22. Dovolená v maringotce, trpasličí píseň a cucavé bonbóny
 
Dínin zdravotní stav vyžadoval dlouhodobé léčení, vypadalo to, že bude muset být doma dlouhé měsíce. Vztah mých rodičů se zase vrátil do starých kolejí. Adeptka na naši novou mladou krásnou maminku dala totiž Lubinovi vale a tak mu nezbylo, než kajícně začít hrát hru na charakterního hrdinu, aby si vylepšil svou pošramocenou reputaci. Držel se teď víc doma, buď u televize, nebo v dílně, kde stále kutil něco geniálně trapného. Dína se vůči němu zatvrdila. A kdo by se jí taky divil. Svého muže vytrvale ignorovala, a tak musel vymýšlet různé strategie, jak s ní znovu navázat ztracený kontakt. Zval k nám třeba návštěvy na večerní partičky karet. Využíval toho, že Dína karban miluje a nedokáže nabízenou příležitost odmítnout. Byla to, vedle rybaření a táboření v přírodě, jedna z mála zálib, kterou měli rodiče společnou. Navíc byla maminka ráda, že bude mít společnost. Lubin se mohl přetrhnout, jak se snažil být šarmantním a vtipným hostitelem. Kalkuloval s tím, že před lidmi s ním bude muset jeho žena alespoň minimálně komunikovat. I maminka se chovala před známými nepřirozeně mile. Byl to takový truc souboj mých rodičů. Vzájemně se předháněli, kdo z nich udělá na okolí větší dojem a sám pro sebe si tak potvrdí, že je lepší než ten druhý. Když návštěvy odešly, nebylo už proč se snažit a přetvařovat. Já a Sára jsme zřejmě pro dobrý pocit rodičů nebyly tak důležité.
V té době k nám pravidelně docházeli na kanastu Říhovi a Otovi, občas i další tátovi známí. Kdykoliv jsem viděla paní Annu, okamžitě mi, proti mé vůli, vytanul na mysli výjev, ze kterého se mi dělalo špatně od žaludku. Nahá a mokrá paní Anna se v něm válela v modravých tříkorunových a hnědavých pětikorunových bankovkách. Přiblble cenila své velké zuby, oči jí lezly z důlků a řehtala přitom jako kůň. Jak se její vychrtlé nažloutlé tělo zmítalo v bankovkách trapně malé hodnoty, její černočerný mastný drdol se natřásal. Pak najednou, na začátku léta, návštěvy Otových přestaly. Nešťastnou náhodou se jim utopil jejich starší syn. Bylo mu teprve čtyřiadvacet. Byl sice výborný plavec, ale uhřátý skočil po hlavě do vody a přivodil si tím srdeční zástavu. Bylo to na koupališti, kde bylo v tu dobu spousta lidí, ale nikdo z nich si bohužel nevšiml, že mladý Ota už nevyplaval.
            Říhovi, podobně jako moji rodiče, brali návštěvy jako jeden ze způsobů terapie svého vztahu. Veselá paní Mada už od puberty milovala flirtování s muži. Její manželství jí sloužilo především jako zabezpečovací instituce. Vytipovala si Vladislava hlavně proto, že byl vysokoškolák a jedináček, navíc nezkušený, takže ho snadno dostala tam, kam chtěla. Po bouřlivě prožitých létech chtěla být vdanou paní dřív, než ji dostihne její nevalná pověst. V Brně sice neměla před svou pověstí příliš velký náskok, ale přece jenom stihla být uklizená coby paní Ríhová s háčikom na Vysočině dřív, než se za ní ze Slovenska dostaly pikantní historky, ve kterých nehrála zrovna slavnou roli. Její muž byl sice inženýr, ale byl nudný, nemastný neslaný a evidentně nestačil sexuálním nárokům své ženy. Navíc byl tak naivní, že ho ani nenapadlo podezírat ji z nevěry. A tak si mohla paní Mada, pojištěná snubním prstenem, dál užívat podle libosti. Ke zvratu došlo, když se jednoho dne pan Vladislav, coby milující a opečovávající manžel, vydal své zákonité ženě nečekaně naproti do zaměstnání. Měla údajně spoustu naléhavé práce, která nutně vyžadovala zůstat tam přes čas. Přitom