šli, v čas léta zralých klasů
dlouho jen dva, pak se mnou tři
jak ponorná řeka v krasu
tu mizí, tu se vynoří
 
a do trav uléhaly stíny
a nesmělost tam se mnou šla
vždy zvolna, jako měsíc líný
ztich skřivan, píseň odlétla
 
tak přešli hory, úžlabiny
a vítr spal, že nesvál by
s jejich duší stopy hlíny
a listí spadlé v hedvábí
 
pak blýskalo se na Parnasu
nad verši, kterým bývá tma
tři chodci, hledající spásu
nenašli klidu apartmá
*