Ani o nehezkou panovačnou a nepříjemnou Ester neměli muži zájem. Manžela se jí podařilo ulovit za pět minut dvanáct podobným způsobem jako její kolegyni. Pomohl jí v tom i její milující otec slibem, že dá po svatbě připsat polovinu své přepychové vily zeťovi a druhou dceři. V době spartaků a trabantů dostal o patnáct let mladší ženich návdavkem nejnovější model fordu Cortina. No odolejte! A tak se Ester stala paní Čeňkovou. Její starší, v té době už provdaná sestra, na rozdíl od cizího kukaččího samečka, nedostala od milujícího otce nic.
Ranní kontroly čistoty pokračovaly. Naše učitelka se každé ráno zjevně uspokojovala hrou na třídění připomínající selekci židovských transportů. Bylo za ní stejné chorobné  opájení se vlastní mocí nad bezbrannými. Ale po intervenci pana Duška už Čeňková nesměla, na příkaz soudruha ředitele, posílat provinilce špindíry domů. Museli se pod jejím velitelsky štítivým dohledem mýt v umyvadle ve třídě. Abych unikla tomuhle ponížení, kterým nám začínal školní den, myla jsem se každé ráno přepečlivě doma. Mým problémem však byly vlasy. Nedaly se poslušně učesat, vždycky někde trčely a pokořily každou sponku. Učitelku Čeňkovou to dohánělo k zuřivosti. Požadovala, abych se nechala ostříhat nakrátko a dala mi ultimátum. Pokud nebudu mít do konce týdne krátké vlasy, uspořádá pro mě ve třídě sbírku na holiče a vlastnoručně mě k němu odvede, aby mě ostříhal na kluka. Když jsem doma nesměle řekla, že učitelka chce, aby mě nechali rodiče ostříhat, maminku to rozčílilo. Ulevila si výrokem, že si zřejmě ta stará obarvená megera myslí, že bude všechny buzerovat, ale ji, Dínu, tedy rozhodně ne. Tím to považovala za vyřízené. Jak týden ubíhal, rostl ve mně strach z vlasové exekuce. Nezbývalo, než se znovu pokusit mamince vysvětlit, co mně hrozí. Bylo mi jasné, že vypouštím džina z láhve, ale neměla jsem na vybranou. Podle očekávání se Díně zvedl adrenalin na maximum. Přiměla tátu, aby zašel učitelku Čeňkovou zpražit.
Lubin zpracovaný Dínou vyjel na učitelku zostra a nestačil se divit.  Despotická Čeňková byla totiž zvyklá dosáhnout vždycky svého a věděla, jak na to. Důvěrně vysvětlila mému tátovi, že nejde jenom o vlasy. Všimla si, že chodím do školy bez snídaně a bez svačiny, nemám v pořádku školní pomůcky a nikdo mi nekontroluje úkoly. Zkrátka podle jejího názoru mě rodiče silně zanedbávají. A to se týká i mých vlasů. Mám je husté a nepoddajné a sama jejich úpravu nezvládám. Pokud mi rodiče nejsou ochotni nebo schopni s česáním dlouhých vlasů pomoct, bude lepší, když budu mít krátké vlasy, které mi při čtení a psaní nepolezou do očí. Jde přece o moje zdraví, o můj zrak. Lubin zchladl. Až do té doby si neuvědomil, že by svou dceru zanedbával. Teď, když mu to učitelka vmetla do tváře, si s údivem musel přiznat, že je to pravda. Když teď vyšlo najevo, že jejich dcera chodí do školy hladová, neučesaná a nepřipravená, byl to důvod, aby se rodiče pohádali. Poté se táta rozhodl, že se začne podílet na mém vzdělávání a bude kontrolovat mé domácí úkoly. Předsevzetí mu však vydrželo právě jenom jedno odpoledne. Měli jsme ten den za úkol napsat do sešitu deset zvířat, která žijí ve volné  přírodě. Táta si přečetl, co jsem vymyslela, a zajásal, protože odhalil chybu a tím jeho nová výchovná práce dostala smysl. „Jedno zvíře máš špatně,“ oznámil mi vítězoslavně. Snažila jsem se přijít na to, které zvíře nežije ve volné přírodě, ale marně. Lubin trval na tom, že chybu musím odhalit sama, aby byl pedagogický efekt maximální. K tátovi se přidala i maminka, aby dokázala, že mě nezanedbává.  Trápili mě oba svorně asi půl hodiny, až mě totálně vystresovali. Pod tím posměšným tlakem jsem už vůbec nedokázala přemýšlet. Podpora mého vzdělávání spočívala ve výrocích, že jsem blbá a neschopná, když udělám tak primitivní chybu a nemůžu na ni přijít. Pedagogické působení rodičů vyvrcholilo mým bezmocným brekem. Moje blbost a neschopnost spočívala v tom, že jsem slovo medvěd napsala na začátku třetí třídy, kdy jsme se ještě neučili pravopis, jako medvět. Rodičovská snaha podílet se na mém školním vzdělání trvala naštěstí jen zmíněné půl hodiny. Vyčerpalo je to natolik, že druhý den se o mé úkoly už zase nikdo nezajímal.
