14. Trenky s přední kapsičkou, Čuk a Gek, vrchol štěstí a prázdninové putování
 
Čeňková úplně změnila naše pojetí tělesné výchovy. Zatímco s učitelkou Pavlovou to byla radostná hra a dovádění, abychom se odreagovali od učení a protáhli se po dlouhém sezení v lavicích, s Čeňkovou byl tělocvik drilem, ze kterého se hravost a radost úplně vytratily. Předcvičovala nám v proužkovaném námořnickém triku a černé teplákové soupravě, v puse píšťalku. Cviky jsme museli provádět v přesném tempu hvizdů. Na její příkaz jsme taky museli všichni obnažit své nohy z tepláků a otužilecky cvičit ve studené tělocvičně jen v trenýrkách a v tričku s krátkým rukávem. Snažila se tak u nás po svém naplnit heslo „V zdravém těle, zdravý duch.“ Jenom ona, zahalená do izolačních obručí tuku, směla cvičit v teplákové soupravě. Zřejmě už na jejím zdravém duchu nebylo co vylepšit. Naše povětšinou pavoukovité ruce a nohy v tělocvičně rychle promodrávaly a učitelka byla z našich vyžlovitých postav znechucená.
Jednou za čas se v hodině tělocviku provádělo měření a vážení. Dřív nám to připadalo jako zajímavé zpestření a byli jsme zvědaví, o kolik jsme vyrostli a přibrali. Ale teď jsme se na hodiny vážení netěšili, protože nás učitelka kvůli naší váze zesměšňovala. Ideální váha v kilogramech měla být podle Čeňkové a jejího odborného zdroje stejná, jako naše míra v centimetrech mínus sto. Bláža byla o dost těžší, a my ostatní jsme byli podle Čeňkové zase nechutně vyzáblí. Jediná Veruna dosahovala této hloupé tabulkové hodnoty a učitelka ji za to vychvalovala. Snad to bylo tím, že se svou postavou, připomínající špalek, učitelce nejvíc podobala. Byla dcerou školníka a její obliba u Čeňkové měla jistě kořeny i ve školníkově podřízené podlézavosti a v drobných úsluhách, které pro soudružku učitelku ochotně vykonával.
Já jsem navíc ještě měla v tělocviku problém s trenýrkami. Všechny holky ve třídě měly stejné tmavomodré úpletové spartakiádní trenýrky. Konfekční trenky měly vykrojené nohavičky, ve slabinách stažené gumou, a malou kapsičku vpravo na zadnici. Mně maminka ušila doma trenky z modrotisku s bílými kytičkami se zoufale staromódními delšími nohavičkami a kapsičkou vpředu. Vytrpěla jsem si kvůli tomu modelu spoustu posměvačného ponížení. Můj boj s Dínou o konfekční trenýrky byl dlouho marný. Argumentovala tím, že já mám naopak nejlepší trenky ze všech a že jí daly spoustu práce. Nechápala, že vůbec nejde o to, které trenýrky jsou lepší podle jejího názoru. Mínění třídy vycházelo z uniformní většinové normy a podle ní byly moje trenky zoufale předpotopní a byly původcem mého zbytečného a bolestného příkoří.
            Coby pionýrům nám nastaly nové povinnosti. K ranní kontrole tělesné čistoty přidala Čeňková kontrolu pionýrských šátků. Museli jsme je do školy povinně nosit. Brzy ty červené trojúhelníkové kousky látky zplihly, byly pomačkané a ožužlané, s cípy od inkoustu. Některé měly cípy dokonce okousané, ať už z nervozity nebo z nudy. Čeňková se rozčilovala, že rudý šátek je symbolem prolité krve proletariátu a musíme o něj náležitě pečovat, aby vypadal důstojně. Kdo hanobí symbol, je záškodníkem a zrádcem komunistických ideálů. Nerozuměli jsme tomu, co říká, ale její slova v nás vyvolávala strach a pocit provinění. Učitelka Pavlová by na jejím místě prostě řekla, ať poprosíme doma maminku, aby nám šátek vyprala a vyžehlila. Každodenním nošením mi pionýrský šátek nejen zevšedněl, ale díky neustálé buzeraci naší učitelky se mi zprotivil. Ani na vystoupeních sboru jsem si už s ním nepřipadala slavnostně. Každou středu odpoledne jsme měli pionýrskou schůzku. Naší pionýrskou vedoucí byla Čeňková. Neměli jsme prostě šanci si od ní odpočinout. Pionýrská schůzka byla vlastně totéž, co předtím turistický kroužek, který si jen přidal novou nálepku. Čeňková tak zabila dvě mouchy jednou ranou: vedla zájmový kroužek a zároveň se uvědoměle angažovala v pionýrském hnutí.