naléhavou práci měl spíš obchodní náměstek, který na paní Madu v kanceláři naléhal přímo fyzicky. Ke svému naprostému zděšení je při tom zastal totálně nepřipravený pan Vladislav. Jeho první reakce šokovaného jedináčka byla, že odjel k rodičům do Brna. Zkušená paní Mada dobře věděla, co má udělat pro záchranu pro ni výhodného manželství. Vydala se neprodleně za svým mužem, aby nad ním neztratila kontrolu. Ještě než si stačil rodičům vylít srdce, ovládla pole. Před Vladislavovými rodiči ronila krokodýlí slzy a kajícně prosila svého muže za odpuštění. Všechnu vinu sváděla na chlípného náměstka. Udělala ze sebe oběť rafinované rasové diskriminace. Bezcharakterní stranický kádr jí údajně vyhrožoval, že přijde o místo, protože jako Slovenka neznalá češtiny (natož úřední spisovné), nemá v kanceláři co pohledávat. (Což ostatně celou dobu tvrdila i Dína.) Tak dosáhla paní Mada zvratu situace, kdy pasivní zakřiknutý jedináček Vladislav dospěl k rozhodnutí, že půjde dát obchodnímu náměstkovi do držky. Už tahle samotná formulace ho nadchla a bojovně nabudila, protože jako vzorný hoch do té doby tak vulgární výraz nepoužil. Zatímco jeho matku ten výrok vyděsil, jeho žena k němu obdivně vzhlížela se smyslně pootevřenými rty, mezi nimiž se jako had míhala špička jejího slovenského jazyka. Vladislav se odjakživa toužil vymanit z vlivu příliš milující matky a dokázat světu, že není rozmazlený jelimánek, ale tvrdý chlap. To paní Mada dobře věděla a postavila na tom svou ženskou strategii. Ale ani matka pana Vladislava se nevzdávala snadno. Byla zkušenější než paní Mada a svého syna znala přece jenom líp. A tak došlo ke kompromisu obou rovnocenných soupeřek. Jedináčkovi milující rodiče nechtěli skandál, ale vnouče. I Vladislavovi se takové řešení jevilo ideální. Jednak toužil zplodit potomka, jednak doufal, že se těhotenstvím a mateřstvím jeho žena usadí. Bude se muset starat o dítě a nebude jí zbývat čas ani energie na zálety. Odpuštění výměnou za těhotenství bylo pro paní Madu Pyrrhovým vítězstvím. Musela se podvolit mít dítě, po kterém vůbec netoužila.
            V té době se stala ještě další naprosto nečekaná věc, která Lubina nadchla a která nahrávala jeho snaze normalizovat rodinné vztahy. „Moje“ Nataša z Oděsy, se kterou jsem si dopisovala už tři roky, mi napsala, že její rodiče přijedou v červnu do Prahy a že by se rádi zastavili na návštěvu i u nás, na Vysočině. Lubin začal okamžitě organizovat jejich pobyt, během kterého měli moji rodiče představovat ideální manželský pár. Natašin otec byl lékařem u vojenského námořnictva a projevil profesionální přání podívat se do místní nemocnice. Lubin obětavě zařizoval nemocniční exkurzi přes různé známé a oprašoval své minimální znalosti ruštiny. Očekávali jsme návštěvu cizinců v euforii okořeněné kolujícími historkami o naivitě sovětských žen pletoucích si noční sexy košilky s plesovými róbami a naivitě sovětských mužů způsobené nadměrnou konzumací vodky. Naše očekávání se nenaplnilo. Natašini rodiče byli docela normální milí a příjemní lidé. Strávili jsme v jejich společnosti tři nevšední dny, ve kterých zalezli do děr všichni bubáci, kteří s námi od podzimu žili. Moje ruština vystartovala z  teoretické roviny do té praktické a zcela zastínila chabou slovní zásobu sebevědomého Lubina. Nemohl si toho nevšimnout a začal si uvědomovat, že jeho věkový náskok ani jeho rodičovství mu zřejmě nezaručí trvalou převahu. Bojoval teď nejen o Díninu přízeň, ale i o tu moji, ubitou otřesnými zážitky minulého podzimu.
