Dína, jako snad každá žena, toužila po mužné opoře, po lásce a pozornosti. Brala to však za špatný konec. Dokázala tvrdě pracovat, uskrovňovat se a přemáhat bolest. Byla na to hrdá, ale nikdy jí nedošlo, že jsou to spíš mužské vlastnosti, které v mužích nevyvolávají touhu ženu hýčkat a opečovávat.
Poslední dobou se maminka necítila dobře. Všichni kolem jsme si dělali starosti, že je to následek té ošklivé opilecké scény, ale jak se později ukázalo, byl to naopak důsledek udobřování. Bolesti v břiše přemáhala nežensky statečně, až zkolabovala a sanitka ji odvezla do nemocnice. Na interním oddělení jí dělali postupně různá vyšetření a zjišťovali tak, bohužel příliš pomalu, co jí není. Když si už nevěděli rady, převezli ji na začátku víkendu na gynekologii. Víkendy v nemocnici jsou vyčkávací a lenivé. V neděli odpoledne jsme přišli za maminkou na návštěvu. Ležela na posteli podivně netečně, s očima široce otevřenýma. Vůbec na nás nereagovala. Znepokojený Lubin odběhl shánět pomoc. Najednou se stalo něco příšerného, na co jsme nebyli vůbec připraveni. Maminka, která nikdy nedávala najevo bolest, natož aby nahlas naříkala, začala nelidsky řvát. Byly jsme se Sárou v šoku. Přiběhla sestra s doktorem, za nimi vyděšený Lubin. Okamžitě naložili maminku na pojízdná nosítka a spěšně ji vezli na operační sál.  Seděli jsme na chodbě úplně omráčení hrůzou. Za chvíli kolem nás proběhl primář oddělení, kterého urychleně povolali k vážnému případu. Operace trvala dlouhé čtyři hodiny. Diagnózu lékaři zjistili teprve, když na operačním stole pacientku otevřeli. Měla nerozpoznané mimoděložní těhotenství. Operace byla náročná a pravděpodobnost, že maminka přežije, malá. Několik dnů byla v kritickém stavu. Táta nebyl v tu dobu vůbec doma a já si bláhově myslela, že je u maminky v nemocnici. Starala jsem se o Sáru, chystala jídlo a nakupovala, co bylo třeba. Obě jsme byly vystrašené a nejisté, tušily jsme katastrofu a čekaly, kdy přijde. Ve středu odpoledne, když byly v nemocnici návštěvní hodiny, jsem se statečně vypravila zjistit, co je s mámou. Sáru jsem nechala u sousedů. V nemocnici mi řekli, že maminka je už z nejhoršího venku. Lékaři usoudili, že potřebuje kontakt s rodinou, aby zmobilizovala svoji vůli žít, a tak mě k ní pustili. Držela jsem ji za ruku. Byla jsem vyděšená z toho, jak příšerně vypadá, ale snažila jsem se ze všech sil být statečná a nedat své pocity najevo. Po chvíli se v pokoji objevila sestřička a řekla mi: „Musím dát mamince léky, běž na chvilku na chodbu.“ Sedla jsem si na židli přede dveřmi pokoje a přemáhala lítost a strach. Když sestřička vyšla, zastavila se u mě a zeptala se: „Toničko, kde je tvůj tatínek?“ „Nevím,“ odpověděla jsem podle pravdy a rozbrečela jsem se. „Ne … neviděla jsem ho … od pondělka,“ vypravovala jsem ze sebe mezi vzlyky. „To jste doma se Sárinkou samy?“ nechtěla věřit sestřička. „Jo,“ řekla jsem, „myslela jsem, že je tady v nemocnici s maminkou.“ Sestřička zaťala pěsti a tvář se jí zkřivila. Pak se vzpamatovala. „Neříkej to mamince, Toničko, potřebuje teď klid.“ Nakrčila čelo, jak přemýšlela. „Řekni třeba, že má tatínek rýmu a kašel a bojí se, aby maminku v tomhle stavu nenakazil.“ Kývla jsem, že rozumím. Utřela jsem si slzy, zhluboka se nadechla a vstoupila zpátky do nemocničního pokoje. Křečovitě jsem se na maminku usmála. „Co dělá Sárinka?