Pak přijela babička Miladka a odvezla si mě a Sáru na dva týdny k sobě. Bylo to úžasné být zase zpátky u nich doma. Prababička Magdalena seděla v kuchyni na bedýnce vedle kamen, její křehké ruce v klíně přebíraly růženec a rty se jí neslyšně pohybovaly. Oči měla vyhaslé, dlouhý prošedivělý cůpek stočený na temeni do drdůlku. Když mě k ní babička přistrčila, vzala mou hlavu do dlaní a přejížděla mi prsty po obličeji. „To je naše Tonička,“ říkala užasle a já jsem byla ráda, když jsem se z toho podivného objetí vyprostila. Sáru si prababička Magdalena nechala na chvíli posadit na klín. Její smutná stará tvář se přitom celá rozzářila. Přišly si nás prohlédnout i tři kočky, které momentálně obývaly babiččinu domácnost. Stará Brejsina se svými dvěma koťaty Matesem a Mikešem se nám otíraly o nohy a předly. Sára neměla s kočkami zkušenosti a tak hned dostala od Mikeše drápkem kočičí žihadlo. Kocour Mour byl zase někde na toulkách.
Strýc Tonin, král všech koček, měl taky prázdniny. Chodil hrát s kamarády fotbal a celá parta uřícených výrostků se pak vždycky šla vykoupat ke splavu. Někdy jsme tam na ně s dědou Antonínem natrefili. Letní odpoledne tam bývala rušná a veselá naplněná dováděním a cákáním. Kluci skákali do vody a potápěli se, předváděli se před holkami. Některé nad tím ohrnovaly nos, jiné se šťastně chichotaly. Děda Antonín tam kraloval ve svých proslavených podlísračkách. Taky jsme zase chodily se Sárou na hospodský dvůr a na kuželnu hrát si se sestřenkami Mínou a Jájou. Už jsem si s Jájou nerozuměla tak jako dřív. Za ten rok, co jsme spolu nebyly, jsme se odcizily. Zdála se mi protivná, panovačná a hloupá. Co měla na vysvědčení, jsem se od ní ani od nikoho jiného z rodiny nedozvěděla. Překvapilo mě, když mi na mou otázku odpověděli, že mi do toho nic není. Jen dodali, že učitelka je blbá kráva. Raději jsem si teď hrála se Sárou než s Jájou. Chodily jsme na průzkum za kočkami na půdu a maškařily jsme se do starého oblečení, které tam viselo ve skříni. Objevila jsem taky dědův psací stroj, který teď, co byl děda Antonín pomocným dělníkem na stavbě, odpočíval v pokoji. Když se mi s velkým úsilím podařilo sundat černý plechový poklop s dřevěným soustruženým držadlem a zlatým nápisem UNDERWOOD, užasla jsem nad tou zvláštní nádherou.  Psací stroj trůnil na tmavě žluté silné filcové podložce, která měla tlumit otřesy.  Jeho kulaté klávesy byly posety množstvím značek a písmenek, z nichž některá jsem neznala. Děda založil do stroje čistý papír a ukázal mi, jak se při stisknutí klávesy zvedne kovová pacička a přes černou inkoustovou pásku narazí na papír příslušné písmenko. Bylo to fascinující. Vydržela jsem u psacího stroje celé hodiny. Nejdřív jsem ťukala postupně chvíli do každé klávesy a nepřestávala žasnout, jak se navlas stejná písmenka neúnavně řadí za sebe a zaplňují papír. Naťukávala jsem různě dlouhé skupinky písmen oddělené mezerami, řádky teček, dvojteček, otazníků, plusů a rovnítek. Na konci každého řádku stroj cinknul a já jsem důležitě posunula páčku, která nastavila další řádek. Po několika dnech jsem s hrůzou zjistila, že se stroj porouchal. Ať jsem mačkala klávesy sebesilněji, a kovové pacičky vyskakovaly seberychleji, papír zůstával čistý. Co tomu asi řekne děda Antonín, že jsem mu jeho úžasný stroj polámala? Ale děda se mému zděšení jen smál. Zmáčknul další z páček a přepnul převíjení pásky, do které jsem na konci svým marným snažením vyťukala dírku. Páska se teď začala převíjet zase od konce na začátek a písmenka vyskakovala na papír jako dřív. Tak mě děda Antonín postupně zasvětil do všech tajů své milované underwoodky. Vysvětlil mi, co znamenají procenta, jak funguje tabelátor a naučil mě pojmenovat německá přehlasovaná písmenka. Bylo to dobrodružství stejně vzrušující jako prolézat neznámá zákoutí na půdě. Když jsem se do sytosti nabažila zkoumání, jak psací stroj funguje, začala jsem na něm psát krátké vzkazy a otázky pro všechny členy rodiny. Psala jsem dokonce vzkazy i pro Sáru, která sice neuměla číst, ale já jsem jí je ochotně četla sama. Užasle stála u psacího stroje a poslouchala, jak jí prostřednictvím toho černozlatého podivného monstra sděluji, že půjdeme na výpravu na půdu, či na hospodský dvůr. 
