Na jaře se tetě Olexe narodila holčička Aninka. Věděli jsme to jen z doslechu od tety Míny, která to taky věděla z doslechu. Teta se strýcem žili v zahradním domku po hrbatém strýci jako poustevníci. Nestýkali se s nikým z rodiny a neměli ani přátele. Olexa, která ve škole vynikala, se stala ženou v domácnosti. Strýc Jaromír, jedináček, který vyrůstal jen s matkou a byl zvyklý, že všechno je jen pro něho, si Olexu přivlastnil. Stala se jeho majetkem, degradoval ji na věc, která mu musí být stále k dispozici a nemá žádné potřeby ani nároky. On ji přece živil a tím si osoboval právo rozhodovat o jejím životě. Dosáhl toho, že Olexa kvůli němu postupně zpřetrhala všechny rodinné i přátelské vazby a stala se jeho doživotním vězněm. V rodině se šuškalo, že své nedonošené děti potratila ne díky svým zdravotním problémům, ale díky tomu, že ji bil. Kompenzoval si tím svůj životní neúspěch, na který nebyl připravený. Jeho matka ho nezřízeně rozmazlovala. Byl sice chytrý, ale ona ho ve své zaslepené mateřské pýše denně utvrzovala v tom, že je geniální. Doma nemusel vůbec nic dělat, matka mu dělala nadšenou služku a nenaučila ho ani ty nejzákladnější věci. Neuměl si připravit jídlo ani oblečení. Neuměl si vyčistit boty ani ustlat postel, jít nakoupit nebo něco vyřídit na úřadech. Přitom slýchal denně obdivnou chválu své maminky. Není divu, že se z něj stal neschopný protivný despota. Měl sice doktorát z přírodních věd, ale tím také jeho kariéra skončila.  Nastoupil jako učitel na základní škole a zůstal tam až do důchodu. Neuměl jednat s lidmi, natož s dětmi. Jeho pyšná nadřazenost mu nezjednala autoritu a svým zapšklým podivínstvím byl žákům pro posměch. Ve svém zaměstnání tak celý život trpěl a svou zlost a nenaplněné ambice si vybíjel na Olexe. Ta se smířila se svou rolí vdané ženy a snad si i myslela, že manželství funguje právě takhle. Vytvořila si svůj vlastní vnitřní svět, ve kterém se uzavřela. Musela vstávat brzy, aby manželovi nachystala do aktovky svačinu a vše, co bude ten den ve škole potřebovat. Oblečení musel mít připravené přesně podle svých pokynů: čistou vyžehlenou košili s rozepnutými knoflíčky rozloženou přes opěradlo křesla, čisté ponožky na okrajích sedáku, každou na jedné straně špičkami dolů tak, aby se mezi ně přesně vešel jeho zadek. Když si na některou sedl, rozzuřilo ho to a jeho po ránu už tak mizerná nálada se ještě zhoršila. Netěšil se do zaměstnání a dával to své ženě vyžrat. Chodí do té nenáviděné školy přece kvůli ní, aby ji uživil. Když se oblékl, musel mít snídani na stole. Zkoumal, co je špatně, aby mohl Olexu pokárat. Čaj byl příliš horký nebo naopak příliš studený, jindy kritizoval její domácí džem, který pro něho musela vyrábět, nebo mu pro změnu k džemu nenachystala jeho oblíbenou lžičku. Olexa si už zvykl na ranní rituál, který ji měl co nejvíce ponížit. Věděla, že v půl osmé odejde tyran z domu a ona bude mít spoustu jím nekontrolovaného času pro sebe. Dopoledne měla přesně rozvržené, přesný řád ji uklidňoval. Střídala domácí práce a práci na zahradě s četbou a sebevzděláváním. Každý den se půl hodiny věnovala francouzštině, půl hodiny angličtině a půl hodiny němčině. Dopoledne si hodinu četla, a když se jí poštěstilo, mohla si číst i večer, když šel její muž brzy spát a nepřál si ji mít vedle sebe v posteli. Těšilo ji vrtat se v hlíně a sledovat, jak se ze semínek a sazenic klubou nové rostlinky. Na zahradě obehnané zdí, za kterou zřídka vycházela, trávila spoustu