Dnes odpoledne v atriu Nové scény zazněla poezie autora z LW, Marka.

Verše a vítr rozezněly atriový prostor mezi Národním divadlem a budovou Nové scény. Asi padesát, převážně mladých lidí na improvizované tribuně a uprostřed plochy, jako perzonifikace mementa minulých i současných stínu lidství, básník Marek. Domníval jsem se, že znám jeho verše. Neznal! Jen jsem je četl. A zde zněly! V doprovodu větrných triád ozvučeným sálem bez klenby, v prolínání s náhodnými postavami netečných i překvapených chodců. Hořká poezie utrpení, útlaku i cílené zloby, zformovaná do kvalitního vázaného verše. A právě vítr, který zde bývá nevlídný a zbytečný, ten vítr dodával naléhavosti a umocňoval apely, vrhané zdánlivě monotonním přednesem do pocitů posluchačů.
Čtyřicetpět minut poezie a káva na improvizovaném stánku. Špína v kelímku za třiatřicet korun. Ano, i to patří k hořké poezii. Dík, Marku.