Ostatní jsem vždycky dotáhla ke  stroji, aby si přečetli sami, co jsem jim napsala. Museli číst nahlas a já se přitom spokojeně tetelila. A tak četl strýc Tonin: “Jak jste dnes dopadli ve fotbale? Vyhráli jste nebo jste dostali nakládačku?“ a děda Antonín: “Kdy půjdeme zítra na zahradu? Vykoupeme se u splavu?“ Když jsem přivedla ke stroji babičku Miladku, aby si přečetla: “Kde je Mour? Kdy se nám zas vrátí?“ zaklela a odběhla. Vrátila se s krabicí. Bleskurychle sundala těžký stroj z filcové podložky a podložku zavřela do krabice. „A já pořád pátrám, kde se tady berou ti moli,“ láteřila. „Ještě, že je Tonička objevila. Ty by sis jaktěživ nevšiml, že máš podložku pod psacím strojem plnou molů,“ vyčítala dědovi Antonínovi. „Jak bych si mohl všimnout,“ bránil se, „když jsem ze stroje nesundal poklop, ani nepamatuju.“ „Můžou za to ti pitomý komunisti,“ ulevila si babička. „Kdyby tě nepřipravili o práci, nemuseli se tu moli pod strojem zabydlet.“ Děda se natáhl na otoman, spokojený, že někdo jiný přebral břímě babiččiny nespokojenosti. Na otomanu teď lehával během dne často, aby si odpočinul. Práce na stavbě mu nesvědčila. Celý život strávil v kanceláři u psacího stroje a teď musel na stará kolena venku míchat maltu a nosit cihly za každého počasí. Ve vedrech, mrazu i plískanicích. Navíc byl děda Antonín odjakživa manuálně značně nešikovný a nepraktický, takže by se jen těžko našla práce, která by se pro něho míň hodila. Zedníci, kteří jen tak tak vychodili základní školu, si z něho pro jeho nešikovnost utahovali. Býval unavený, ztrápený a zlomený. V neděli do kostela si to už nerázoval ten vtipný štramák plný optimismu, ale ploužil se tam jeho vyhaslý stín, kterému vzali spolu s prací, která ho uspokojovala, i jeho důstojnost.
Jednoho horkého odpoledne nás od splavu vyhnala blížící se bouřka. Děda Antonín mě držel za ruku, a jak pospíchal, táhl mě za sebou. Druhou rukou jsem držela Sáru a táhla za sebou zase ji. Tvořili jsme tak podivného hada, který klopýtal před zlověstnými černými mraky do bezpečí. Naštěstí vítr, který se zvedl, nám foukal do zad a popoháněl nás kupředu. Doběhli jsme celí zchvácení, právě když o zem začaly pleskat první obrovské kapky. Bouřka to byla pořádná. Blesky osvětlovaly oblohu jeden za druhým a hrom burácel téměř bez přestání. Při té nejsilnější ráně se všechno kolem otřáslo. To uhodil blesk do domu ve vedlejší ulici. Za chvíli do toho lomozu houkali navíc ještě hasiči. Naštěstí v zasaženém domě právě nikdo nebyl, takže se nikomu nic nestalo, jen dům trochu vyhořel. „Všichni byli zrovna na svatbě ve Sloupu“, informovala nás babička Miladka, když přišla druhý den z nákupu. Vůbec jsem nechápala, jak se celá rodina, navíc plná svatebčanů, mohla vtěsnat do sloupu. A kudy se tam vůbec dostali? Umínila jsem si, že to vyzkoumám, protože se mi to může v budoucnu hodit. Až přijde zase pořádná bouřka, budu aspoň vědět, kde se zachránit.
