11. Babička pradlenou, o princeznách, střepy pro štěstí a srdíčka pro naši učitelku
           
Po prázdninách, když jsem vyměnila první třídu za druhou, změnila třídu i babička Miladka. Ve svých padesáti šesti letech se nově stala příslušnicí třídy dělnické. Coby celoživotní povaleč neměla nárok na starobní důchod, a tak, aby získala alespoň minimální podporu ve stáří, musela odpracovat pět let v dělnickém zaměstnání. Nastoupila do prádelny. Nebylo to pro ni lehké zvykat si v pokročilém věku na něco tak převratného. V pět hodin ráno už odcházela z domu, když předtím ještě musela nakrmit domácí zvířata. Vracela se kolem třetí odpoledne pěšky z druhého konce města a doma ji čekala práce, na kterou dřív měla celý den. Děda Antonín polehával na otomanu, vzdychal, stěžoval si, že ho všechno bolí a že má hlad a oběd nikde. Dokonce nervózně odháněl i kočky, které si k němu na otoman přišly popříst. Babička hudrala, že doma všechno musí dělat sama a navíc ještě musí snášet dědovy nálady a poslouchat jeho nářky. Atmosféra k popukání tam zrovna nebyla.
Ani u nás doma nebylo právě veselo. Každé ráno jsem vláčela Sáru do školky a většinou byl mým prvním jídlem nevalný oběd ve školní jídelně. Dína si stále na někoho stěžovala a Lubin byl zase pořád někde v trapu.
Nejraději jsem byla ve škole. Tam se mi líbilo, bavilo mě poznávat a učit se nové věci. Byla jsem ráda mezi svými spolužáky. Měla jsem ve třídě své nejlepší kamarádky Marušku, Markétku, Idu a Bobinu. Kamarádila jsem i s Vlastíkem a Pepanem, který měl prsty v každé lumpárně a skoro každý den se s někým popral. Pepan měl bujnou fantazii, vymýšlel si neuvěřitelné historky, kterým věřil jen on sám a při jejichž marné obhajobě se čím dál víc zaplétal. Pro jeho nesmyslné fantazie jsme se mu někdy smáli, až se z toho rozbrečel, ale učitelka Pavlová ho uměla uklidnit a vysvětlit nám, že to Pepan myslí dobře. Ve vlastivědě, když jsme se učili o lese, nám naše učitelka kladla na srdce, abychom z nepozornosti nepošlapali sazeničky malých stromků, až někdy do lesa půjdeme. Pepan se přihlásil a se zaujetím líčil, jak byl v lese, kde kolem každé sazeničky stromku byla silná pružina. Každého neopatrného návštěvníka vymrštila, aby na stromeček nešlápl. Poslouchali jsme bez dechu. „A kde to bylo?“ ptala se naše učitelka. „V Ochoze,“ odvětil bez váhání Pepan, protože v jiném lese nikdy nebyl. „Tam to dobře znám,“ řekla učitelka, „ale nic takového jsem tam neviděla.“ Pepan znervózněl. „No,“ připustil, „ony ty pružiny byly jen takové slabší.“ „Ani ty jsem tam nikde neviděla,“ divila se učitelka Pavlová. „Já jsem tam jednu pružinu viděl,“ smlouval Pepan zaraženě. „Nebuď smutný, Pepíku,“ chlácholila ho učitelka. „S těmi pružinami to je výborný nápad. Až vyrosteš, určitě takové pružiny kolem stromků navrhneš. A možná i další užitečné věci. Bude z tebe vynálezce.“ Pepan se zhluboka nadechl, opojený pýchou. Něco tak úžasného by ho nenapadlo.
Měla jsem ráda i tlustou Blážu, koktavou Danku a věčně vyděšeného krátkozrakého Edu. Zvláštní místo ve třídě zaujímala nenápadná drobná Helenka. Vzbuzovala v nás pocit jakési bázlivé nejistoty, protože byla jediná, jejíž rodiče byli rozvedení. Rozvedli se bouřlivě a nevycházeli spolu. Tatínek někdy chodil za Helenkou do školy a nosil jí dárky, protože to byla jediná možnost, jak mohl svou dcerku vidět. Soudružka učitelka Pavlová Helence dovolila sedět s tatínkem na lavičce před třídou. Když se odtud poprvé Helenka vrátila vyděšená a uplakaná, vyšla naše učitelka rychle na chodbu. Uklidnila tam plačícího tatínka a domluvila mu. Pak už vždycky chodil do školy veselý a Helenka se na něj těšila.
Naše učitelka Pavlová nás všechny měla ráda a my jsme měli rádi ji. Ve třídě bylo klidné a přátelské ovzduší. Všichni jsme se těšili na chvilky, kdy nám předčítala z knížek Antonína Zhoře Učedník kouzelníka Čáryfuka a Dorotka a loupežníci. Jak jsme se naučili číst, ve čtení jsme se střídali a tetelili se v příjemně napínavé atmosféře kolektivního čtení.
