaném pelíšku z deky, která Janičce zakrývala slabé nohy postižené obrnou. Tehdy jsem poprvé zatoužila potkat kouzelného dědečka nebo zlatou rybku, prostě někoho, kdo umí plnit přání, aby se s námi Janička mohla rozběhnout vzhůru Monseovkou.
            Zima přišla nečekaně brzy pro nás, co jsme se přistěhovali z vlídnějších končin. Na konci října najednou napadl přes noc sníh a nezahrál si přes den na schovávanou, jak jsme byli dřív zvyklí. Padal a padal i celý den a další noc, až jsme z toho byli celí tumpachoví. Pokryl celou zahradu bílou neposkvrněnou nádherou a Lubin ji musel poskvrnit, aby proházel cestu od domovních dveří k brance a pak až k silnici, kterou projel sněžný pluh a navršil po obou jejích stranách bílé hradby. Nikdy předtím jsem neviděla tolik sněhu. Stavěli jsme sněhuláky, pořádali koulovací bitvy, kutali sněhové bunkry a s rozverným nadšením jsme se prostě ve sněhu jen tak váleli. Domů jsme se vraceli promáchaní, unavení a šťastní, s tvářemi červenými jako rozkrojený meloun. Jen Aděnka zůstávala stále bílá jako ten sníh. Do školy jsme se klouzali školní ulicí, aktovky nám pomáhaly udržovat nebo naopak ztrácet balanc. Lubin vzdal po opakovaných marných pokusech boj o dobytí kóty kůlna-dílna. Mezitím se ale do sněhu stačil zamilovat a rozhodl se, že bude hlavou rodiny lyžařů. Při ohánění se lopatou osnoval plány s krycím názvem Vánoce, jak rodinku vybavit lyžemi. Ve své vizi si nepřipustil myšlenku, že Vánoce by měly být svátky příjemných překvapení.
Maminka nebyla ze sněhu nadšená ani trochu. Pomalu se jí zase začala vracet její nespokojenost. Ukázala se nevýhoda lidštějšího pracovního tempa v šicí dílně: výplata byla prachmizerná. Díně vadilo, že ona vyučená a rychlá v práci má stejný plat jako ty nevyučené a pomalé. Měla pravdu. Za stejnou dobu, za kterou ona dělala složitou operaci, jiná šička udělala jednoduchou. Vyplývalo to z logiky organizace práce v dílně, která až do té doby fungovala a všem vyhovovala. Až s příchodem Díny, která byla kvalifikovanější a výkonnější, to začalo skřípat. Roztočilo se tak další kolo mámina stěžování na nesprávných místech, sice spravedlivého ale nic neřešícího. Lubin bez přístupu do úlevné dílny, kde byla teď stejně nesnesitelná zima, se začal zase chodit hřát do hospody na partičku karet. Sousedky si poprvé s účastí vyslechly nespravedlnost, která se v zaměstnání mamince děje a politovaly ji, ale po druhé a třetí verzi se stahovaly před Dínou do bezpečí svých domovů. Toužily se dostat z jejího dosahu dřív, než je zaplaví lavina slov, ze které se už složitě hledala cesta k úniku. I krátká domácí idylka se nezadržitelně rozplývala. Lubinovi začínal už zase házet očkem po fešných spolupracovnicích.
            Jak se Dínina obliba rozplývala, byla jsem jediný posluchač, který jí zbyl. Dvouletá Sára se nedala počítat. Musela jsem donekonečna poslouchat maminčino stěžování, že ji nikdo nemá rád, že na všechny dře a všichni ji jen využívají a zneužívají její dobroty. V mé dětské duši sílilo přesvědčení, že maminka je ten nejhodnější člověk na světě, kterému všichni ubližují a že bych jí proto měla pomáhat a ochraňovat ji a ty druhé za jejich necitelnost trestat svojí nevraživostí.
Blížily se naše první Vánoce v novém městě, kdy jsme se po štědrovečerní večeři a rozbalení dárků nemohli vydat na návštěvu k babičce Miladce a dědovi Antonínovi. Dína byla rozladěnější a nervóznější než jindy, zlobila se na celý svět. Štědrý den byl pro ni neradostným maratónem činností, které musela udělat jen proto, aby z toho ostatní profitovali. V době, kdy už normálně Sára chodila spát, zdobili rodiče vánoční stromeček a přitom se hádali. Já jsem se snažila Sáru zabavit, ale bezvýsledně. Byla už ospalá, unaveně poplakávala a dobývala se do zamčeného pokoje, odkud se ozývalo hlasité dohadování Díny a Lubina. Když jsme konečně pozdě večer zasedli ke štědrovečernímu stolu, nebylo po šťastné rodinné pohodě ani památky. Rodiče se ji snažili křečovitě vzkřísit, každý za sebe. Já jsem už přestala vnímat zmatek kolem a z posledních sil se těšila na dárky. Sára dostala panenku, novější verzi mojí Niny, aby měla svou a nebrala mi tu moji. Její Nina měla rezavé vlasy a růžové šatičky. Od táty měla Sára pod stromečkem dětské lyže šoulačky. Ale určitě nejvíc ji potěšilo, když ji rodiče konečně uložili do postýlky. Lyže jsme ostatně měli pod stromkem všichni. Přece nebudeme dřepět doma, když bydlíme na horách a kolem je taková sněhová nádhera, hýřil nadšením Lubin. Nakazil jím pouze mě. Ospalá dvouletá Sára netušila, co to je lyžování a mamince lyže údajně pokazily Vánoce. Jako kdyby se na nich dalo ještě něco pokazit.