Po odjezdu našich sovětských hostů, v umělé atmosféře rodinné harmonie, nastala vhodná konstelace na Lubinovo triumfální oznámení. Sdělil nám, že pro rodinu zařídil báječnou dovolenou. Jeho podnik koupil pro montéry novou maringotku, ve které měli být ubytováni při práci v terénu. Na prázdniny ji přistavili na Vírskou přehradu a zaměstnanci v ní mohli trávit dovolenou. V nejistě napjaté domácí atmosféře, posílena nastupující pubertou, jsem se odvážila vzpurně podotknout, že pro mě bude báječná dovolená každá, na které nebudu muset sbírat borůvky. Bylo vidět, že maminky se můj výrok dotkl. Lubin si však pospíšil se žoviálním prohlášením, že dovolená je samozřejmě od toho, aby si člověk odpočinul a dělal jen věci, které ho baví a těší. Maminka nechtěla ztratit body v partnerském souboji o přízeň a oblibu, ale nedokázala potlačit svou nadřazenou pohrdavou autoritu. Kontrovala vyděračským výrokem, který v nás všech měl vzbudit pocity viny a špatného svědomí. Řekla, že nejvíc ze všech si samozřejmě potřebuje odpočinout ona a že už ji ani nenapadne, aby nám dělala otroka a sbírala a zavařovala borůvky pro nás nevděčníky.
Na Vírskou přehradu k supernové maringotce nás vezl pan Zelenec. Mamince projevoval galantní ohleduplnost a ona se na oplátku účastně zajímala o jejich adoptivního syna. Nezdálo se, že by ho ten zájem příliš těšil. Povzdychl si a posmutněl a nerad připustil, že s Jožkou mají problémy. Nejvíc je mu to líto kvůli jeho ženě, která se na Jožku upnula. Chtějí mu dát láskyplný domov, který předtím chudáček nepoznal a vynahradit mu léta strávená v ústavech. Narážejí však na jeho nepředvídatelné reakce a zcela nepochopitelné, a většinou taky bohužel neomluvitelné, chování. Dína i Lubin pana Zelence utěšovali banální radou, že to chce čas a trpělivost. Když se to tak vezme, všechno v životě chce čas a trpělivost.
Dva týdny jsme trávili uprostřed nádherné přírody, v kaňonu říčky obklopené prosluněnými skalami a voňavými borovicemi. Byla to krajina jako vystřižená z Foglara, kterého jsem v té době hltala. Po vzoru Kroniky ztracené stopy jsem si svědomitě vyplňovala svůj „modrý život“, čistila si pravidelně zuby, cvičila ranní rozcvičku a konala dobré skutky.  Počasí bylo nádherné. Celé dny jsem si užívala sladké nečinnosti. Koupala jsem se v řece, četla si a opékala se na sluníčku. Za vysvědčení jsem dostala knížku Evy Vrchlické Z oříšku královny Mab. Byly to nejznámější Shakespearovy hry převedené do prózy. Uchvátily mě. Spoluprožívala jsem lásku Romea a Julie a toužila jsem taky někoho milovat až k smrti. Byly to holčičí sny plné romantického odříkání a bolesti, která měla umrtvit splašené hormony. Nadchly mě Sen noci svatojánské, Bouře a Večer tříkrálový. Okouzlily mě svou hravostí a pohádkovými zápletkami i rozuzlením. Děsily mě příběhy Othella a Macbetha, dojímala jsem se nad osudy Hamleta a Ofélie, krále Leara a jeho nejmladší dcery Kordélie. Kupec benátský pobouřil můj pubertální smysl pro spravedlnost svým nezakrytým rasismem. Soucítila jsem se Šajlokem a odsuzovala ty, kdo ho ponižovali. Chování křesťana Antonia mě dokázalo proti křesťanům popudit víc, než se to kdy podařilo Lubinovi, přesvědčenému ateistovi. Z obdivu k Shakespearovi jsem se rozhodla začít se učit anglicky.
            S rodiči a Sárou jsme hráli kanastu ve čtyřech a chodili na procházky po okolní přírodě. Idylku mi narušilo moje první krvácení. Nevěděla jsem téměř nic o procesu dospívání, ani o menstruaci, a tak jsem se pořádně vyděsila. V panice jsem hledala pomoc u maminky. Bála jsem se, že jde o nemoc možná smrtelnou. Čekala mě šokující reakce: „No bóže,“ prohlásila pohrdavě moje vševědoucí maminka, „to jsou měsíčky. Ty seš ale blbá. Prostě se z tebe stala ženská.“ Že jsem blbá, mě nepřekvapilo. Věděla jsem to už dávno, protože jsem to slýchávala často, abych neměla šanci na to ani na chvilku zapomenout. Tím ovšem maminčina sdílnost končila. Vůbec se nenamáhala mi říct, že se to bude opakovat. A tak jsem si myslela, že to byla jednorázovka, prostě signál, že už je ze mě „ženská“. Ještě kdyby mi tak někdo řekl, co to být ženou vlastně znamená.