 V listopadu mě začalo bolet ucho. Rodiče tvrdili, že to nic není a že to přejde. Zkoušela jsem jim věřit, ale moc se mi to nedařilo. Nikdy jsem nebyla rozmazlovaná a bolest jsem snášela docela statečně, ale tentokrát se to skoro nedalo vydržet. Pak mi dal jednou odpoledne Lubin facku, protože jsem byla podle něj zase prostořeká. Jak jsem se snažila ráně uhnout, otočila jsem hlavu a facka přistála přímo na bolavé ucho. Přemohla mě nesnesitelná bolest. Rozeřvala jsem se. Rodiče nejdřív mysleli, že naschvál vyvádím. Překvapilo je to, protože to vůbec nebyl můj styl. Spíš jsem vždycky ze vzdoru zatnula zuby, abych nedala najevo bolest natož slabost. Jednou dřív se táta se mnou vsadil, že když pustí nůž, který držel v úrovni pasu nad mou nohou, ucuknu. Neznal mě. Nůž zůstal ve vertikální poloze trčet v mém nártu. Zatímco se na mé bílé ponožce rozrůstala rudá skvrna, v Lubinovi by se byl v té chvíli krve nedořezal. Vytáhla jsem nůž, položila jsem ho na stůl a bez hlesu odkráčela jako královna. Šokovaný suverén si sedl na židli a rozklepal se. Byla jsem prostě narozená pro vzpouru.
Když rodičům konečně došlo, že má bolest je opravdová, dovedli mě na pohotovost a odsud mě už vezla sanitka do nemocnice. Měla jsem v uchu ošklivý zánět. Táta měl výčitky svědomí a maminka mi dokonce do nemocnice přinesla mé oblíbené knížky a dokonce dvě nové: Edudanta a Francimora a Klapzubovu jedenáctku. V nemocnici se mi líbilo. Zbavila jsem se ranních kontrol čistoty a dalších ponižujících praktik učitelky Čeňkové. Mohla jsem si celé dny číst a nikdo mi to nevyčítal, ani mě od čtení neodháněl. Píchali mi penicilín a dvakrát denně mně dezinfikovali zvukovod proužkem gázy namočené v lihu. Pálilo to sice příšerně, ale tu krátkou chvíli se to dalo vydržet. Byla jsem s podobným zánětem v nemocnici už jednou, ještě předtím, než jsme se přestěhovali. To jsem byla mladší a vyděšenější a léčebné procedury mi tenkrát připadaly daleko bolestivější.
Dvě starší holky, které se mnou byly na pokoji, mě naučily spoustu nových věcí. Například jak si mám v umyvadle vyprat kapesníky a jak si setřepat teploměr, aby neukazoval zvýšenou teplotu a já mohla jít s nimi na procházku do nemocniční zahrady.
