18. Kozlové zahradníky aneb pedofilové ve školství, žloutenka a kanasta
            
            Do šesté třídy jsem se těšila. Jednak proto, že na druhém stupni základní školy se už žáci cítí být mnohem dospělejšími a hlavně, že se zbavím Čeňkové. Konečně si budu moct nechat narůst dlouhé vlasy! Čeňková mi vypěstovala v hlavě rovnítko mezi dlouhými vlasy a svobodou. Z nějakého důvodu měla vlastně tohle rovnítko v hlavě celá generace šedesátých let dvacátého století. Jenomže Sára šla do první třídy a dostala tu sůvu Čeňkovou za třídní, takže se protivná zapšklá a až příliš uvědomělá učitelka vrátila do naší rodiny jako bumerang.
Ze dvou pátých tříd vznikly čtyři šesté, protože na druhý stupeň přicházelo hodně přespolňáků z okolních vesnic. Naši původní třídu rozdělili a doplnili přespolními nováčky. Měla jsem najednou spoustu nových spolužáků i nových učitelů. Naší třídní byla učitelka Verešová, sympatická češtinářka, kterou jsme si okamžitě oblíbili. Na biologii a tělocvik nás měla skvělá učitelka Hlaváčková. Nadchla mě tak, že jsem kvůli ní chodila do školy dvakrát týdně na sedmou ráno na nápravný tělocvik, který vedla. Lubin nad tím kroutil hlavou. Nemohl pochopit, že se mi chce ráno tak brzy vstávat, když nemusím a snažil se mně chození do nápravného tělocviku rozmluvit. Bylo to jistě i proto, že Sára musela v těch dnech chodit do školy sama a to tátovi dělalo starosti. Už zapomněl, že já jsem do první třídy chodila sama denně od samého začátku a od pololetí jsem navíc musela vodit Sáru do školky. Tátovy argumenty na mě vždycky měly přesně opačný účinek, než zamýšlel. Dělalo mi potěšení, když jsem mohla udělat něco jemu navzdory. A tak jsem nadšeně vstávala v šest, zatímco táta tiše skřípal zuby a chodil do práce později, aby ráno dohlídl na svou Sásinku.
Mezi učiteli bylo ale také několik podivínských figurek, které si v ničem nezadaly s Čeňkovou. Učitel Míček, který vyučoval dílny, byl starý mládenec. A neuspokojené hormony jsou potvory. Vypadal chudák jako klaun, se kterým už principál ztratí každou chvíli trpělivost a vykopne ho z cirkusu. Byl trapně směšný, takže jsme se v jeho přítomnosti cítili nepříjemně nesví. Jeho obličej připomínal obličej Spejbla a jeho hlava byla pokrytá miniaturními kudrnami podivně našedlé barvy, které lemovaly příliš vykrojené kouty. Jeden z našich nových venkovských spolužáků je připodobnil ke slepičákům. Míčkovo staromládenecké oblečení nelichotilo ani oku, ani nosu.
V dílnách jsme s Míčkem vyráběli kovový háček s dřevěným držadlem na prohrabávání kamen, ale kromě toho jsme se učili i jiné věci. Například udržet Míčka za zadek na žebříku, aby mohl natáhnout hodiny v dílně.
Na fyziku nás měl učitel Tušil, pomenší cvalík s buclatými prsty a rovnými suchými vlasy tvořícími neuspořádaného přerostlého ježka. Byla jsem ráda, že nesedím v první lavici, protože při výkladu prskal a navíc nepříjemně zaváněl. I on žil sám a mytí, praní a výměna ušmudlaného propoceného oblečení nepatřily evidentně k jeho častým návykům. Z tmavomodrého pracovního pláště, který zakrýval jeho civilní oděv, vykukovala u krku zašlá kostkovaná flanelová košile a od kolen dolů neforemné manšestráky neurčité barvy. Plášť byl pokrytý neidentifikovatelnými fleky, protože Tušil učil také chemii. Žil zřejmě v iluzi, že když má oblečení zakryté pracovním pláštěm, neušpiní se mu a může ho nosit několik týdnů. Že by se mohlo špinit i zevnitř zřejmě Tušil netušil, protože na svůj pronikavý odér si už dávno zvykl. Fyzikář měl uštvaný vyděšený výraz a nikdy se neusmíval. Život mu zřejmě dával zabrat.
