Naše třídní učitelka Verešová se o prázdninách odstěhovala do Bechyně. Prvního září k nám do třídy místo ní vstoupil podivný mužíček s příhodným příjmením Malíček. Byl subtilní, hladce oholený a lehce vykolejený. S hysterickým zaujetím nás nabádal k zodpovědnému přístupu k učení a k životu vůbec. Jeho typickým gestem, které nás fascinovalo, bylo přikládání levého ukazováčku na pravou stranu nosu. Přitom si držel pravou rukou levý loket a třeštil oči. To gesto mělo dodat důraz jeho vážně míněným slovům. My jsme se však vůbec nemohli soustředit na to, co říká, protože jsme se zatajeným dechem čekali, kdy se široce rozmáchne levou rukou s ukazovákem vztyčeným ke stropu, aby ji pak prudkým pohybem zakotvil zprava na nose. Tvářil se přitom vyjukaně, jako by spatřil marťana. Malíček ve mně budil soucit. Někteří mí spolužáci z něj však měli nepokrytou srandu.
            Nebyla to jediná změna, která naši třídu postihla. Ve třídě zavládlo zděšení, když na první hodinu matematiky přišel do třídy nový matikář. Byl postarší, vysoký a tvářil se přísně. Na idylku v hodinách matematiky to ani trochu nevypadalo. Zvučným barytonem, který nás držel v šachu, se dal do nové látky. Vydrželo mu to celou hodinu. Ani jednou neodbočil, aby zhodnotil naše nové účesy, či velikosti našich podprsenek. A tak to pokračovalo každou další hodinu a my jsme začínali chápat, že s matikou budeme mít problém. Mezera v našich vědomostech, způsobená ročním působením pedofilního úlisáka, byla příliš citelná, než aby se dalo navázat. A tak se matematika stala naším postrachem. Zoufale jsem se snažila při hodinách soustředit a sem tam jsem i něco pochopila. Ale nestačilo to. Každý den jsem se ráno pozorovala, jestli nejsem nemocná, abych nemusela na tu příšernou hodinu. Hrůzou z matematiky se mi dělalo špatně. "Vrtačko pneumatická!" řval matikářův rozzuřený hlas na kohosi vystrašeného u tabule. „To nemáte ani trochu fištrónu, zabedněnci?“ zoufal si nad naší nechápavostí. Muselo to být slyšet po celé škole.  „Pythagorova věta by se spíš měla jmenovat telecí věta,“ vysvětloval nám základní poučku o pravoúhlém trojúhelníku. „Každé tele totiž pochopí, že když má jít do kravína po cestě, která zahýbá v pravém úhlu, může si zkrátit cestu přes pole.“ Nenáviděla jsem nového matikáře celou silou své puberty.
            Hlaváčková porodila o prázdninách holčičku a na tělocvik jsme vyfasovali Rudého Buvola. Měli jsme s ním už své zkušenosti ze zeměpisu a věděli jsme, že od něj nemůžeme čekat nic dobrého. Jeho pojetí tělesné výchovy spočívalo v dlouhém úmorném pochodování kolem tělocvičny. Beznaděj tohoto počínání jsme byli nuceni maskovat zpěvem radostných pochodových písní, za hudebního doprovodu Rudého Buvola. Stál uprostřed tělocvičny a fidlal na housle „Kolíne, Kolíne…“ nebo „Okolo Frýdku cestička…“. Pokud se mu zdálo, že nedržíme rytmus, nebo že nezpíváme dost radostně, odložil housle a bušil dřevěným ukazovátkem do podlahy do rytmu.
