9. Spadla moucha do komína, rodinné trable a opel strýce Honzina
 
            Sára měla ráda knížky stejně jako já. Po vzoru dědy Antonína jsem jí každý den četla a učila se s ní říkanky. Nejraději měla ty z dětské knížky od Josefa Václava Sládka. Opakovala po mně jednotlivé verše, a jak se je postupně učila, přidávala se ke mně, až jsme je recitovaly spolu. Sářina oblíbená byla básnička o zvědavé mouše. V mé režii jsme popisné části říkaly dvojhlasně, já jsem recitovala sólo Nánu a Sára mušku:
 
Já: Spadla moucha do komína
Sára: spadla moucha do komína
 
Já: to vám byla rána
Sára: to vám byla lááána
 
Já: v kamnech právě topit chtěla
Sára: v kamnech plávě topit chtěla
 
Já: ulekaná Nána
Sára: ulekaná Nááána.
 
Já: Jak tu ránu uslyšela
Sára: Jak tu lánu uslyšela
 
Já: vzkřikla: už je ámen
Sára: vskšikla
 
Já: kde se vzala, tu se vzala
Sára: kde se vzala, tu se vzala
 
Já: muška lezla z kamen
Sára: muška lezla z kamen.
 
Já: To jsem ráda, řekla Nána
Sára                     žekla Nána
Já: že jsem neutekla
 
Sára: To sem láda, žekla muška
Já:                           řekla muška
 
Sára: žes mě neupekla.
 
Príma jsme si to užívaly, jen maminka se zlobila, ať toho už proboha necháme, že jí to jde na nervy a že jí z toho rámusu brzo praskne hlava. Na rozdíl od neslušné pohádky měla básnička ve školce úspěch nejen u dětí, ale i u učitelek a Dína měla důvod být na Sáru pyšná. Nejen, že mě nepochválila za to, že jsem sestřičku básničku naučila, ale dostala jsem jako obvykle vynadáno, že jsem správně neudělala své povinnosti. Každý den jsem měla za úkol utřít v celém bytě prach, umýt a utřít nádobí a zamést chodbu a kuchyň. Ne, že bych se nesnažila, ale vždycky bylo něco špatně. Nikdy mi však maminka nedokázala říct, co je špatně, a musela jsem práci dělat znovu a znovu. „Aspoň děláš něco pořádnýho a neflákáš se u čtení,“ argumentovala. Jaké mám úkoly do školy a jestli je mám hotové, rodiče vůbec nezajímalo. Když přišel Lubin z práce, zametala jsem chodbu ten den už počtvrté. Jakmile se mu Dína pochlubila, že ji ve školce pochválili za to, jakou naučila Sáru básničku, probudil se ve mně vzdor. „Jakou básničku?“ zeptala jsem se vyzývavě. „No tu, jak dnes říkala ve školce“, znervózněla Dína. „Řekni, jakou básničku jsi ji naučila ty!“ křičela jsem. „Sára ti ji řekne,“ zacvrlikala maminka na Lubina. Mě ignorovala. „Ať řekne tu básničku, co ji naučila maminka,“ vzdorovala jsem. „Řekni tu básničku, cos říkala dnes ve školce,“ taktizovala maminka. Sára zmateně mlčela. Táta nechápal, co se děje. „Tu básničku jsem ji naučila já,“ vykřikla jsem „a mě nikdy za nic nepochválíte. Jen mi nadáváte.“ „Tak ty budeš drzá?“ vlepil mi facku zmatený táta, který si nehodlal zkomplikovat odchod do hospody.  Zdálo se mi, že té nespravedlnosti už je příliš. Na čtyřikrát zametené chodbě jsem si obula boty, oblékla kabát, vánoční čepici s obří bambulí a rukavice. Sára ke mně přiběhla a pevně mi objala nohy. „Jdu pryč,“ řekla jsem jí. „Už se to tady nedá vydržet.“ Lubin se ke mně vrhl, serval ze mě kabát, až odpadl ten nejnamáhanější knoflík u krku a cvrnknul o podlahu. Přehnul mě přes koleno a nasekal mi na zadek, až ho brněla ruka. Ani jsem necekla. Vzpurná. Dostala jsem výprask za to, že jsem se odvážila říct nahlas to, co i Lubin cítil a řešil útěky do kůlny či do hospody. Zřejmě mě potrestal, protože sám nenašel odvahu to vyslovit. Bez knoflíku jsem chodila až do jara. Proč by mi ho maminka přišívala, když jsem drzá a navíc ho utrhl Lubin, který je věčně v trapu.
            Rodiče nebyli jediní, kdo měli manželské problémy. Měla je i maminčina kolegyně Vlasta. Její jediný syn Vlastík, nesmělý a vystrašený, se mnou chodil do třídy. Vlastin manžel byl známý záletník. Vlasta to řešila žárlivými scénami v bytech údajných milenek, kam s sebou vždycky za ruku přitáhla vyděšeného Vlastíka. To byl zřejmě důvod, proč se Vlastík v budoucnu nikdy neoženil. Když byla Dína zrovna naštvaná na Lubina, přikláněla se na Vlastinu stranu, litovala ji a nadávala na všechny chlapy. Někdy naopak Vlastina muže chápala a z chudinky Vlastičky se pro změnu stávala protivná vychrtlá zrzka, ošklivá, nezajímavá a chorobně žárlivá. Nemělo smysl o tom přemýšlet. Táta už zase zůstával dlouho v práci, kde byly jeho kolegyně hezky upravené, příjemné a milé. Na Lubina prostě zase lezlo jaro. S novým jarem měl i nový vztah. Začal si s kolegyní Věrou, spřízněnou duší. Oba měli doma partnery, se kterými neměli žádné společné zájmy a se kterými si nerozuměli. Paní Věra navíc toužila po dítěti, které nepřicházelo a její manželství tím bylo v dlouhodobé vleklé krizi. Příčina neplodnosti nebyla jasná a Věra byla přesvědčená, že je to vina manžela. S novým vztahem jí svitla nová naděje na těhotenství a mateřství. S inteligentním krasavcem Lubinem by dítě mělo jistě ty nejlepší genetické předpoklady. Dína o tom neměla tušení. Po příchodu z práce se táta doma dlouho nezdržoval. Trávil čas ve své dílně nebo na rybách a k večeru odcházel do hospody. V hospodě trávil i nedělní dopoledne. Přicházíval až k obědu. S oblibou vtipkoval, že kdo chodí do hospody, je hospodář. „Kdo chodí do hospody, je lump a ztrácí charakter,“ kontrovala zcela marně Dína. Nedělní odpoledne jsme trávili spolu. Nudná rodinná idylka s povinnou procházkou, kterou jsem nenáviděla. Toužila jsem po tom, aby ostatní odešli na procházku a mě nechali v klidu si číst.