Včera hledala klíče od večera
a padal na ni prach z kdysi čtených knih
co bude za poslední stranou
 
jako by čekala, že ho najde
s obrysy rukou, radou, jak usnout
do snů, co v nejlepším nepřestanou
nebo se budit víš, kam jinam
kde vychladlý čaj ještě chutná
nad každou tmou se válí studna
do které teče to syté skočit
a nebo aspoň zavřít oči
před hloupou žízní dokola
 
co láká na střechy
a není vidět zezdola
 
potom se snažila najít slova
pro svoje příběhy o Carpe diem
sbalené do bot z Humanicu
 
jako by věděla, že je znovu
začne z rozmaru potřebovat
na vyčpělé sny všech podzimníků
když zmizelo ze dna stolu víno
a ukončila výstup nástup
žmoulala v kapse zubní pastu
v které plavala všechna „jednou“
co se pak neuměla zvednout
a hledat dveře bez ramen
 
protože se dál bála zeptat
jestli ji vypije
nebo jen zůstane