Po dvou týdnech si pro nás přijeli rodiče. Babička mi uvařila na rozloučenou mou oblíbenou svíčkovou, které říkala pácová omáčka. Lubin se nadlábnul k prasknutí. Navzdory ideologickým sporům, které spolu měli, babiččino kuchařské umění uznával a obdivoval. Po obědě se rodiče se mnou a Sárou vydali na návštěvu k tetě Míně a strýci Honzinovi. Lubin nadšeně líčil naši dovolenou pod stanem a svoje rybářské úlovky, aby se trochu vytáhl. „My plánujeme postavit chatu na přehradě,“ uzemnil ho Honzin. „Máme už koupený pozemek, viď, mamino,“ mrknul na tetu ve snaze získat její pochvalu za své snažení. Teta Mína ho neobdařila úsměvem, jak doufal, jen důležitě a blahosklonně přikývla. Ale pochvaly se přece jen dočkal: “Jeník,“ řekla a drobný Honzin přitom znatelně povyrostl blahem, „se dostal do skupiny zahraničních montérů, takže si teď můžeme dovolit stavět chatu. Máme pozemek hned vedle Jendova ředitele a krajského tajemníka Strany,“ dodala pyšně. Ta informace měla zřejmě všem přítomným vyrazit dech závistí. Povedlo se, jen jinak, než si teta Mína představovala. Závist je vlastnost, která byla Lubinovi cizí. Co ho ohromilo, byla skutečnost, že se někdo, kdo díky komunistům přišel téměř o všechno, může chvástat jejich sousedstvím a jakýmsi druhem spřízněnosti s nimi. Ale teta něco takového nechápala. Pro ni byl vždycky prvořadý prospěch a zisk, který momentálně kynul ze spojení s vládnoucí mocí, která přidělovala výhody. Bylo jí úplně jedno, za jakou cenu výhod dosáhne, a tak Honzina tlačila do pozice, kterou by dřív rezolutně odmítal. Uměla to s ním, stejně jako dřív se svým otcem Antonínem. Chlubívala se, jak dokázala svého otce vyprovokovat, aby jí nafackoval a pak z něj díky tomu, že měl výčitky svědomí, vymámit, co chtěla. Když si umanula, že chce nové boty, stačilo jen otce cholerika něčím popíchnout a do dvou dnů boty měla. Honzina jí navíc pomáhal usměrňovat jeho sexuální apetýt, a tak ho měla zcela ve své moci. To jí její sestra Dína upřímně záviděla, protože jí se Lubina nikdy nepodařilo ovládat. Naopak, čím dál víc jí unikal.
A tak bylo skóre mezi našimi dvěma rodinami značně nevyrovnané. Lubinovu motorku zastínil Honzinův opel, náš úžasný stan vybledl vedle jejich chaty na prestižním místě a profesní i finanční postup předúnorového podnikatele předběhl postup přesvědčeného komunisty. V té nezáviděníhodné situaci vynesla Dína zoufalý triumf, kterým chtěla alespoň trochu zachránit pozice. Na základě informací, které babička Miladka přidala jako prémii ke svíčkové, se zeptala, jak to jde Jáje ve škole. Mína rázem ztratila svou bohorovnost a viditelně znervózněla. Spustila lamentaci o Jájině poloviční hluchotě. Jája dobře neslyší, co po ní ta kráva učitelka chce a ta si proto na chudinku zasedla. „A jaké jí ta kráva dala známky na vysvědčení?“ nepovolila sevření Dína. „Co je ti do toho,“ zařvala Jája rozzuřeně, jak to měla odkoukané od rodičů. Ze šklebu v  jejím obličeji šel strach. Do chudinky měla daleko. „To naše Tonička je nejlepší ve třídě,“ hojila se triumfálně Dína a ignorovala Jájin hysterický záchvat. Nevěřila jsem vlastním uším. I já jsem zřejmě trpěla nějakou sluchovou vadou.