“ zeptala se pomalu a bylo patrné, jak ji to namáhá. „Je na návštěvě u Danušky. Nechtěla jsem ji sem brát, když ti ještě není úplně dobře,“ vysvětlovala jsem. Chvíli bylo ticho. Maminka váhala a pak se přece jenom přemohla a zeptala se „A co táta?“ „Má rýmu a hrozně kašle,“ řekla jsem až příliš spěšně, „bojí se, aby tě nenakazil.“ Pak bylo zase ticho. Ta lež mě vysílila tak, že jsem se ostýchala říct ještě něco dalšího. I maminka mlčela. „Běž už raději domů,“ řekla pak, „jsem unavená a potřebuju spát.“ Ani jsem nevěděla, jak jsem prošla vrátnicí a ocitla se před nemocnicí. Nevnímala jsem, jak je chladno a posadila jsem se na kamennou zídku. Usedavě jsem se rozplakala. Byla jsem zoufale nešťastná a bezradná. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Když přešel první nával pláče a trochu se mi tím ulevilo, zvedla jsem se a loudala se k domovu. Stmívalo se už. Vyzvedla jsem Sáru od sousedů, přiložila jsem do kamen, uvařila čaj a namazala chleby. Řekla jsem Sáře, že mamince je už líp, ale moje sdělení postrádalo jakýkoliv náznak radosti. Když jsme tak seděly u večeře, přišel konečně po dvou dnech domů táta Lubin. Tvářil se šťastně. Nemohla jsem tomu uvěřit. Působil v pochmurné atmosféře našeho domova nepatřičně a rušivě. Přisedl si ke stolu a vesele se zeptal, jak se máme. Nechápavě jsem na něj civěla, neschopná jakékoliv reakce. Ve své euforii si toho vůbec nevšiml. „Co byste řekly,“ pokračoval slavnostně a vůbec nevnímal náš zmatek a žal, „kdybych vám přivedl novou maminku, mladou a krásnou.“ Byl to pro mě snad ještě větší šok, než ten při nedělní návštěvě v nemocnici. Bylo toho na mě už příliš. „Zabila bych ji,“ zasyčela jsem s nenávistí, která měla zamaskovat mou bolest. Lubin zkoprněl. Jeho přiblble šťastný výraz roztouženého samečka se rázem změnil ve zděšení. Sára se rozplakala. Objala jsem ji a hystericky křičela na tátu: “Běž pryč! Nenávidím tě!“ V jeho tváři se zračil úžas. Pomalu se vracel z dvoudenního šťastného tokání do reality. Hormony dokážou člověka pořádně zblbnout. „Maminka neumře,“ triumfovala jsem se zadostiučiněním, „byla jsem za ní dneska na návštěvě.“ Lubin si s hrůzou uvědomil, že jsem pochopila, že si přeje smrt své ženy a že s ní vlastně počítá. Pokusil se o chabou obranu: “Přece se k ní nesmí.“ „Tak kdes byl celé ty dva dny?“ vystřelila jsem na něj nenávistnou otázku, protože jsem nemohla vystřelit smrtící kulku. „Mě k ní teda pustili a sestřička říkala, že ses tam vůbec neukázal. Divila se, žes nás nechal se Sárou doma samotné.“ Lubin byl zaskočený tím, že jsem nad ním najednou měla jasnou morální převahu. Vtom zazvonil telefon. Táta to bral jako vysvobození ze situace, která se vymkla jeho kontrole a se kterou si nevěděl rady. Ale ulevilo se mu jenom na chvíli. Volal mámin ošetřující lékař z nemocnice, aby Lubinovi oznámil, že jeho žena je už kupodivu mimo nebezpečí. Kromě toho mu sdělil, že hodlá nahlásit na sociálku, že se o své děti táta nestará v  tak mezní situaci, jakou je kritický zdravotní stav jeho ženy. Táta pochopil, že je za padoucha nejen v našich očích, ale i v očích veřejnosti našeho malého města. A co víc, že jestli něco rychle nepodnikne, půjdou po něm úřady. Vyšlo najevo, že nám nejen nedokázal po tom nedělním hrůzném zážitku říct alespoň pár banálních slov útěchy, ale nepomohl nám ani pouhou svou přítomností. Odcizení, které mezi mnou a tátou narůstalo dlouhá léta, se tím definitivně zpečetilo.
