Rozsvícené ticho...
 a nevím proč,
myšlenky vynořují
 dávnou fotografii.
 Jsem Žabka,
 plachý úsměv na tváři,
 vlasy rozcuchané gumičkou sepnuty,
 modře tepláková mikina,
 i když fotka černobílá,
 okno v Solenicích.
 Tam za tím oknem,
 někde v trávě,
schovaný kamínek obživlý.
 Trilobit.
 Brázdil dnem moří,
 propastmi věků doplul mi do dlaní.
 Vzpomínka zůstala,
 a cosi dnes uvnitř svírá
 otázka zastřená.
 Jestli pak někdy zbude i po mně,
namísto schránky, ulity, kamene,
 v tišinách vánků myšlenka:
Žila dívka,
 a moc si přála
 zpívat a tančit,
 darovat cit,
 pro tebe
 Tobě
snad...