 Další panoptikální figurkou v sestavě našich nových kantorů byl učitel zeměpisu. Měl přezdívku Rudý Buvol, protože jeho vrásčitý obličej vypadal jako obličej starého indiána. Byl to cholerik, a když se rozčílil, což bylo často, jeho tvář dostávala barvu červené řepy. S ní ostře kontrastovala hustá kštice mléčně bílých vlasů. Uprostřed učitelova obličeje trčel velký orlí nos a i jeho pohled připomínal dravce na lovu, který si vyhlíží oběť. Budil v nás hrůzu. V  hodinách zeměpisu vypadala celá naše třída jako houf vyděšených králíků. Buvolova pravá ruka třímala neodmyslitelné dřevěné ukazovátko, kterým poklepával nejen na místa na mapě, ale i na naše lavice, případně na nás. V rukou šíleného zeměpisáře se ukazovátko stávalo nebezpečnou zbraní. Pokud se Rudému Buvolovi zdálo, že někdo nedává pozor, praštil nečekaně ukazovátkem o jeho lavici a pásl se na jeho úleku. Pokud se někdo odvážil dokonce promluvit na souseda, dostal ukazovátkem okamžitě ránu. A když nebyl dotyčný zrovna po ruce, mrštil po něm Rudý Buvol ukazovátkem klidně přes celou třídu. Často tak dostali bolestivý zásah i ti, kteří se ničeho nedopustili. Naučili  jsme se být v zeměpise neustále ve střehu. Bylo to vyčerpávající.
To matikář byl klidný suverén. Byl zástupcem ředitele. Nosil tvídové sako a košile jemně pastelových barev. Ale ani on nevoněl příjemně. Byl skrznaskrz prosáklý nikotinem stejně jako Lubin a na ten pach jsem si už odmalička vypěstovala alergii. Konečky prstů měl matikář od cigaret zažloutlé, jako by v nich mnul pampelišky. A žlutý nádech měly i jeho zuby a snědá pleť lemovaná černými napomádovanými vlasy. Jeho pomněnkově modré oči těkaly po třídě se zvláštní měkkostí, jako by nám všem dávaly najevo svou lásku. V jistém smyslu to tak bylo. Přesněji řečeno, byla to deviantní slabost pro pučící vnady pubertálních dívenek. Ve třídách byly tehdy bytelné dubové lavice dost prostorné, aby se tam vedle dvou zatím nepříliš vyvinutých školaček, vešel i zadek chlípného matikáře. V lavici pak bylo sice poněkud těsno, ale to soudruhu zástupci vůbec nevadilo. Jemně si přisedl na kraj lavice a odtlačil pubertální dívenku svým tělem. Bokem na ní zůstal nalepený, svou paži jí ovinul kolem pasu a jeho ruka, jako hlava ovíjejícího se hada, vylezla v dívčině podpaží a uhnízdila se na rašícím ňadru. Zatímco si s ním pohrával, vysvětloval nám látku mírným hlasem, který se nijak nevtíral. Spíš ukolébával do bezstarostného a nerušeného snění. Při výkladu zkoumal naše dospívající těla a dělal narážky na jejich měnící se tvary. V matematice byla prostě pohoda. V každé třídě měl soudruh zástupce své oblíbenkyně. V té naší ho nejvíc zaujaly Bláža a Eva. Střídal je podle nálady a momentálního rozpoložení. Tlustá vyvinutá Bláža se styděla a matikářovy důvěrnosti jí působily zřejmá muka. Matikářovou jasnou favoritkou však byla Eva. Byla už náležitě nastartovaná a masáže soudruha učitele rozkošnicky vychutnávala. Rafinovaně se oblékala do triček bez rukávů, do jejichž otvorů pro paže bez problémů vklouzla učitelova laskající dlaň. Na začátku hodiny vysílala Eva k učiteli svůdné pohledy, které ho měly přivábit do její lavice. Ve vyšších ročnících dostala Eva přezdívku Evka-děvka, otěhotněla ještě na základce a v šestnácti porodila holčičku.
Není divu, že jsme netrpěli hrůzou z matematiky, kromě Blaženky ovšem. Ta se před hodinami matematiky potila a ztěžka dýchala. Na mě si učitel netroufal, protože s Lubinem mastil v hospodě karty. Úchylný matikář měl sympatie a všestrannou podporu soudruha ředitele. Ten byl totiž taky na holčičky a tak měla naše škola kompletně pedofilní vedení. Oba nepostižitelní straničtí kádři si vesele užívali v pracovní době, budujíce socialismus.
            Markétka teď bydlela dost daleko a chodila do jiné třídy. Na místě, kde dřív stávala jejich chaloupka, vyrůstal monstrózní věžák. Měli v něm bydlet zaměstnanci rozšiřujících se uranových dolů a ruští experti, kteří kontrolovali těžbu uranu a její zásilky do Sovětského svazu.