Maminka musela zůstat v nemocnici několik týdnů a táta, vystřízlivělý ze svého snu o novém šťastném vztahu, posmutněl a pohubl. Když se maminka konečně vrátila domů, zesláblá a vyčerpaná, odjel táta na týdenní rekreaci na hory, zalyžovat si. Maminka se ploužila po bytě, bolavá a vyhaslá. Měla potřebu vyprávět někomu o svém zpackaném životě, aby se jí aspoň trochu ulevilo. Jedinými posluchači, kteří byli k dispozici, jsem byla já a Sára. Maminka byla v zajetí svého vypravěčského nadání podpořeného bujnou fantazií. Její barvité vyprávění ji pohltilo natolik, že naprosto přirozeně překračovala hranice mezi skutečností a svými tužbami a sny. Co na tom, že si často protiřečila. My jsme hltaly její vyprávění, šťastné, že nám neumřela, unesené do bájného světa jejího mládí. Tehdy byla krásná a žádoucí a všichni muži po ní šíleli a chtěli kvůli ní položit život. Ona si, bohužel, nevybrala pohodlí obletované krásky, plné bohatství a láskyplné péče, přestože k tomu měla údajně spoustu příležitostí. Vybrala si podle svého srdce chudobu a život po boku muže, který ji podváděl a ponižoval. Podsouvala nám tak k následování ten nejhorší model ženského chování: sebeobětování a trpitelství provázené zakyslou ukřivděností. Dína si vůbec neuvědomovala, že bychom měly chodit spát dřív než ve dvě v noci, když musíme ráno vstávat do školy. Ten týden, co byl Lubin na horách, před námi po večerech ožíval celý maminčin dosavadní život v jejím nenapodobitelném podání.
            Když babička Miladka konečně po sedmiletých líbánkách se svým mužem Antonínem otěhotněla, neznalo jejich štěstí meze. Prvorozená dcera Olexa pro ně byla dokonalá, roztomilá a ve všech směrech prostě geniální. Idylku narušil fakt, že babička Miladka velice brzy otěhotněla znovu, s čímž mladí manželé vůbec nepočítali. Smrtící ránu domácí idylce zasadilo narození dvojčat. Je kruté, když se dva zamilovaní, kteří se dlouhé roky opečovávali navzájem, mají najednou během jednoho roku začít starat o tři mrňata. A tak nad Dínou a Mínou už rodiče nejásali, ale brali je spíš jako nevítané vetřelce. Dvojčata tak pociťovala od samého počátku nedostatek péče a lásky, což je samozřejmě trvale citově poznamenalo. Maminka neustále vzpomínala na dětské křivdy, od kterých se nedokázala oprostit. Bylo nám jí se Sárou líto, ale neuměly jsme jí pomoci. To na ní bylo, aby pomáhala nám, aby nás ušetřila problémů, kterým jsme ještě nedorostly. Ale vězela příliš v minulosti, neschopná dospět k tomu, že teď je sama matkou, která má zajistit svým dětem šťastné dětství. Začarovaný kruh přenášející se z generace na generaci.
            Dínino vyprávění bylo plné bolestné a nekritické žárlivosti k sestře Olexe, která podle Díny a Míny měla všechno, nač si vzpomněla, ale na jejich úkor. Když jim bylo jedenáct a narodil se jim bratr Tonin, žárlily i na něho. Měly pocit, že je okrádá o rodičovskou lásku. Byl to pocit do jisté míry oprávněný, ale na druhou stranu bylo normální, že se rodiče nejvíc věnovali tomu čerstvě narozenému.