Přestal nás bavit nejen tělocvik, ale i většina ostatních předmětů. V hodinách čtení jsme četli na pokračování Čuka a Geka. Byl to příběh dvou sovětských brášků, kteří odjeli s maminkou navštívit tatínka budovatele do daleké tundry. Před odjezdem sice dostali telegram, který sděloval, že jezdit nemají, ale kluci ho kamsi zašantročili, takže si ho maminka nemohla přečíst. Museli pak překonávat jakési nudné překážky a zpytovat svědomí, aby se na konci knihy mohli stát uvědomělejšími. Kam se ten nezajímavý blábol hrabal na Dorotku a mořské loupežníky! Čeňková se taky až umanutě zaměřila na náš krasopis, se kterým jsem byla na štíru a znepříjemňovala mi tím můj školní život. Jako kdyby na krasopisu stál svět.
 Jednou v neděli odpoledne k nám přišli na návštěvu Otovi. Paní Anna pracovala s maminkou v krejčovské dílně a pan Voloďa s tátou v kanceláři. O něm jsem nic nevěděla, zato o paní Anně jsme od maminky slýchali často. Konečně jsem tedy měla možnost vidět, jak vypadá pohřební kobyla. Tak totiž Dína paní Annu Lubinovi předem vypodobnila a já jsem nevěděla, co si mám pod tím pojmem představit. Byli jsme také podrobně informováni o chorobné škudlivosti paní Anny, která si jednou za dva dny kupovala ráno půllitr mléka. Svačila jeden suchý rohlík a k němu jeden den čtvrt litru mléka čerstvého a druhý den čtvrt litru mléka zkysaného. Udržovala si tak svou štíhlou linii, která kyprou Dínu iritovala. Paní Anna byla vyzáblá, se žlutavou pletí, rovnými černými vlasy vyčesanými do drdolu, s utrápeným výrazem a velkými zuby. Sklouzla po mně a Sáře pichlavýma černýma očima a koutky jejích úst zůstaly tragicky pokleslé. Prošedivělý růžolící pan Voloďa působil vedle své ženy blahobytně. Měl ulízlé vlasy a úlisný výraz. V mžiku dokázal zkřivit ústa do naučeného úsměvu, ale jeho rybí pohled zůstával ledový a nehybný. Lubin otevřel láhev vína a poslal nás se Sárou ven. Hrály jsme si dlouho na zahradě s Danuškou, která pak vzala Sáru k sobě na návštěvu. Já jsem dostala hlad a šla jsem si do kuchyně vzít něco k jídlu. Otevřenými dveřmi z obývacího pokoje pronikala uvolněná nálada. Na všech přítomných byl už znát vliv vína. Dína se šťastně smála, protože pan Voloďa obdivoval její plné tvary a nahlas záviděl tátovi Lubinovi, že na jeho ženě je aspoň za co vzít. Mluvil mamince z duše. Paní Anně, která držela věčně dietu, stouplo nalačno vypité víno do hlavy a prolomilo její mlčenlivou uzavřenost. „Chlapi sou prasata,“ slabikovala rozvláčně a neúspěšně se pokoušela vstát. „Myslí jen na jedno,“ vyrazila ze sebe, jak padla zpátky na židli. „Sex. Pchááá! Já vám řeknu, co je vrchol štěstí,“ škytla a zasnila se. Lubin v očekávání převratné informace naklonil ztěžklou hlavu na stranu. „Vykoupu se,“ šeptala paní Anna spiklenecky a oči jí svítily, „ale neutřu se.“ „Neříkej to, Anno,“ škemral pan Voloďa a zavrtal hlavu do svých paží složených na stole. Předloktí zalomená v pravém úhlu ke stropu tiskl k uším a dlaněmi s propletenými prsty si vytvořil nad hlavou jakousi ochrannou stříšku. „Řeknu,“ prohlásila jeho žena rozhodně, oči jí plály a její černý drdol se natřásal jak chochol opravdového pohřebního koně. „Jdu do ložnice a vysypu na koberec svoji krabici, co mám zavřenou v nočním stolku.“ „Neříkej to,“ blekotal pan Voloďa unaveně do desky stolu. „Že nevíš, co mám v té krabici?“ zeptala se Anna koketně Lubina a její výraz sliboval minimálně marťana. „Nevim,“ přiznal můj táta upřímně, ale značně unaveně a škytnul. „Bankovky,“ sdělila tajemně paní Anna, „rozměněné tříkorunové a pětikorunové bankovky. Lehnu si do nich a jak sem mokrá, krásně se mi lepí na tělo. Válím se v nich,“ ječela v transu. Pan Voloďa tiše štkal a zanechával na desce stolu loužičku napájenou všemi obličejovými otvory. Táta Lubin šokem z té představy vystřízlivěl a nevěřícně zíral na paní Annu. Dína se hystericky chichotala. Potichu jsem se vykradla ven.