            Podle svého vyprávění byla Dína, než otěhotněla se mnou, velkou sportovkyní. Chodila cvičit do Sokola a hrála závodně házenou. V létě uplavala desítky kilometrů v přehradním jezeře, byla štíhlá jako proutek, opálená jako Ašant a muži po ní šíleli. Pak už se sportu nemohla kvůli rodině věnovat. Lubinův vánoční pokus, aby sportovat zase začala, skončil fiaskem. Dína už se sportem jednou provždy skončila a její váha povážlivě rostla. Ty, co byly štíhlé jako proutek, byly podle Díny vychrtlé a sex s nimi musel být asi tak vzrušující jako sex s kostlivcem na plechové střeše. Naopak, ty při těle byly rozteklé jako jezera a Dína se upřímně divila, jak na něco takového může nějaký chlap vlézt. Lubin měl ale na ženskou krásu poněkud jiný názor. Bylo to jako s tím válečkem na stěnách v ložnici: potmě to tak nevadilo.
Já jsem z lyží radost měla a i z červené čepice s velkou barevnou bambulí a rukavic, co mi upletla maminka. Ale největší radost jsem měla z knížek, které jsem pod stromečkem našla. Největší a nejtlustší byla od babičky Marie a dědy Karla. Babička mně do ní svým ozdobným starodávným písmem plným kudrlinek napsala věnování, které Dínu rozčílilo stejně jako její lyže. Její poznámka, že mě tátovi rodiče k Vánocům pěkně odbyli, zatímco bratránkům jistě nakoupili drahé dary, mně radost z knížky nepokazila. Ještě o zimních prázdninách jsem všechny nové knížky přečetla a zkoušela s tátou lyžovat. Moc mi to nešlo. Lyže byly z druhé ruky a vázání na jedné z nich se neustále rozepínalo, takže jsem sebou pokaždé praštila, když se mi lyže vyzula. Táta slíbil, že to spraví, až se dostane do dílny. Bylo sice jasné, že do dílny se dostane, až roztaje sníh a já pak už tím pádem stejně nebudu moct lyžovat, ale k uklidnění jeho otcovského svědomí to stačilo.
Po vánočních prázdninách měla Sára začít chodit do školky a mně tím pádem měly nastat nové povinnosti. Podle rodičů to bylo hrozně jednoduché: ráno Sáru vzbudím, obléknu a odvedu do školky, která je na cestě do mé školy, takže se tím vlastně skoro vůbec nezdržím. Sára má svačinku ve školce o půl deváté, takže mně odpadne chystání snídaně. To se teda mám. Že bych i já měla ráno jíst, rodiče zřejmě neřešili. Sáru musím ve školce už přezutou a převlečenou do zástěrky předat přímo učitelce, protože kdybych si to chtěla usnadnit a nechala ji v šatně při převlékání, mohlo by se stát neštěstí. A Dína mi barvitě líčila, jak jedna taková nezodpovědná holka nechala svou malou sestřičku v šatně a šla do školy. Sestřička místo do třídy vyšla na ulici a auto ji přejelo na kaši. Jiná se zas, ze stejného důvodu, utopila v blízkém rybníce a našli ji, až za dva dny vyplavala na hladinu, fialová a nafouklá. Moje dětská fantazie tak byla zase přepnutá do hororové polohy. V noci jsem se budila zlými sny a nemohla jsem pak dlouho znovu usnout. Hlavou se mi honily hrůzné představy Sáry zkrvavené, zohyzděné, nenávratně mrtvé. Znovu ožily pozapomenuté obrazy, které mě dřív pronásledovaly. Jednou, ještě než jsme se přestěhovali, jsem měla Sáru doma hlídat.  Maminka mi kladla na srdce, že Sára nesmí mít přístup k ničemu ostrému: nožům, nůžkám, vidličkám. Příběh, který mi tenkrát vylíčila, způsobil moji doživotní hrůzu ze všeho ostrého. To zase nezodpovědná holka hlídala svou malou sestřičku, půjčila jí nůžky a ta si rozevřenými nůžkami vypíchla obě oči najednou. Když se vrátili domů rodiče, vzal otec pušku a zastřelil všechny: oslepené mrně v krvi, holku, co to způsobila a pak maminku a nakonec sebe. Jak k tomu ta chudák maminka přišla?! A tak jsem se tedy stále snažila ze všech sil, aby mé chyby nepřivodily ostatním fatální katastrofu.
Ve školce, kam měla chodit Sára, jsem nikdy předtím nebyla. Rodiče ani nenapadlo mně o vánočních prázdninách ukázat, kde školka je. Byli příliš zaneprázdnění vánočním hádáním. Přitom to bylo sotva pět minut cesty od našeho domu. Jen večer předtím mi cestu a budovu školky nervózně popisovali s tím, že je tak jednoduché tam trefit, že mi to prostě nemůže dělat problémy. Znejistělá a vystresovaná z jejich křiku a z nové nevyzkoušené povinnosti jsem šla do postele.