Zvláštní vztah měly Dína a Mína mezi sebou. Jako jednovaječná dvojčata byly na sebe silně fixované, ale přitom každá z nich měla potřebu si dokazovat, že je lepší než ta druhá. Neuměly se upřímně radovat nejen z úspěchů svého dvojčete, ale ani z těch vlastních, protože se příliš zabývaly svou ukřivděnosti. Ostatním se rychle zprotivilo poslouchat litanie plné sebelítosti. Proto neměly Dína a Mína dlouhodobě žádné přátele a o to víc byly fixované jedna na druhou. My se Sárou jsme ale ještě samozřejmě neuměly vyhodnotit maminčino vyprávění. Byly jsme naopak šťastné, že „si s námi povídá“ a tím se nám alespoň nějakým způsobem věnuje, protože jinak, zahleděná do svých problémů, si nás téměř nevšímala.  Hltaly jsme její vyprávění, i když se nám už klížily oči únavou z několikadenního nevyspání. Z neradostného dětství, které se v maminčině podání vyrovnalo dětství sirotků z Dickensových románů, jsme se po pár večerech přenesly do doby jejího mládí. Neodpustila svému otci, dědovi Antonínovi, že ji dal do učení na švadlenu. Zamlčela nám, že s nevalnými známkami, které měla, prostě nepřicházelo v úvahu, aby šla studovat jako její sestra Olexa. Navíc ji škola ani nebavila. Své špatné známky ve škole ale dávaly Dína a Mína zase za vinu rodičům. Musely doma pomáhat a chodit pást kozu, zatímco se Olexa válela u učení. Dína nám prozradila, že ona byla daleko chytřejší a líp se učila než Mína, kterou dal děda Antonín do učení na modistku. Když někdy později teta Mína vzpomínala, že to s jejich známkami ve škole bylo právě naopak, nezmohla se Dína na to, aby to popřela. Zrudla jen zlostí a až dodatečně, za nepřítomnosti tety Míny nám problém po svém vysvětlovala. Dína samozřejmě byla daleko chytřejší, ale Mína byla prohnaná a bezcharakterní. Od své sestry opisovala, a když neuměla, tvrdila učitelům, že je Dína, aby špatná známka byla zapsána Díně a ne jí. Byla to zase jedna z chatrných konstrukcí se spoustou slabých míst, kterou dokázala Dína oblbnout právě jenom nás děti, které jí toužily věřit, ať říkala cokoliv. Na otázku, proč se nebránila a neřekla, že Mína lže, měla svou obligátní odpověď: „Protože jsem dobrá trouba, kterou každý jenom využije.“
Podle Díny se měla Mína v učení jako v ráji. Její mistrová byla stará slečna, která Mínu rozmazlovala. Zato maminka se učila u hrbatého krejčího, vdovce, jehož žena zemřela při porodu dcerky. Musela tam zadarmo dělat služku v domácnosti a navíc se starat o malou Růženku. Zaměstnávali ji tolik, že neměla čas se ani najíst, a tak, ke vší té dřině, ještě hladověla. Po vyučení nastoupila Dína do oděvní továrny. Obraz jejího života v té době měl dvě protichůdné podoby. Tou jednou byla dřina a utrpení, která byla ale částečně vyvážená tou druhou, a sice obdivem a láskou, kterou Díně projevovali muži. Mína se už v té době provdala za Honzinovu hospodu, takže Díně nemohla v tomto směru konkurovat.  Ještě jsme si se Sárou ani nevydechly úlevou, že černočerný osud maminky Díny dostává světlou trhlinu, když přišla nová krutá rána. Byla jí Dínina vážná nemoc, kterou mohla zachránit jen náročná operace. Líčení této události zabralo mamince celý jeden večer. Znaly jsme to vyprávění už z dřívějška, ale ve světle posledních událostí pro nás získalo novou hrůznější podobu. Prožívaly jsme tehdejší maminčin boj o život s pocity rozjitřenými nedávnou vlastní zkušeností z blízkosti smrti. Dojemný příběh o tom, jak strýc s tetou zaplatili operaci a rodiče před operací nechali Dínu vyfotit, aby měli fotku na její