10. Pionýrský tábor na Vlčím kopci,  borůvkové stanování a mé spisovatelské začátky
 
            Rodiče museli zorganizovat moje letní prázdniny, protože ty trvají dva měsíce a oni měli jen tři týdny dovolené. Táta mě proto přihlásil hned na začátek července na letní pionýrský tábor. Líčil mně, jak budu v krásné přírodě na Vlčím kopci v oddílu stejně starých dětí zažívat spoustu báječných dobrodružství. Docela jsem se těšila, ale až poté, co mě táta ujistil, že tam určitě vlci už dávno nežijí.
Na vysvědčení jsem měla samé jedničky, což brali rodiče jako naprostou samozřejmost. „Má vůbec v první třídě někdo jiné vysvědčení než samé jedničky?“ ptal se Lubin s ironií, která zmrazila nesmělý výhonek sebevědomí, který ve mně celý školní rok pilně a trpělivě pěstovala moje učitelka. Hned následující den jsem musela vstávat už ve tři hodiny v noci, abychom s tátou stihli první vlak do Brna. Sraz všech dětí, odjíždějících na letní pionýrský tábor, tam byl na nádvoří krajského ředitelství tátova podniku v osm hodin ráno. Už noční cesta vlakem byla pro mě dobrodružstvím. Pak jsme si dali s tátou báječnou snídani v mléčném baru a nakonec mě pohltil dav několika set dětí na seřadišti. Byla jsem v nejmladším holčičím oddíle. Do autobusů naložili nejdřív naše kufry a pak i nás. Zamávala jsem tátovi a poprvé se ocitla na dlouhé tři týdny bez rodiny. Návštěvy rodičů na pionýrském táboře byly zakázány, po právech dětí nebylo v  proklamované nejlepší a nejspravedlivější společnosti ani vidu ani slechu. Jediným kontaktem s rodinnou bylo cenzurované dopisování. Hned druhý den po příjezdu jsme museli povinně napsat rodičům, že se nám na táboře líbí, že vedoucí jsou báječní, jídlo skvělé a program úžasně zajímavý. Dopis jsme museli dát nejdřív přečíst vedoucím a ti ho, pokud v něm nebylo nic, co by se jim nelíbilo, zalepili do obálky a poslali.
Tábor byl v nádherném místě blízko soutoku řek Oslavy a Chvojnice a byl značně rozlehlý, zvlášť z pohledu nás nejmenších. Na snídani, oběd a večeři jsme chodili do jídelny, která byla v krásné budově loveckého zámečku. Na stěnách byly vymalovány výjevy z lovu zvěře a schodiště byla lemována loveckými trofejemi. Byl to skvělý pocit jíst v opravdovém zámečku. V několika zděných budovách spaly děti z nejmladších oddílů. Stany s podsadou, ve kterých bydlely ty starší, ohraničovaly veliké obdélníkové prostranství. Na něm se po snídani a po večeři konaly slavnostní nástupy celého tábora. Uprostřed prostranství stál vlajkový stožár. Na něj děti z oddílu, který měl ten den službu, vztyčovaly ráno vlajku za zvuku pionýrské trubky a večer ji zase spouštěly. Trubka nám taky vždycky ráno ohlašovala budíček a nástup na rozcvičku. Pak byla snídaně a po ní ranní nástup, na kterém se četl denní rozkaz, tedy program na celý den pro všechny oddíly. Chodili jsme na výlety, hráli hry, sportovali, vyráběli věci z papíru a přírodnin, chodili se koupat do řeky. A celý den jsme se vždycky těšili na večerní nástup, na kterém se vyhlašovaly výsledky soutěží, předávaly diplomy a udělovaly pochvaly. Ale místo pod vlajkou sloužilo i jako pranýř pro rváče, neposluchy a jiné hříšníky. Nejvíc na mě zapůsobilo pokárání, které dostala Jana z nejstaršího oddílu. Musela vystoupit z řady a před zraky celého tábora vyslechnout hlasité čtení pohlednice, kterou ten den dala do pošty na odeslání. Cenzuru své vedoucí obešla jen zdánlivě. Ta krysa, místo aby Janě pohlednici vrátila, ponižujícím způsobem zveřejnila soukromé psaní před celým táborem. Pohlednice byla adresována jistému Františkovi a čtrnáctiletá Jana mu na ní sdělovala, ať zanechá všech nadějí, protože ona ho má ráda asi tak jako rajskou omáčku. Hlavní vedoucí přede všemi odsoudil její čin a Jana červená jako to rajče, ze kterého se zmíněná omáčka dělá, stála se sklopenou hlavou a nebyla schopná ze sebe dostat požadovanou omluvu nepřítomnému Františkovi. Já jsem vůbec nechápala, co provedla, protože rajská omáčka byla mé oblíbené jídlo.