času. Tak strávila patnáct let života, než porodila své první dítě. Usilovně si přála, aby to byla holčička. Nechtěla přivést na svět další monstrum, jakým byli podle jejích zkušeností muži. Její přání se jí naštěstí vyplnilo. Snad proto, že to bylo jediné přání, které měla. Aninka dala jejímu otrockému životu nový smysl. Ten malý tvoreček probudil v Olexe silný mateřský pud, který měl bránit její dítě proti všemu zlému, tedy i proti Jaromírovi. Porod ji proměnil k nepoznání. Z podřízené služky se stala bojovná lvice. Jaromír nebyl zvyklý na odpor, do té doby se s ním prakticky nesetkal a nevěděl, jak na něj reagovat. Olexina vzpoura byla náhlá a naprostá. Jaromírovi se poprvé stalo, že ráno vstal a neměl nachystané věci ani jídlo. Bloumal po domě bezradný a vykolejený. Olexa spala, a vedle ní ten zvláštní uzlíček, na jehož příchodu na svět se podílel. Jaromír se neodvážil na Olexu křičet a probudit ji, aby nevzbudil také dítě. Do školy odešel hladový a neupravený. Najednou se těšil, že se odpoledne vrátí domů ne proto, že si uleví od svého hněvu, ale proto, že dostane něco k jídlu a že tam bude to malé stvořeníčko, před kterým cítil bázlivý respekt a které v něm probouzelo pokoru. A těšil se i na svou ženu, náhle tak sebejistou a vyzařující obrovskou sílu a lásku. Rozvzpomněl se, že stejně upřímnou obdivnou náklonností zahrnovala kdysi dávno i jeho a měl nepříjemný pocit, že něco pokazil.
            O něco později se narodila dcera také Míně. Honzin doufal, že to bude kluk, ale měl smůlu. Na rozdíl od Aninky, měla malá Petruška kolem sebe spoustu natěšených příbuzných, připravených ji hýčkat a rozmazlovat. Kočárek a celá výbavička byly nakoupené v Tuzexu, aby bylo hned od počátku na první pohled jasné, že Petruška není jen tak nějaké plebejské dítě. Těšila jsem se, že o prázdninách obě malé sestřenice uvidím na vlastní oči.
            Nehezké vzpomínky na můj první pionýrský tábor už vybledly, překryly je vzpomínky na putovní tábory s Čeňkovou. Sára už měla taky dva měsíce prázdnin, a tak, když rodiče řešili co o příštích prázdninách s námi, jevil se pionýrský tábor jako jediné možné řešení. Docela jsme se obě těšily. Já už jsem byla přece skoro sedmačka a toužila jsem po dobrodružných prázdninách. Sbírání borůvek, prochrápaná noc u babičky Marie, ani sebe trýznitelské pochody ve vedru s plnou polní tím pravým dobrodružstvím rozhodně nebyly. Sára jednak nevěděla, do čeho jde, a jednak měla mít na táboře mě jako pojistku.
Jely jsme zase nočním vlakem do Brna, tentokrát celá rodina. Rodiče si udělali výlet a plánovali si ho užít sami dva, jakmile nás odloží. Na seřadišti bylo rušno. Bodejť by ne, když se tam houfovaly čtyři stovky dětí a každé mělo navíc doprovod. Rodiče nás předali našim vedoucím a vydali se za krásami velkoměsta. V mém oddíle jsme zažili rozruch ještě před odjezdem. Nechtěně se o něj postarala atraktivní extravagantně oblečená Kristýna s bronzově zlatými kudrnatými vlasy a nádhernou pletí. Doprovázela ji ještě atraktivnější matka, s blonďatým přelivem a nápadným nalíčením. Květované mušelínové šaty povlávaly na jejím mohutném těle, když se s dcerou teatrálně loučila a šířila kolem sebe nápadnou vůni. Hned jak majestátně odplula, naše vedoucí někam nervózně odběhla a vrátila se s ustaraným výrazem a se zdravotníkem. Ten vrhl jeden soustředěný pohled na Kristýnu a bezděky ucouvl. Dupnul přitom na nohu praktikantce, která se tam zrovna nachomýtla. Ta zaječela, zdravotník se zmateně