Naše třída se rozrostla o dva propadlíky, Járu a Františka. Jára byl nesmělý tichý kluk s nápadně hezkými rysy, krásnými černými kudrnami, tmavýma očima a bělostnými silnými zuby. Sedl si do lavice s Olinem, svým nejlepším kamarádem. Byli oba ze stejné vesnice. Zato František byl známá firma. Byl to nejstarší syn mistrové krejčové, paní Templové. Byl nápadný už svým vzrůstem. Převyšoval nás o hlavu a do šířky měl před námi taky pěkný náskok. Vypadal spíš jako náš taťka než spolužák. Když mezi nedomrlé děti posadíte chlapa jako horu, je jasné, že bude vyčnívat, i kdyby se sebevíc krčil. Ale krčit se Františka ani ve snu nenapadlo. Byl nepřehlédnutelný nejen díky své mohutné postavě, lišil se hlavně svým vystupováním a chováním. Zatímco my nezralé a vyděšené děti jsme v kantorech budili uspokojení, František je vyváděl z míry tím, že se nechoval podřízeně. Některé učitele už jen svou přítomností viditelně znervózňoval, některé deprimoval, jiné vyloženě dráždil a provokoval.
Na svém kontě měl sice několik dvojek z chování, ale nebyl zlý. Spíš naopak. Byl to dobrák, přímý a nezáludný. Učitele štval svojí odlišností, svým na svůj věk netypickým a pro mnohé nepřijatelným chováním. Nikdy se nevymlouval, prostě přímo řekl, že se neučil. Nebyl přitom v rozpacích, neklopil zrak, ale díval se učiteli zpříma do očí. Málokterý učitel to chápal tak, jak to bylo míněno: jako přímost prostou zbabělosti. Místo toho Františkovi spílali drzounů a Švejků. Ještě horší bylo, když na otázku, proč se baví při vyučování, odpovídal často podle pravdy, že výklad je nezajímavý. Takový výrok spolehlivě rozzuří každého učitele, který bere žáčky jako nerovnoprávné bytosti zcela podřízené své mnohdy ubohé autoritě. Ohrožení svých autoritářských pozic hájili učitelé svými zbraněmi: poznámkami, důtkami a zhoršenými známkami z chování.
František versus Rudý Buvol, to byla vražedná kombinace. Františkova usměvavá kulatá dobrácká tvář s očima, které nikdy neuhýbaly, působila na Buvola jako rudé sukno. Jejich boj neochaboval a bylo vzrušující ho sledovat hodinu po hodině. Ať už se právě vyvíjel jakkoli, cholerický učitel v něm hrál roli šaška. Morálním vítězem byl pro nás František. Rudému Buvolovi jsme brzy změnili přezdívku na Rozzuřený Buvol. Byl to důsledek toho, jak mu František permanentně brnkal na nervy. Hodiny zeměpisu s  Buvolem se pro nás, díky Františkovi, staly napínavým dobrodružstvím. Začínaly nevinně. František se po učitelově příchodu přihlásil, aby se omluvil, že se nemohl připravit na hodinu. „Z jakého důvodu?“ zeptal se učitel poprvé a těšil se, jak si na Františkovi zgustne. „Musel jsem matce pomáhat uklízet dílnu a pak jsem ryl zahradu,“ odpověděl František velice slušně a podle pravdy. Buvola to rozzuřilo: “Tak ty si budeš vymýšlet výmluvy?“ „Nevymýšlím si, je to pravda,“ řekl pevně a klidně František. „Já ti dám pravdu,“ zaječel zeměpisář a vyrazil směrem k Františkovi. Ten nečekal. Vyskočil na lavici a několika skoky se ocitl na druhém konci třídy. Hodina byla zahájena honičkou, při které měl František navrch. Navzdory své mohutnosti byl mrštný, skákal po lavicích a smál se. Buvol obíhal třídu a zuřil, jak mu František stále unikal. Pak po něm ve vzteku mrštil ukazovátkem, které vyletělo otevřeným oknem na ulici. Tím Buvol rázem vystřízlivěl. Naše třída byla ve druhém patře a metrový kus dřeva padající z druhého patra mohl venku někoho ošklivě zranit. Zchladlý Buvol poslal zbaběle pro ukazovátko Olina, což bylo od něho značně neprozíravé a nepedagogické. Pak ztěžka dosedl na židli, funěl a čekal, s jakou se vyslanec Olin vrátí. Naštěstí se v tu dobu nikdo před školou nezdržoval, takže Buvolův úlet zůstal bez následků.