Co bylo ale na večerním nástupu nejdůležitější a nejočekávanější, bylo rozdávání došlé pošty, jediného spojení s našimi blízkými a s okolním světem. Jen v  neděli pošta nechodila, takže neděle na táboře silně ztrácela na oblibě. To napětí, než hlavní vedoucí přečetl adresu na posledním dopise a posledním balíčku! Pak pohasla naděje všem, kdo nic nedostali, a nezbývalo, než věřit, že snad zítra. Novou naději jsme si hýčkali po celý den, až do dalšího večerního nástupu. A ještě na něco na večerním nástupu jsem se těšila. Líbil se mi jeden kluk z nejstaršího oddílu. Jmenoval se Dalibor, byl blonďatý a hnědooký a dostával nejvíc diplomů.
V neděli jsme měli celodenní výlet, aby vedení tábora potrestalo neukázněné rodiče, kteří přece jen, i přes zákaz, přijeli navštívit své děti. Buď museli odjet s nepořízenou, nebo čekat dlouhé hodiny, aby svou ratolest aspoň na chvíli viděli.
Domů jsem psala skoro každý den v době poledního klidu, ale naši neměli na odepisování čas. Po neskutečně dlouhém týdnu přečetl hlavní vedoucí na večerním nástupu konečně moje jméno. Přišel mi první dopis. Táta mi psal, že koupil obrovský stan pro celou rodinu, ve kterém strávíme týden dovolené u jeho oblíbené rybářské nádrže a že maminka zavařuje meruňky. Sára mi nakreslila obrázek. Byly na něm dvě neumělé postavičky, jejichž hůlkovité ruce se překrývaly. Taky se jí stýská. Vyhrkly mi slzy.
            Druhou táborovou neděli jsme šli opět na dlouhý pěší výlet. Rodiče se Sárou se vydali navštívit babičku Miladku a dědu Antonína. Vlčí kopec byl blízko odtud a tak se za mnou na zpáteční cestě stavili. Přijeli na motorce, Sáru vklíněnou mezi sebou. Bylo už k večeru, právě jsme se dotrmáceli z výletu, když se objevili. Sára se ke mně vrhla a málem jsme se navzájem umačkaly. Pekelně se mi stýskalo, chtěla jsem už domů, ale Lubin pragmaticky prohlásil, že na motorku bych se už stejně nevešla. Maminka mě utěšovala, že na táboře budu už jen necelý týden. Když odjeli, vyptávala se na ně Jozefínka z mého oddílu. Když uslyšela Sářino jméno, vyprskla. „Sára, kára,“ posmívala se. Lítostí jsem na chvíli oněměla, ale pak jsem dostala vztek: “No a co, ty se zase jmenuješ Pepča,“ vrátila jsem jí to. Jozefínka se rozbrečela. Nechtěla jsem jí ublížit, jen jsem se bránila a její reakce mě zaskočila. I jí bylo smutno daleko od domova. Za ní nikdo nepřijel, proto mi z lítosti chtěla moji radost z návštěvy pokazit. A tak jsme brečely dvojhlasně. „Takhle to dopadá, když jsou rodiče nezodpovědní a neukáznění a porušují zákaz návštěv,“ zlobila se naše vedoucí, a tak jsme radši honem brečet přestaly, abychom rodičům nezpůsobily nepříjemnosti. Že se někdo zlobil na nás, bylo úplně normální. Ale že se někdo zlobil na naše rodiče, to byla pro nás nová situace, se kterou jsme si nevěděly rady.
