Za chvilku se vrátím /5.část - Ten druhý
Tessa  1.1.2015 | 18:02
Probrala jsem se v momentě, kdy mě něco vymrštilo do volného prostoru. Následoval náraz, série divokých kotrmelců a ochromující bolest v pravém rameni. Uslyšela jsem nějaké sténání, nejspíš svoje vlastní, a otevřela oči. Nebyla jsem v lodi Daleků, ani v Londýně.
Ležela jsem pod travnatým svahem, s nohama v pangejtu a hlavou na asfaltu jakési silničky, uprostřed pustých kopců. Jedinou známkou civilizace bylo prázdné auto, parkující o kus dál na krajnici. Mělo anglickou espézetku, takže aspoň Británii jsem, díkybohu, zatím neopustila. I když roční období asi ano, protože to měkké a vlhké pode mnou nebylo nic jiného než vrstva spadaného listí. Nikde ani živáčka, taky TARDIS někam zmizela a ještě ke všemu se stmívalo. No skvěle!

Zkusila jsem se posadit. Nešlo to. Sebemenší pohyb mi způsoboval hotová muka. Na jeden den bylo té bolesti až moc. Vědět, že cestování s Doktorem obsahuje i takovéto radosti, možná bych si ho rozmyslela. Doktor…co s ním asi je? Já pro něj nemůžu udělat vůbec nic. Ne tady a ne v tomhle stavu. A nemůžu udělat nic ani pro sebe, leda volat o pomoc a doufat, že to někdo zaslechne dřív, než mě převálcuje první auto, které tudy pojede.

Nakonec to netrvalo ani moc dlouho, když se ze zatáčky vynořila vysoká postava a mířila přímo k opuštěnému vozu. Auto bliklo, klaply zámky dveří. Byla to prekérní situace – večer, liduprázdno, neznámý muž, ale musela jsem to risknout.  „Excuse me, can you help me, please? I can't get up…“
Nezaváhal ani vteřinu. Zatajila jsem dech, když se ke mně sklonil, a pak jsem uslyšela známý hlas: „Co se vám stalo? Jste zraněná?“
Div mi nevhrkly slzy do očí. „Doktore?“ Byl to on, jeho tvář, jen vlasy měl spořádaně učesané a na sobě bundu a džíny. Tak proč sebou při tom oslovení škubnul a zíral na mě, jako by mě viděl poprvé v životě? Že by nějaký skok v čase? Možná se ještě neznáme…
„Takhle mi už dlouho nikdo neřekl,“ zamumlal. „Kdo jste?“
„Sára. A mluvili jsme spolu poměrně nedávno, byla u toho Davrosova dcera a asi dvacítka Daleků. Nevzpomínáš si?“
„Davros? Dalekové? A to je co - nějaká studentská recese? Vtip? Jestli ano, tak špatný.“
„Není to vtip, věř mi. Já nevím, jak ses odtamtud dostal, možná jsi přitom ztratil paměť…ale jsi tady a ona už na tobě nemůže dělat ty svý pokusy…“ drmolila jsem a současně cítila, že se začínám neovladatelně třást. Všiml si toho také. „Tohle není dobré, asi šok, vezmu vás do nemocnice. Pojďte,“ pokusil se mě nadzdvihnout. Zaječela jsem jako požární siréna.
„Omlouvám se, nevěděl jsem. Kde to bolí? Tady?“ jemně mi prohmatal rameno, které zvolna napuchalo.Přikývla jsem. „Vykloubené,“ konstatoval „ Musíme ho vrátit zpátky, než příliš oteče.“
„Nevěděla jsem, že jsi taky doktor, Doktore.“
„Nejsem. S někým si mě pletete. Učím angličtinu a tělocvik na westcalderské střední. A při tělocviku je znalost první pomoci nutná. Zvládnu to. Otázka je, jestli to zvládnete vy – tady a bez umrtvení nebo radši za dvě hodiny pod narkózou ve špitále.“
„Radši tady.“ Další dvě hodiny utrpení bych nevydržela.
„Dobře. Tohle si vezměte,“ podal mi složený kapesník. „Ne na slzy. Mezi zuby. Pevně stisknout. Bude to bolet.“