pomník, jsme už znaly. Teď jsme se dovídaly barvité podrobnosti o Dínině dlouhém pobytu v nemocnici. S úzkostí jsme poslouchaly, jak se probrala z narkózy, připoutaná k lůžku. Měla ukrutnou žízeň a hrozné bolesti a nemohla se pohnout. Vysvětlovala nám, že připoutání je nutné, aby si pacient po operaci ránu nedrásal a nepotrhal si stehy, což by znamenalo jistou smrt. Ji samotnou později jedna mladá žena po operaci, matka malé holčičky, prosila a zapřísahala, ať jí rozváže ruce. Dína však věděla, že to udělat nesmí. Jiná hloupá pacientka však ženě ruce rozvázala a ta si před jejich očima rozdrásala operovaný krk na cucky a zemřela. To, že nezemřela i Dína, byl vlastně zázrak, protože každý jiný na jejím místě by už dávno natáhl bačkory. Byla prostě výjimečně statečná a silná a dokázala překonat i osud. Přežila dokonce i úkladnou vraždu, kterou na ni nachystala řádová sestra, která jí píchala penicilín. Dína, která se po operaci nemohla ani pohnout a nemohla ani mluvit, musela bezbranně přihlížet, jak předtím, než jí řádová sestřička píchla injekci, zapíchla jehlu do hlíny v květináči. Díně pak na noze, do které injekci dostala, vybujela zelená plíseň. Byl zázrak, že ji to nezabilo. Motivem té proradné vražedné jeptišky zřejmě bylo, že Dína chodila s Lubinem, který byl komunista. A jeptišky, jak známo, komunisty nenávidí. Tahle musela být navíc jasnovidka, protože Dína začala chodit s Lubinem až za dva roky po zmíněné operaci. Maminka ignorovala při svém vášnivém líčení nejen časovou návaznost jednotlivých událostí, ale i základní evidentní fakta. Když konečně po dlouhých měsících vyvázla z místa vražedných úkladů, tedy z nemocnice, kde jí zachránili život, stala se aktivní účastnicí další morbidní události. Její nejlepší kamarádka Květuška byla nešťastně zamilovaná a pokusila se už dvakrát neúspěšně o sebevraždu. Dína jí proto prokázala přátelskou službu a požádala svého přítele lékaře o prášky, které by ukončily Květuščino trápení. Přítelkyně zemřela tiše a bezbolestně. Dína se minula povoláním. Měla psát horory. Někdo jí měl ale zakázat, aby je vyprávěla svým malým dcerám před spaním.
            Poslední dva večery před tátovým příjezdem bylo Dínino vyprávění optimističtější. Líčila, kolik mužů do ní bylo zamilovaných a jak je odmítala a ponižovala. Zřejmě si tím hojila své mindráky. Jindřich, jeden z jejích nápadníků, se prý dokonce kvůli ní pokusil o sebevraždu. Když ho přivedli zpátky k životu, navštívila ho v nemocnici, aby ho ujistila o tom, že ho opravdu nemiluje. Zlomilo ho to a vzal si později za ženu blbou slepici, která nesahala Díně ani po kotníky. Vystudovala sice obchodní akademii, a protože mi ji Dína později nejednou ukazovala, vím, že chodila vždycky hezky upravená a měla příjemné chování. Vídávala jsem ji, jak se vodí se svým manželem za ruce, což se o mých rodičích říct nedalo. Jindřichovo manželství se zdálo být i po letech šťastné. Ale Dína si to nedokázala připustit. Nacházela jakousi zvrácenou útěchu v tom, že si namlouvala, že Jindřich nikdy nepřestal milovat ji a proto musí být jistojistě celý život nešťastný.
Lubin přijel z hor, nadšeně vyprávěl své zážitky a ukazoval fotografie, na kterých byl výhradně v ženské společnosti. Bylo to od něj bezohledné a neomalené a samozřejmě se nesetkal s pochopením ani u mě a u Sáry, natož u Díny. My se Sárou jsme konečně zase mohly chodit spát před desátou. Však jsme za ten poslední týden byly z nevyspání pořádně unavené. Už se to projevilo i na našich známkách ve škole.