Den před odjezdem z tábora byl karneval. Masky jsme si předem sami vyráběli. Náš nejmenší holčičí oddíl šel za muchomůrky. Na hlavě jsme měly papírové kloboučky v čínském stylu, pomalované červenou barvou a polepené bílými chomáčky vaty. Byla jsem na ten svůj kloboukový výtvor hrdá. Sice byl celý našišato a každou chvíli se mi sesunul z hlavy na záda, ale cítila jsem se v něm báječně a důležitě. Jozefínka si udělala na gumě pod krkem uzel, aby jí klobouk líp držel na hlavě, ale guma ji škrtila a nakonec praskla a tak měla po parádě. Na sobě jsme měly bílá trička, která už dávno bílá nebyla, a bílou v pase nabíranou sukýnku z krepového papíru. Ta moje vzala brzy za své, když jsem si ji roztrhla o větvičku, a tak jsem měla po parádě i já. Večer byl velký táborák na rozloučenou a ráno jsem nemohla dospat, jak jsem se těšila domů.
            Když jsem se vrátila z tábora, měli už rodiče sbaleno na naše týdenní stanování. Za dva dny jsme vyrazili. Nebylo to jednoduché. Nejdřív odvezl táta na motorce maminku se Sárou. Maminka měla na zádech obří batoh a na nosiči trůnil náš nový stan, ze kterého byl Lubin úplně vedle. Já jsem čekala sama doma. Čas se zoufale vlekl, čekání se mi zdálo nekonečné. Trochu jsem se bála, že se pro mě táta nevrátí. Musel se však vrátit nejen pro mě, ale i pro přikrývky a zásoby jídla a hlavně pro své rybářské náčiní. Když to všechno naložil, posadil na motorku i mě a vyrazili jsme. Seděla jsem za ním a křečovitě se ho držela v pase. Na stupačky jsem sotva dosáhla. Motor burácel a vítr fičel kolem nás. Jak se motorka v zatáčkách nakláněla, tajil se mi dech úzkostí a křečovitě jsem se snažila udržet se rovně. Táta se zlobil, že mu kazím rovnováhu a že se kvůli mně vybouráme. To mi na klidu nepřidalo. Když jsme dorazili na místo, měla už maminka postavený nejen stan, ale i polní sporák z velkých kamenů a plátu železa. Na něm bublala polévka a vepřová konzerva. Nadlábli jsme se a táta rozložil své rybářské nádobíčko. My s Dínou a Sárou jsme se vydaly na obhlídku okolí. V lese bylo krásně voňavo a všude kolem rostly borůvky. Zobaly jsme je a maminka plánovala, jak jich natrháme plný kbelík a doma je zavaříme. Dína totiž neuměla odpočívat. Neustále ji poháněla potřeba činnosti, a proto si stále vymýšlela nějakou práci pro sebe i pro druhé. Odnesly jsme si tak se Sárou do života kdesi v sobě neustále nastartovaný motor, který nás bez oddechu žene a nedovolí nám ani na chvilku si odpočinout. Neumíme se ani v klidu najíst. Od stolu několikrát vstaneme, abychom něco podaly nebo uklidily, protože Dína nám odmalička vštěpovala, že největší hřích je zahálka A tak zatímco Lubin seděl na břehu nádrže a sledoval splávek, my jsme trhaly a trhaly…
Nejvíc ze všeho se mi líbilo večerní opékání buřtů na ohni. Kolem byla tma trochu strašidelná, jen oheň ozařoval siluety smrků a rákosí a odrážel se matně ve vodě spolu s hvězdami. Do ticha zaznívalo jen praskání hořícího dřeva a sem tam šplouchnutí ryby na hladině. Lubin chytil několik cejnů, které Dína připravila na másle. Třetí den ulovil velikého kapra a pak ještě jednoho. Ubytoval je ve svém  rybářském saku pod hladinou. Teprve před odjezdem je zabil a vykuchal. Místo snědených zásob jsme domů vezli kapry a borůvky.