Sára chodila do první třídy k učitelce Čeňkové a líbilo se jí tam. Byla vždycky nekonfliktní a sladce roztomilá a ne vzdorovitá potížistka jako já. Dína hned na začátku školního roku prohlásila, že rozhodně odmítá chodit k Čeňkové na rodičovská sdružení. Lubin prohlásil, že se toho klidně a rád ujme. Konečně se začínal vžívat do otcovské role. Dokonce mi slíbil splnit moje dlouholeté přání. Moc jsem chtěla mít kolo jako sestřenice Jája. U táty v podniku se vyřazovala stará kola, na kterých jezdili do terénu elektrikáři na opravy havarijních poruch elektrického vedení. Teď měli za tím účelem nově koupený džíp, který byl mnohem rychlejší a použitelný i v zimě. Starým služebním kolům už odzvonilo a tak je rozprodávali za levný peníz zaměstnancům. Lubin byl vždycky schopný organizátor, který dokázal zařídit a sehnat téměř cokoliv. Zcela nová byla ale skutečnost, že byl ochotný vyvinout do té doby nevídané úsilí, aby zajistil něco pro svou vlastní rodinu. Básnil doma o tom, jak už brzy budu mít své vytoužené kolo a já jsem podlehla jeho nadšeným slibům a těšila se jako blázen. Konečně mi ho přivezl. Bylo béžové a samozřejmě trochu předpotopní a navíc bylo pánské, s rámem, což se vlastně dalo čekat. V podniku přece nebyla jediná elektrikářka, která by jezdila opravovat elektrické vedení. Podstatnější závada ale byla, že kolo nejezdilo. Převod byl vychozený, takže i když jsem šlapala jako divá, kolo se nehnulo z místa a za chvíli ztrácelo rovnováhu a kácelo se i se mnou na stranu. Navíc mě přitom rám obvykle praštil do obzvlášť citlivého místa. Přestože jsem byla docela vytrvalá a houževnatá, brzy jsem pochopila, že zprovoznění kola nezávisí na mojí vůli. Lubin nebyl z výsledku svého snažení příliš nadšený, ale ještě stále v sobě i ve mně živil naději, že je schopný situaci zvládnout. Přesunul invalidní kolo do své dílny v kůlně. Nějakou dobu na něm něco bezvýsledně kutil, dokud nebylo naprosto jasné, že zprovoznění kola je neřešitelný úkol i pro něho. Cena nepojízdného vraku, která se dřív zdála výhodná, se teď jednoznačně jevila jako volská daň. Nehroutila jsem se z toho, prostě jsem pochopila, že člověk vždycky nemůže mít všechno, co si přeje. Ostatně jsem už měla podobnou zkušenost s nefunkčními lyžemi. Lubin měl očividně výčitky svědomí, protože se ke mně choval nebývale mile, ale to na situaci moc neměnilo. Paradoxně byla pro mě podobná zklamání skvělou školou pro život. To sestřenice Jája, která si v dětství vždycky vynutila, vydupala a vybrečela všechno, co si zamanula, to pak měla v životě mnohem složitější. Ostatně brzy jsem se přesvědčila, že existují daleko větší průšvihy než nepojízdné kolo.
            Lubin šel na první rodičovské sdružení, na kterém se vzácně shodl s učitelkou Čeňkovou, že Sárinka je mimořádně šikovná a roztomilá. Málem nestihl zajít za mou novou třídní. Když se k ní dostal, byla už na odchodu. Oblékajíc si kabát ho dvěma větami ujistila, že nemám s přechodem na druhý stupeň problémy. Ostatní mé učitele Lubin poznat nestihl, protože celou dobu, po kterou byli všichni rodičům k dispozici, strávil konverzací s Čeňkovou. Ta se před ním nakrucovala a lichotila jeho egu chválou na Sáru. Dmul se otcovskou pýchou, když o tom vyprávěl Díně. Ta zchladila jeho nadšení konstatováním, že o Čeňkové je známo, že se vyžívá v lovení mladých zajíčků. Jednoho takového, o patnáct let mladšího, než je sama a stejně starého jako Lubin, má ostatně za manžela. Táta se naštval, že ať udělá cokoliv, Díně se stejně nezavděčí. Šel na rodičovské sdružení, protože jí se tam nechtělo a teď za to ještě sklízí kritiku. Podruhé se na to může vykašlat. Typická rodinná idylka. Rodiče spolu nemluvili několik dnů. Jejich tichá válka skončila, až když Lubin zatelefonoval z nemocnice, že tam potřebuje přinést pantofle a kartáček na zuby. Nebylo mu dobře, šel k doktorovi a ten zjistil, že tátu postihla epidemie žloutenky. Sanitka ho od doktora odvezla rovnou do nemocnice na infekční oddělení. Maminku, Sáru i mě okamžitě oočkovali a musely jsme zůstat tři týdny doma v karanténě. Očkování bylo sice nepříjemné, ale mimořádné prázdniny nás docela nadchly, alespoň zpočátku. Pak se ukázalo, že v maminčině případě bylo očkování k ničemu, takže i ona skončila v nemocnici. Na pár dnů, než tátu pustili domů, si musela vzít babička Miladka dovolenou a přijet, aby se o nás starala. Zase pro nás vyvářela jako v grandhotelu Bristol. Její jídlo bylo stejně vynikající jako dřív, ale já jsem si velice palčivě uvědomovala, že přitom postrádám cosi podstatného. Byla to atmosféra bezstarostné hry, kterou do našeho stolování vnášel děda Antonín. Najednou mi tu zoufale chyběl v roli úslužného a šibalského číšníka. Jeho životní elán, který dřív tak štědře rozdával pod maskou moudrého a přitom bláznivého šaška, teď pomalu užírali vnitřní běsi. 
