Je období relativního klidu a spokojenosti. Uplynulo několik desetiletí od napoleonských válek a pohoda, zdá se, panuje i zde, v úzkých, malebných mnichovských uličkách a v příjemných okrových tónech vykresluje život jejích obyvatelů. Tedy spíše obyvatelek tohoto městského zákoutí. Mladé, pohledné, v lidových krojích své doby. Jedna s konvicí, prostovlasá, druhá v šátku s košíkem přes ruku. Postávají na schůdkách před vchodem do typicky bavorského městského domu, ne však příliš honosného, z jehož okna v patře vyhlíží další dívčí tvář.
Všechny tři  páry očí se zvědavostí sledují mladého husara před domem v průčelí uličky. Jako tři bílé holubice před kamennou zídkou protějšího domu. Ty však o husara, na rozdíl od dívek, jeví pramalý zájem  a pilně si hledí sbírání drobtů, nejspíš vysypaných z košíku dívky v šátku.
Ale co husar? Do tváře mu nevidíme, je k nám otočen zády a jeho zrak směřuje za polibkem, který posílá do okna pod střechou domu v pozadí. Komu? Buďme pozorní, v tom okně, stydlivě skryta za pnoucími šlahouny divokého chmele, je ještě čtvrtá dívčí tvář. A ty ostatní? Jsou zklamané, závidí, nebo jsou jen zvědavé?
Odpověď zná jen mistr malíř, ale spíše také ne. Vždyť celá tato scéna, jako i na ostatních jeho  obrazech, vznikla pouze rozmachem štětce fantazie, zasažené obdobím biedermeieru. Jen ty mnichovské uličky, kde prožil celý život,  dávají dějům zdání reality.
 

 

Stejná mnichovská ulička. Možná ne, ale jakoby jí z oka vypadla. I ten planý chmel, plazící se na průčelí domu s cibulovitou věžičkou má každý lísteček propracován se stejně jemnou pečlivostí. Nedivme se, vždyť autor obrazu byl původně lékárník, zvyklý vážit své výtvory na citlivých vážkách své profese. Proto i uniforma staršího pána, stojícího uprostřed uličky, postavu neomylně identifukuje. Listonoš. 
Levou rukou přidržuje balíček (ten nás nezajímá) a v pravé drží psaníčko, kterým mává nahoru do okna. Komu? No asi té dívce, co na minulém obrazu skrývala svoji tvář. Už ji neskrývá , naopak nedočkavě se vyklání z okna. Že by psaníčko od husara?
To ale nemůže zůstat utajeno okolí. V každém otevřeném okně kolem tváře žen, zvědavě zírající komu že...? Jen jednu z nich nechává situace klidnou. Z pozice postavy a gesta ruky se zdá, že něco šije. Že by svatební výbavu, komu asi?
A v popředí za nízkou zídkou zase ty dvě mladé ženy, které už známe. Tentokrát nejspíš perou prádlo, ale v tuto chvíli se věnují více listonoši a závistivým pohledem pronásledují adresátku. No tak, děvčata…
Však nejen dívčími tvářemi  „živ“ je obraz. Pro samou ženskou krásu nepřehlédněme znak lékárny, zavěšený na jednom z domů. Že by malířova nostalgie, když propletenec Aeskupapa vystřídala Múza v dirndlu, svérázně vstupující do žánrových výjevů ze života německých maloměšťanů?

 

 

Svatý Florián na podstavci. Kolikrát už viděl podobnou scénu, z níž vyčuhuje (možná) záměr o ilustraci motivů satirické tvorby Johanna Nepomuka Nestroye, divadelníka z okruhu malířova uměleckého světa.    Zvědavé hlavy v oknech, ty dvě dívky s koši (že by už měly vypráno ?) a kdo je to zde před domem vpravo? No přece ta dívka, která zbytečně hleděla z okna za husarem a nedočkala se ani dopisu na předcházejícím obrazu. Teď sešla dolů a překvapeně hledí na postaršího muže, který smeká cylindr a s úklonou jí podává velkou kytici. Dnes konečně se odhodlal, co mu asi odpoví?
Ty dvě s koši se tváří překvapeně a „švadlenka“ , že už nejspíš vyšila poslední monogram na poslední cíchu, se v okně spokojeně usmívá. V pozadí věže zvědavého kostela, Dočká se této svadby..?
A pán s kytkou, že by to byl sám malíř? Nejspíš ano, měl vždy smysl pro lehkou ironii až karikaturu k mužským postavám. Podobně vypadá i jeho kaktusář nebo knihovník na štaflích. A v pražském Rudolfinu nás přivítá jako „celník“ a „poustevník“ . 
Ne však na každém jeho obrazu jsou i ženy. V „ pokoji chudého básníka“  polehává osamocená postava, které je společností jen přelétavá Múza v podobě vznášejícího se paraple. Příběh umělce, který až do roku 1885 zůstal starým mládencem. Pokud se domníváme, že se nyní, ve svých 77 letech konečně oženil, mýlíme se. V tom roce totiž zemřel tento mistr úsměvné poezie příběhů lidiček z rodného Mnichova. Některé z postav na svých obrazech možná opravdu znal, některé si vymyslel. Ale ty ženy, ty znal určitě! Byl to přece malíř a básník…