Na několik příštích minut dodnes vzpomínám s úděsem. Ale úleva, když kloub zapadl zpátky do jamky, byla nepopsatelná.
„Jak se vám to stalo? Podle přízvuku jste odněkud ze střední Evropy. Turistka? Srazilo vás auto? Nebo vás z něj vyhodili?“
„Něco mě vyhodilo z TARDIS…aspoň myslím. Možná ona sama, nevím…“
„Aha. Kde bydlíte?  Odvezu vás.“
„V Londýně. Ale nevím, jestli mi tam ještě budou držet pokoj. Bylo to v květnu, a teď je co? Listopad?“
„Prosinec. Takže přece jen nemocnice. Máte evidentně i otřes mozku.“
„Nemám otřes mozku. A taky nemám pas, peníze ani kartičku pojišťovny, všecko to zůstalo v baťůžku v TARDIS. Ale to přece dobře víš, Doktore. Stačí, když ji najdeme a všecko bude v pořádku.“
Povzdechl si. „Je tma, padá mlha a začíná pršet. Krajně nepříznivé podmínky na hledání čehokoliv této velikosti. Co to nechat na ráno? Můžete přespat u mě, tedy pokud se nebudete bát sama v domě s cizím mužem…“ Ale ty přece nejsi cizí…
„Děkuju, je to od vás laskavé.“ Ať už se tady děje cokoliv, rozhodla jsem se hrát tu hru s ním. Snad si ani neuvědomil, že se právě prořekl. On přesně věděl, jak je TARDIS  zvenčí velká.

„Jmenuju se David Logan.“  Jo, to jistě…
„Sára. Kdysi strašně dávno prý Mac Donaldová.“
„Vážně? Vaši předkové pocházejí odsud ze Skotska? Zajímavé. “
Ohromně zajímavé. Jako celý tenhle událostmi nabitý den. Byla jsem k smrti unavená, hladová, rozbolavělá a zamazaná od bláta a zvratků. Ideální konstelace pro společenskou konverzaci. Toužila jsem akorát po teplé sprše a pádu do hlubin bezvědomí. Asi to vycítil. Bez dalších řečí mě usadil vedle sebe a rozjel se do mlhy.
Za půl hodiny se mi dostalo všeho, po čem jsem toužila. Odpadla jsem v okamžiku, kdy se moje hlava dotkla polštáře.

„Dobré ráno, D…avide. Moc pěkný dům. Akorát…neměl by být zevnitř větší?“
Stál v mrňavé kuchyňce a smažil vajíčka se slaninou. Jak jinak. Úkosem na mě pohlédl, ale ve tváři se mu nepohnul ani sval. „Dobré jitro, Sáro, vyspala jste se dobře? A co rameno?“
„Děkuju, je to lepší, vlastně už skoro nebolí.“
„Fajn. Musíme si promluvit. Ale napřed se najíme,“ kývl ke stolku pro dva, kde kromě prostřeného nádobí ležel i zpola vykuchaný manipulátor časového víru. Naložil přede mě lákavě vonící snídani a posadil se naproti.
„Snad vaší ženě nebude vadit, že jste mi půjčil tohle,“ ukázala jsem na noční košili, kterou jsem pořád ještě měla na sobě. Po mém vlastním oblečení se totiž jaksi slehla zem.
„Určitě ne. Rose ji tu nechala, když ode mě odešla. A pokud vím, nikdy ji nepostrádala – stejně jako mě,“ řekl trpce.
Další dílek zapadl do skládačky. Doktor, co není Doktor – a přitom nehne brvou při zmínce o TARDIS a klidně se hrabe v mimozemské technologii…a teď Rose… to není náhoda. Doktor sice říkal, že stěny jsou natrvalo uzavřené, ale taky, že nic není navždy… Poslední slova jsem mimoděk vyslovila nahlas a muž jménem David Logan jen přikývl. „Přesně tak. Vítej na palubě, cestovatelko časem a prostorem.“