Pak pro nás se Sárou nastal zcela mimořádný týden, kdy jsme byly doma samy s tátou. Poprvé se musel sám starat nejen o sebe, ale i o svoje děti. Šlo mu to nevalně. Uměl uvařit pouze čaj a usmažit vajíčka. Naštěstí nám babička Miladka navařila něco do zásoby, takže tátova kuchařská neschopnost nevyšla hned najevo. Musel být celou dobu doma, nemohl nikam, tudíž ani do hospody. Když ho omrzelo hrát s námi „Člověče, nezlob se“, vymyslel, že mě naučí hrát šachy. V první hře mi dal čtvrtým tahem mat a měl z toho radost jako malý kluk. Ve druhé hře mi chtěl předvést další rychlý útok zakončený matem, který si nastudoval z učebnice šachu. Než stačil útok rozvinout, dala jsem mu mat stejným způsobem, jak jsem to od něj okoukala v první hře. Místo, aby byl rád, že má učenlivou dceru, byl nepříjemně zaskočený. Nepočítal s tím, že si tahy zapamatuju. Byl otrávený a naštvaný a protestoval, že to neplatí. Tak vyšlo najevo, že mě vlastně ani tak nechtěl učit hrát šachy, jako se spíš vytahovat. Pak dostal spásný nápad, že nás se Sárou naučí hrát kanastu. Po dvou týdnech strávených doma čtením, koukáním na televizi a hrou „Člověče, nezlob se“, nás kanasta nadchla. Náš byt se proměnil v hráčské doupě. Lubin si tak doma nouzově nasimuloval hospodské karbanické prostředí, na které už začínal mít pořádný absťák. Do toho se vrátila z nemocnice maminka. Hned spustila lamentaci, jaký na ni doma čeká svinčík. Ale později se ochotně připojila k naší karbanické hře. Táta měl vždycky přehnaně vyvinutý smysl pro spravedlnost a férovou hru. To maminka se zase vyžívala ve spikleneckém švindlování. Snažila se za každou cenu dokázat, že je ve hře lepší než Lubin. Nevím, jestli měla větší potěšení z výhry, nebo z toho, jak tátu vždycky rozzuřilo, když její švindlování odhalil. Pohoda tedy opět rozhodně nehrozila.
Zastavila se u nás paní Mada, aby si vypůjčila trochu mouky. Stávalo se často, že jí doma něco došlo, a tak u nás zazvonila a obvykle se zdržela. Dína jí ráda sdělovala pikantnosti o sousedech a radila jí, jak co dělat. Pokud byl ale zrovna náhodou doma Lubin, octla se Dína rázem v pozadí. Paní Mada sladce švitořila svou slovenštinou a vysílala k Lubinovi svůdné pohledy.
Tentokrát byla naše atraktivní mladá sousedka u vytržení nad rozloženými kartami a Lubin se jí přeochotně snažil vysvětlovat pravidla kanasty. Paní Mada prohlásila, že si k nám rozhodně musí přijít s Vladislavem zahrát. A opravdu k nám začali pravidelně večer docházet na partičku. My se Sárou jsme v ty dny spaly v ložnici rodičů. Náramně se mi to líbilo. Na rozdíl od obývacího pokoje tam nebylo nakouřeno a měli jsme tam větší soukromí a klid od puštěné televize. Zkrátka normální podmínky na spaní, které nám ale byly vzácné. Četla jsem Sáře na dobrou noc pohádky, a když usnula, četla jsem si sama, dokud jsem neslyšela, že návštěva odchází. To jsem rychle zhasla lampu, abych nedostala vyhubováno, že ještě nespím.