Úvod hodiny František neustále piloval. Zeměpisář naprosto nezvládal situaci a jakmile se po jeho příchodu do třídy usměvavý a klidný František přihlásil, okamžitě zařval: “Ty hajzle!“ vrhl se vpřed a začala honička. Františkova vztyčená pravice tak fungovala jako startovní výstřel. Když se František na začátku hodiny nepřihlásil, byl Rozzuřený Buvol nervózní a neustále po něm pokukoval. František se na učitele usmíval svým širokým dobráckým úsměvem a čekal, jak dlouho to Buvol vydrží.
Ač učitelé Františka soustavně pronásledovali, my jsme ho obdivovali a milovali. Říkal nahlas to, co jsme si my ostatní pouze mysleli, ale co bychom se nikdy neodvážili vyslovit. Jednak nám chyběla odvaha ke slovní konfrontaci s autoritou, jednak jsme ještě zdaleka nebyli zralí nést následky takové konfrontace. Byla to vina dvojaké výchovy běžné v té době. Rodiče by jistě neschvalovali vzpouru proti učiteli, jakkoli by se s ní i byli v soukromí ztotožnili. Škola byla prostě chápána jako součást moci a nebylo radno si s ní zahrávat.
František byl věrnou kopií Švejka přesazeného z nablblé mašinérie vojenského prostředí do nablblé mašinérie socialistického školství. Rozhodně nebyl hloupý, přestože propadl. Svým chováním a postojem naopak dokazoval hloupost a nesmyslnost systému, který se mu za to mstil.
Je pravda, že učení Františka moc nezajímalo. V rodině, ve které vyrůstal, nezaujímalo zrovna přední místo. Bylo zkrátka pro ty, kteří nemají nic kloudného na práci. A František se učením nemohl zdržovat. Musel se odmalička učit daleko důležitější věci. Nejdřív bylo pro něj existenční nutností naučit se schovat před rozzuřeným opilým otcem, který surově zmlátil každého, kdo mu přišel pod ruku. Pak se učil rychle utíkat, aby otci unikl, a když zvládl i to, přišel čas učit se bránit matku. Bylo to obtížné při Františkově tehdejší tělesné konstituci, ale čas pracoval pro něho. Jak postupně rostl a vyspíval, získával nad otcem převahu. Nakonec přišla Františkova maturita: zneškodnit otce. A tu měl v době, kdy s námi začal chodit do sedmé třídy, už za sebou.
Honičky s Buvolem byly pro Františka jen oživlou vzpomínkou na honičky s rozzuřeným opilým otcem, které měl už dávno pod kontrolou. Dosahoval v nich mistrovství poťouchlé geniální myši, která dokáže dráždit kočku až k infarktovému stavu.
            Měli jsme nový předmět vaření. Samozřejmě jenom holky. Učitelka Burešová, která nás měla naučit vařit, byla stará panna s babičkovským prošedivělým drdůlkem a tlustými brýlemi. Připomínala nešťastného dinosaura, který zabloudil do špatné doby a na špatné místo. Byla nervózní a ustrašená a její hodiny postrádaly nadšení. Navíc se výtvory podle jejích receptů nedaly jíst. Byly ještě horší než jídlo ve školní jídelně. Z mléčné polévky se nám zvedal žaludek ještě předtím, než nám na ní triumfálně předvedla delikatesní kulinářskou fintu. Do hotové polévky, trůnící na stole v  polévkové míse, přidala na dochucení čerstvé vajíčko. Syrový průhledný bílek se táhl polévkou jako sopel a já bych nepozřela ani jedinou lžíci za nic na světě.