Na dětské oddělení za námi docházela učitelka Boušková. Nosila bílý plášť jako doktorka a přes brýle s úzkými zlatými obroučkami se dívala povýšeně. Práce s nemocnými dětmi ji zjevně netěšila. Působila přísně a nepřístupně.
Z nemocnice mě pustili za dva týdny, ale brzy jsem se tam musela vrátit. Ukázalo se, že bude nutná operace. Neměla jsem z ní vůbec strach. Naopak. Cítila jsem se důležitá a náhle opečovávaná a to byl pro mě nový a příjemný pocit. Navíc jsem v nemocniční knihovně objevila spoustu knih, které jsem nečetla a tak nebyl důvod odtud spěchat. Měla jsem sice trochu výčitky, že se mi v nemocnici líbí, a tak si péči a ohledy druhých vlastně vůbec nezasloužím. Ale nechávala jsem si své pocity pro sebe, aby se za ně na mě nemohl nikdo zlobit.
Před operací mi dali narkózu. Nenapočítala jsem ani do deseti a byla jsem v limbu. Zdál se mi prapodivný sen. Kolem mě byla hustá černočerná tma a v ní kmitalo sem tam zelené vajíčko s bodlinami, podobné slupce od kaštanu. Mělo červenou čepičku, žluté oči a kachní zobák a vydávalo divné zvuky. Nepříjemně se rozléhaly, jako večerní žabí koncert u rybníka zesílený na maximum decibelů. Ta malá příšerka mi byla silně protivná, hlavně to její pronikavé kvákání. Až se mi z toho dělalo špatně od žaludku. Když jsem se probrala, zelené vajíčko sice zmizelo, ale nevolnost přetrvala. Zvracela jsem. Dva dny jsem se nemohla na jídlo ani podívat, ale pak jsem se začala pomalu zase dávat dohromady.
Za týden mě vezlo z nemocnice služební auto z tátova podniku, protože začínaly vánoční prázdniny. Šofér pan Zelenec byl na mě milý a táta seděl vedle mě na zadním sedadle a byl celý naměkko. Cítila jsem se provinile, že jsem v nemocnici byla ráda. Sáru už ve školce poučili, že Ježíšek neexistuje, a tak odpadlo mé trápení s ní v kuchyni, než rodiče nazdobí vánoční stromeček. Zdobili jsme ho všichni společně den před Štědrým dnem a náramně jsme si to užívali. Bylo to hlavně tím, že vše probíhalo v klidu a bez hádek. Rodiče spojovala starost o mé zdraví, a tak se na chvíli vykašlali na své žabomyší spory. V době mých pobytů v nemocnici musel Lubin přestat testovat svou pubertální mužnou dokonalost vylepšováním rekordů v rychlosti ranního oblékání. Místo toho vstával o hodinu dřív, budil a oblékal Sáru a odváděl ji do školky. I odpoledne se musel podílet na jejím hlídání a nemohl mizet do hospody tak brzy a tak často jako dřív. Konečně začal alespoň na částečný úvazek fungovat jako otec.
V lednu jsem musela do nemocnice potřetí. Bylo nutné mi operovat i druhé ucho. Maminka i táta z toho byli nešťastní. Byla jsem zřejmě jediná, kdo s tím neměl problém. Těšila jsem se totiž, že si přečtu zbývající knížky z nemocniční knihovny, které jsem nestačila přečíst před Vánoci. Pokud jde o čtení, zafungovala má nemoc velice přínosně. Prožívala jsem tak na vlastní kůži poznání, že všechno zlé je k něčemu dobré. Navíc jsem se po Novém roce nemusela dlouho otravovat s učitelkou Čeňkovou. Skoro si myslím, že moje nemoc byla únikem od té zlé nenávistné osoby, která si na bezbranných dětech kompenzovala své mindráky. Nezmírnilo je ani zaplacené soužití s hamižným mladým mužem, ba ani dvojnásobné mateřství. Učitelčin syn Jarun byl o rok starší než já a její rozmazlená dcera Ela s předkusem a dlouhými vlasy (matka jí ráno s česáním pomáhala) se narodila tři roky po svém bratrovi.