Někdy odpoledne jsme se s Markétkou a Bobinou dokonce zastavily u naší učitelky doma. To když si Bobina něco umazala, bála se jít kvůli tomu domů a potřebovala skvrnu vyčistit. Když jsme se venku promočily, chodily jsme se k naší třídní usušit, jindy jsme se tam stavily, protože jsme měly žízeň nebo jsme chtěly naší milé učitelce prostě jen cosi povědět. Byla pro nás útočištěm, naší druhou mámou, naší záchrannou stanicí.
Ve škole jsem taky začala chodit do pěveckého sboru. Jednou týdně jsme od sedmi ráno nacvičovali pásma na vystoupení, konaná při slavnostních příležitostech. Slavnostními příležitostmi se rozuměly komunistické svátky, stranické schůze a vítání delegací papalášů. Vystupovali jsme v pionýrských krojích, bílých košilích a tmavomodrých sukních nebo kalhotách. Dína při žehlení mé tmavomodré plizované sukně vždycky lamentovala. My druháci jsme ještě neměli pionýrský šátek, jen jiskřičkovský odznak. Po vystoupení jsme dostávali limonádu a k tomu obložený chlebíček a zákusek, při významnějších příležitostech dokonce řízek a bramborový salát. Budovatelské písně se v našich pásmech střídaly s budovatelskými básněmi a hesly, deklamovanými pro větší efekt střídavě sborově, ve skupinkách nebo sólově. Ve sboru vystupovaly děti od druhé do deváté třídy. My mrňata jsme vzhlíželi k ostříleným sólistům, kteří zpívali slavičími hlásky a procítěně recitovali uvědomělé texty. Taky jsem toužila říkat něco sólo a brzy se mi moje přání vyplnilo. V pásmu o krušném životě dělnické třídy v kapitalismu, jsem na zoufalý výkřik čtvrťáka Mirka: „Mámo, já mám hlad!“ vykřikla stejně procítěně: „Já taky!“ Zdálo se mi, že jsme si s Mirkem díky společné roli souzeni a do sboru jsem se těšila hlavně kvůli němu. Na přísnou učitelku hudební výchovy Večeřovou se těšit nedalo. Byla pedantská a nikdy se neusmívala. Její o půl hlavy menší kulatý plešatý, ale zato uvědomělý manžel byl ředitelem místní střední všeobecně vzdělávací školy.
Rodiče postupně zařizovali obývací pokoj, ve kterém jsme se Sárou spaly. Po válendách a peřináčích nám koupili skříň. Díně se nikdy nelíbilo, jak jsem oblečení do skříně složila. Musela jsem se to učit do omrzení, ale moje neumělé hromádky z triček, svetrů, tepláků a spoďárů maminku spolehlivě iritovaly. Jednou se rozčílila, že mi z ramínka spadla sukně, zmačkala se a vypadala, jako by ji přežvýkala kráva. Prázdné ramínko popadla a mydlila mě s ním hlava nehlava. Od té doby bylo skládání oblečení mojí noční můrou a strach způsobil, že jsem svými vyrovnanými komínky ve skříni trumfla i tátu Lubina, který měl za sebou téměř tříletou vojnu. Dína mohla být z fleku generálem.
V zimě k nám po roce přijeli na návštěvu babička Marie s dědou Karlem. V batozích na zádech přivezli proviant, kterým byl Lubin nadšený, ale Dína nad ním zuřila. Maso ze zabíjačky ohodnotila na podřadné a samá kost, ani zabitý králík ji neuspokojil, medu bylo málo a zvlášť sušené byliny zvedly mamince adrenalin. Sára měla mít ve školce vánoční besídku. Dína jí na ni ušila pohádkové sněhurkovské šaty a teď se hroutila z toho, že na besídku snad půjdou i ti dva venkovští burani. Nedovedla si představit, že by tam seděla vedle své tchýně v obludných černých šněrovacích botách, barchetových neforemných šatech a s šátkem na hlavě. Navíc babička Marie nenosila podprsenku, takže její obří povadlá stařecká prsa zachycoval až pásek utažený v objemném pase. „Vypadá, jako když pašuje melouny,“ ulevovala si jízlivě Dína.
Na pohodu doma jsme zrovna zvyklí nebyli, ale při návštěvě tátových rodičů bylo napětí obzvlášť citelné. Vyvrcholilo velkým třeskem, který se ozval z kuchyně. Babička Marie právě dovařila večeři, aby měl chudáček její syn večer své oblíbené teplé jídlo, které mu jistě jeho žena neuvaří. Chtěla si podat ze skříňky nad linkou talíře, aby prostřela. Měřila jen metr padesát a bylo to na ni příliš vysoko. Štos talířů se naklonil a babička nedokázala zabránit katastrofě. Talíře se sesypaly a tříštily se o linku, ty šikovnější až o podlahu. Když jsme otevřeli dveře do kuchyně, uviděli jsme úchvatnou kompozici porcelánových střepů s drobným zlatým vzorkem. Středem té porcelánové galaxie byla naše malá kulatá vyděšená babička. Lubin tu nešťastnou osůbku utěšoval ujišťováním, že se nic tak hrozného nestalo. Nikdo z přítomných mu nevěřil. Podezřívám ale Dínu, že navzdory vzniklé škodě, měla z události radost. Druhý den ráno prarodiče provinile odjeli. Odpoledne byla ve školce Sářina besídka.