Nepříliš inteligentně jsem si vydedukovala, že pojmenování měsíčky nějak souvisí s cucavými bonbóny, které měly tvar měsíčků a byly červené, oranžové a žluté. Ve skutečnosti bonbóny neměly tvar měsíčků, ale dílků mandarinek, jenže tenhle svůj omyl jsem prokoukla až o mnoho let později. Byl to jeden z mých soukromých mýtů, které jsem si vytvořila na základě vlastní dětské logiky a neměla jsem pak už dlouho potřebu ani příležitost si ho měnit. Ještě déle mi vydržela představa, že písnička „Tancuj, tancuj, vykrúcaj“ je písničkou trpaslíků. Verš „dobrá pjecka na zimu, nemá každý perinu“ jsem chápala tak, že ti, kdo si tohle zpívají, používají pecky z ovoce jako peřiny. Vůbec mě nenapadlo, že piecka je malá pec. No uznejte, přikryl by se peckou někdo jiný než trpaslík? Kdovíkolik takových zamrzlých kouzelných dětských představ nám vydrží nadosmrti!
Když jsem krvácela podruhé, byla jsem vyděšená skoro stejně, jako když mě to potkalo poprvé. Maminka mě znechuceně odbyla větou, že to je přece normální. Styděla jsem se, že ji obtěžuju svými banálnostmi, když má sama své vážné problémy. Není divu, že je na mě naštvaná. Když mně se ale v té době nic nezdálo být normální. Na obličeji mi rašily pupínky, které jen podtrhovaly a dokreslovaly všechny moje nedostatky, kterých jsem si byla až příliš dobře vědomá. Už odmalička mě na ně maminka často upozorňovala. Většinou považovala za nezbytné je připomenout před mými kamarády nebo je zmínit pro pobavení dospěláckých návštěvníků naší rodiny. V takových zoufalých chvílích bych se byla nejraději schovala někam, kde by mě už nikdy nikdo nenašel.  Dobře jsem věděla, že mám hrubé nepoddajné vlasy a vůbec by mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že právě ty budou jednou muže neodolatelně přitahovat. Podle Díny se ani trochu nehodily k mému příliš drobnému obličeji. V hlavě mi zněla její nepříliš podařená, ale o to víc pokořující říkačka: “Huba jako žlička, hlava jako stodolica.“ Prostě můj zjev nestál ani za obyčejný rým, který by zjemnil ten odpuzující kontrast. Taky jsem měla podle Díny, která byla expertkou na tělesné i charakterové vady druhých, po tátovi Lubinovi na holku příliš husté obočí, krátký krk, nežensky úzké boky, silná stehna a záda ohnutá jako zborcený chrám. Na to přirovnání byla Dína velice hrdá. Historku o mé skoliotické páteři, kterou dávala k lepšímu, jsem obzvlášť nesnášela. Chodila jsem od šesté třídy do nápravného tělocviku, a to sama dobrovolně a bez nucení, bez jakékoliv iniciativy rodičů, když nepočítám naopak odrazující posměšný postoj táty Lubina, který se divil, že se mi chce kvůli cvičení ráno vstávat. Na konci sedmé třídy mě dětská lékařka, spolu s dalšími spolužáky, poslala na ortopedické vyšetření. Musel tam se mnou jít někdo z rodičů a samozřejmě to zase „odskákala“ maminka. Na základě vyšetření jsem byla objednána na deset rehabilitačních cvičení do nemocnice, abych se naučila cviky na vadné držení těla. Ty jsem beztak dávno uměla z nápravného tělocviku a pravidelně jsem je už dva roky cvičila. Podle Díniny verze mě však těchto deset půlhodinek, na které mě údajně donutila chodit proti mé vůli, zachránilo před hrbem, který by jinak jistojistě potupně vyrašil na mých zádech. Nikdy jí nebudu moct být dostatečně vděčná za to, že mě zachránila před mou vlastní nezodpovědností a leností.
I bez hrbu jsem byla nesvá z toho, jak mi raší prsa a ochlupení a protivila jsem si nový pach svého potu. I mí spolužáci teď nějak víc páchli. V panické hrůze z toho, že navíc ke všem svým vadám budu ještě smrdět, jsem se několikrát denně myla v podpaží voňavým mýdlem. Ve třídě jsem dál platila za třídního smíška, ale uvnitř jsem se cítila smutná, nešťastná a ztracená. Bylo mi jasné, že se nikomu nemůžu líbit. Potřebovala jsem, aby si se mnou někdo, komu na mě záleží, popovídal o mém trápení, ale nikdo takový zřejmě neexistoval.