Vyhasnul plamen naději co křísí
a závoj smutku čechrá přelet vran
i Bůh někdy zázrak odpustí si
výprodej času že je rozebrán

 

Nad prázdným lůžkem odstín mládí visí,
rám štěstí, ten byl láskou vykován,
vzpomínka, jak bývalo tu kdysi
když úsměv budil lenost dětských rán

 

Bezedná je zádumčivá chvíle
slov loučení. Rozkvétají bíle
ať slyší je i němá adresátka

 

a život, který minul lidské cíle
ukrývá se, téměř provinile,
do jehličí a jmelí bez pozlátka

*