„Takže vy jste Ten druhý?“
„Nazývá mě - Ten druhý? Typické. Ne. Já jsem já. A dávám přednost jménu, které jsem si vybral.“
„Omlouvám se. Já jen…netušila jsem, že jste s Doktorem dvojčata.“
„Žádná dvojčata. Biologická metakrize, která proběhla za mimořádných podmínek. Velice zjednodušeně – část těla Pána času v interakci s lidskou DNA, to vše aktivováno regenerační energií. Výsledek  - dospělý jedinec zcela identický s Doktorem. Mám všechny jeho vzpomínky, všechny jeho znalosti, ale jen jedno srdce. A taky už nemůžu znova zregenerovat, to znamená, že zestárnu a zemřu jako každý jiný člověk.“
Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. I když jsem rozuměla stěží polovině toho, co říkal, najednou mi došlo, co hrozí Doktorovi.  Sovdar přece mluvila o jakési regenerační energii a nesmrtelné rase. A co se stalo jednou …
„Takže jste něco jako klon?“
„To slovo vážně nemám rád.“
„Promiňte, myslela jsem…já, mám taky svůj klon. Je to ještě malá holka, no nic, to není důležité… ale drží ji v lodi Daleků - stejně jako Doktora, na kterém hodlá Sovdar dělat nějaké pokusy. Musíme ho zachránit!“
 „Proč bychom měli?“
„Je to přece Doktor!“
„Jo, jasně, spasitel vesmíru a poslední naděje všech, jimž hrozí nebezpečí, jak jsem jen mohl zapomenout…“
Sarkasmus v jeho hlase mě vytočil.
„Sklapni!“ vyletěla jsem. „ A zkus se podívat dál než na špičku vlastního nosu! Vězní ho Davrosova dcera a chce ho využít jako materiál pro vývoj nové rasy. A taky se chce hodně moc pomstít za svého otce. Proč asi, nevíš náhodou? Každopádně je ta mrcha dost šílená na to, aby svoje plány dotáhla do konce. Jeho geny plus lidské plus geny Daleků. Víš, co by z toho mohlo vzniknout?“
„Něco dost nechutného,“ odpověděl. „ A taky dost nebezpečného. Ale co mně je do toho? Nic! A i kdyby bylo, co s tím můžu udělat? Nic! Vůbec nic!!“

Prudce vstal a přitom smetl šálek s kávou na zem. Tlumeně zasakroval a začal sbírat střepy.
„Ale můžeš,“ řekla jsem. „Odvézt mě zpátky tam, kdes mě včera sebral. Budu hledat TARDIS a, až ji najdu…“
„Tak co? Vždyť ji neumíš řídit. Nebo snad ano?“
„Ne.“
Ticho zůstalo viset v prostoru.
David utřel tmavou kaluž, a už o poznání klidněji pokračoval:
„Něco ti povím, Sáro. Já se taky narodil pro cestování časem, poznávání a pomoc těm, kteří ji potřebují! Mám to v sobě, mohl jsem dokázat tolik věcí, jenže on mě strčil sem, bez TARDIS, bez možnosti dostat se kamkoliv v čase a prostoru. Jako když uřízneš orlovi křídla a osekáš drápy. Musí chodit po zemi a hrabat v hlíně jako slepice - ale přitom uvnitř zůstává pořád orlem…Neumíš si představit, jaké to je…“
Jako bych měla dejà vu. David vypadal stejně pohasle jako Doktor, když mluvil o Rose. Oba vskrytu duše toužili po něčem, co jim bytostně chybělo – a co pro ně bylo nedosažitelné.

„Ale měls přece Rose. Na rozdíl od něj.“
„Ano, to ano. Když jsme se vzali, byl jsem nejšťastnější tvor na téhle planetě a pár nádherných měsíců si na vesmír ani nevzpomněl. Miloval jsem ji a ona mě. Aspoň jsem si to myslel. Jenže se jí brzy začalo stýskat po všech těch dobrodružstvích. Chtěla orla, ne slepici. Chtěla jeho.“
„To je mi líto.“
„ Opustila mě a odešla pracovat do Torchwoodu.“
„A to je co?“
„Institut pro zkoumání a využití mimozemských technologií. Nevěřila bys, kolik se toho harampádí dá všude kolem najít. Hlavním úkolem Torchwoodu je zabránit, aby se nedostalo do nesprávných rukou. Rose se v těhle věcech vyznala, koneckonců měla dobrého učitele. Myslím, že ta práce jí to aspoň zčásti vynahradila to, oč přišla.“
„Anebo doufala, že se nějak, já nevím jak, zase setká s Doktorem.“
„Anebo. Když ty ses dostala sem, mělo by to jít i opačně.“
„Mělo? Musí…půjde to! Podívej, teď máš možnost někoho zachránit, nejen Doktora, ale budoucnost celého vesmíru, a ty se ani nepokusíš? Je to přece v tobě…nebo ne?“
„Tak dobře. Ale pustíme se do toho až po jídle, ano? Všechno mi podrobně povíš, pak zkusíme najít TARDIS a pak…budeme muset prostě improvizovat.“
„Nepatří, doufám, do té improvizace i tahle noční košile?“
Usmál se. Poprvé od chvíle, kdy jsme se potkali. „To určitě ne. Svoje oblečení najdeš v sušičce.“