            Po šokující návštěvě probírali rodiče další choulostivé skutečnosti týkající se jejich nových známých. Pan Ota údajně kolaboroval za války s Němci a jako kolaboranta ho po osvobození Rudou armádou vyvedli před bránu podniku, kde do té doby pracoval. Měl vlastně štěstí, protože mnoho takových jako on skončilo daleko hůř. Přestěhoval se a opět přizpůsobil svou identitu vítězům. Začal si říkat Voloďa. Když ho v novém působišti dostihla za patnáct let jeho minulost, Lubin se ho zastal. Neměl rád hon na čarodějnice, protože sám dřív poznal zblízka poměry na sekretariátu Strany. Věděl, jak chutná moc pomstychtivým primitivům a uvěřil svému nenápadnému a pracovitému kolegovi, že všechno byla jenom naplánovaná msta a davová hysterie postavená na nenávistných pomluvách. Otovi měli dva odrostlé syny. Staršímu bylo dvacet a s mladším sedmnáctiletým měli prý velké problémy. Netušila jsem jaké, protože o nich si Lubin s Dínou jenom šeptali. Zaslechla jsem jen něco o nevázaných radovánkách s lehkými ženštinami a krádeži rodinného prstenu za účelem zaplacení dluhu v hospodě. Ostatně mě to ani nezajímalo.
            Přišel konec školního roku a Jirka zase propadl. Čeňková toho nešťastného zakřiknutého ušmudlánka ráda přenechala jiné kolegyni, aby si třetí třídu zopakoval ještě jednou. Hned druhý den po vysvědčení jsme vyráželi s turistickým kroužkem na dvoutýdenní putování po Sázavě. Na cestu jsem měla sbalený obří batoh. Byly v něm naskládané věci podle seznamu, který nám Čeňková nadiktovala. Nejtěžší byly masové konzervy, které jsme cestou postupně likvidovali. Každý den jsme s  batohy na zádech ušli minimálně patnáct kilometrů vylepšených hradem či zámkem nebo muzeem. Přespávali jsme v turistických ubytovnách a školních tělocvičnách. Úzké popruhy těžkého batohu mně, stejně jako ostatním, hned první den rozedřely ramena a nohy ve vysokých pionýrkách ozdobily puchýře. Nikdo si nedovolil fňukat, protože Čeňková nám natvrdo řekla, že naše bolístky nejsou nic proti utrpení sovětských vojáků a partyzánů za druhé světové války. Každý den jsme se už od chvíle, kdy jsme vyrazili na cestu, těšili na přestávky na jídlo, kdy jsme mohli náklad ze zad aspoň na chvíli shodit. Na neděli jsme měli k obědu slíbené lívance a pak volné odpoledne. Ta představa nás držela nad vodou. Bodejť by ne, po týdnu masových konzerv a dlouhých úmorných pochodů. Upínali jsme se k nedělnímu odpoledni jako trosečník k obrysu lodi na obzoru. Konečně jsme se dočkali. Dorazili jsme na velikou louku u řeky Sázavy, lemovanou šňůrou chat. Jedna z nich patřila sestřenici naší učitelky. Na její verandě jsme složili batohy a pak jsme si zuli boty a praštili sebou do trávy. Naše učitelka a její sestřenice stály u sporáku a smažily lívance pro třicet vyhladovělých strávníků. Nebralo to konce, protože lívance s marmeládou v nás mizely jako v černé díře. Ládovali jsme se, lebedili si v trávě a bosé zpuchýřované nohy jsme si chladili v řece. Vzpomínkou na to odpoledne jsme žili celý příští týden, kdy jsme se proklopýtávali ke konci našeho turistického hrdinství.