omlouval a pak štítivě vyzval Kristýnu, aby šla za ním. Poslechla jen neochotně a následovala ho s pohrdavým výrazem. Obešli dvůr, na kterém bylo seřadiště, velkým obloukem. Vyhnuli se tak skupinkám dětí, které se shromažďovaly kolem svých oddílových vedoucích. Sledovala jsem Kristýninu kštici zářící v ranním slunci, dokud nezmizela v budově. Oddíly, které byly kompletní, nasedaly do autobusů a ty postupně odjížděly ze dvora, směr Vlčí kopec. Nakonec tam zůstal už jenom náš holčičí oddíl. Dlouhé čekání bylo otravné. Kufry nám už dávno naložili na náklaďák a odvezli, takže jsme si ani neměly na co sednout. Od chvíle, kdy jsme ráno dorazili, uplynuly už víc jak dvě hodiny. Celou tu dobu jsme postávaly na dvoře. Začínalo být horko a měly jsme žízeň. Navíc jsem vstávala ve tři ráno, takže mě už začínala zmáhat protivná únava. Konečně se objevila Kristýna v dobré náladě, sebevědomá a, na rozdíl od nás, odpočatá. Na naše podrážděné otázky, co se stalo, mlčela a záhadně se usmívala. Vedoucí se neusmívala ani trochu, tvářila se nasupeně, ale taky nám nic neprozradila. Konečně jsme mohly nastoupit do posledního čekajícího autobusu. Jeho řidič vypadal pěkně naštvaně. Až za dva dny jsme se dozvěděli od naší praktikantky, která nedokázala udržet tajemství, příčinu komplikací. Kristýna měla vši a před odjezdem na tábor ji museli odvšivit. Žasla jsem nad jejím sebevědomím. Kdyby mně se něco takového stalo, propadla bych se hanbou. Kristýna se však tvářila suverénně jako královna.
Můj oddíl bydlel ve stanech s podsadou. Ve zděných budovách bydleli jen ti nejmladší, tedy i Sára. Jídelnu jsme měli zase v tom nádherném loveckém zámečku. Připadala jsem si tam jako v pohádce. Hlavní sál byl prostorný s vysokým klenutým stropem, okna byla obrovská, obloukovitá, a na stěnách byly vymalovány lovecké výjevy. Pobývat v tom krásném prostoru byl pro mě stejně fascinující zážitek jako před pěti lety. Areál tábora se mi už nezdál tak rozlehlý, protože jsem vyrostla a tím se pro mě rozměry a vzdálenosti zmenšily. I čas mi tam tentokrát ubíhal rychleji. Ale ještě něco se změnilo. Jasně jsem to cítila, ale ve svém věku jsem to ještě nedokázala pojmenovat. Byla to atmosféra, která na táboře panovala. Tu samozřejmě určovali lidé, kteří tam pracovali a kteří jej vedli. Ale nebylo to jenom na nich, byli ovlivněni celkovým uvolněním ve společnosti. Nikdo nám už necenzuroval poštu, takže jsem mohla klidně napsat domů i o vších zlatovlasé Kristýny. Večerní nástupy postrádaly sankční charakter, který byl tak charakteristický pro můj první tábor v šedesátém roce. Teď se psal rok 1965 a komunistická diktatura u nás ztrácela svou razanci.
Měli jsme prima vedoucí, která mě pouštěla v odpoledním klidu na návštěvu za mou mladší sestřičkou. Sáře se na táboře líbilo, měla spoustu kamarádek a každý den mi nadšeně líčila, co nového podnikali se svým oddílem. Celé dny jsme trávili v lese v krásném prostředí a hráli spoustu her. Taky jsme hodně sportovali a já jsem ke svému údivu získala několik diplomů za své sportovní výkony.
Domů jsem se sice už na konci tábora těšila, ale spíš proto, že jsem byla plná zážitků, které jsem toužila někomu sdělit. Bylo mi jasné, že naše rodinná dovolená pod stanem, měřená množstvím nasbíraných borůvek a ulovených ryb, mi už nic nového, natož vzrušujícího, nepřinese. Ani prázdniny trávené u stárnoucích prarodičů, kteří se stále víc hašteřili a marnili sklonek života v žabomyších sporech, mě netěšily tak jako dřív.