„Doktore?... Doktore!“
Nic. Žádný pohyb, žádná odpověď. Dům byl tichý a bez života. Doslova.
„Doktoreee!!!“
Nic.
Co teď? Co mám dělat? Co mám, sakra, dělat??
Uklidni se, laskavě, ano? Nechal tu sušit šaty, takže nebude daleko, pravil rozum. Každopádně není úplně nejlepší nápad stát polonahá v cizím baráku a hulákat jako na lesy. Takže se koukej oblíknout a prostě na něj počkej. No, a kdyby se náhodou nevrátil, tak holt budeš muset vzít svou budoucnost do vlastních rukou.
Jen, aby nějaká budoucnost byla, odsekla jsem. Ostrá bolest na prsou a tamtamy bušící ve spáncích předznamenávaly blížící se problém.

Shodila jsem páchnoucí houni a vzápětí mě rozklepala zimnice. Třesoucíma se rukama natahovala jsem na sebe ještě vlhké oblečení a zatínala zuby, aby nahlas necvakaly.
Do místnosti se zvolna vkrádalo kalné světlo.
Vzala jsem z háčku dřevěnou naběračku a ponořila ji do kotlíku. Úzkostlivě jsem se přitom vyhýbala pohledu na mrtvou majitelku domu, která, o něco víc zhroucená, sledovala mé počínání široce rozevřenýma, nehybnýma očima.
Zatímco jsem spala, čaj se stihl změnit v hustou bylinnou kaši. Chutnala odporně, zmírnila však alespoň trochu žízeň, kterou s sebou přinášela stoupající horečka.
Půl minuty na to se mi zvedl žaludek. V panice jsem vyrazila z kuchyně ven, než mi došlo, že tady budu záchod hledat asi marně. Dveře na ulici byly zamčené a klíč nikde. Vrhla jsem se tedy k druhým, které, jak se ukázalo, vedly na malý dvoreček. Dál už jsem to nestihla.
Když zvracení přešlo v drásavý záchvat kašle, pochopila jsem, že je doopravdy zle.

V té chvíli klaply přední dveře. Otočila jsem se a zaječela.
V chodbě stál obrovský, snad dvoumetrový havran. Tak alespoň moje horečnatá mysl viděla muže v černém plášti a klobouku, jehož obličej zakrývala hrůzu nahánějící zobanovitá maska.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit. Myslel jsem, že ještě spíš.“
Doktor si sundal klobouk i masku a…byl to stejný muž i stejná tvář. Chválabohu. Byla bych se k němu rozběhla, ale nohy mě přestávaly poslouchat.
„Ani nevíš, jak ráda tě vidím! Tedy,“ upřesnila jsem, „jak ráda vidím, žes nezregeneroval do Morového Doktora. Kdes k tomu kostýmu, proboha, přišel?“
„Od jednoho chudáka, kterému jsem na oplátku věnoval svou houni. Našel jsem ho kousek od domu, měl zřejmě namířeno sem. No, už nedošel. Ani ta maska ho neochránila. Zato mně pomohla, abych splynul s prostředím. Podařilo se mi sehnat informace i trochu jídla na cestu. Bohužel jsem nikoho nevyléčil, protože ocet, bylinky i modlitby jsou proti moru zkrátka k ničemu.“
„Takže - jsi v pořádku? Uzdravil ses…“
„Už to tak vypadá. A co ty? Jak se cítíš?“
Pod psa, chtěla jsem říct, ale místo toho zkusila vyloudit bezstarostný úsměv: „Jo, jsem v pohodě. Zatím.“
„Dobře. Jdu se převléct a vyrazíme. Počkej tady, za chvilku jsem zpátky.“
Nevím, jestli to byla chvilka nebo ne, protože jsem se pár vteřin poté, co zmizel v kuchyni, sesula k zemi.

„Sáro, prober se! Slyšíš mě? Sáro, no tak otevři oči!“
A proč? Ty nevíš, jak světlo bolí, jak všechno bolí... Přestaň se mnou třást, dej mi pokoj…
„Běž pryč,“ zamumlala jsem. „Nech mě umřít.“
„To ani náhodou. Podívej se na mě, slyšíš? Hned!“
Neochotně jsem poslechla. Jeho tvář stažená úzkostí se na okamžik rozjasnila. Povzbudivě se usmál, ale oči měl vážné. Nadzdvihl mi hlavu a v té chvíli se vroucí olovo v mých plicích přelilo ze strany na stranu.
Následný záchvat kašle mě doslova vyškubl z Doktorových rukou a zkroutil v poloze na boku. Dusila jsem se, zatímco hrudník mi kdosi páral ostnatým drátem. Když jsem ucítila v puse odporně nasládlou chuť, došlo mi, že kašlu krev.
„Toho jsem se bál,“ řekl Doktor a vzal mě do náručí.

Následující hodiny si příliš zřetelně nevybavuju. Vím jen, že jsem se topila v rozbouřeném moři, každičký nádech znamenal nesmírnou námahu a bolest a další tíhu v plicích. Voda kolem vřela a svět střídavě černal a zase bledl – a pak se náhle dostavil klid. Přímo nade mnou se vznášela Země, pomalu se otáčela a já věděla, že tomu tak bude navždy, že se nic nezmění, ani když já tu už nebudu.
A vtom se obloha změnila v dřevěný trámový strop. Ležela jsem v nějakém pokojíku, Doktor seděl vedle mě, držel mě za ruku a v očích měl neproniknutelný výraz.
„Ahoj,“ šeptla jsem.
„Ahoj, jak se cítíš?“
„Lehká. Jako peříčko. Nic mě nebolí. Vůbec nic. Paráda. Jsem zdravá? Řekni, že jo.“
Zavrtěl hlavou. „Je mi líto…“
„Takže je to konec? Úleva před smrtí?“
Neodpověděl, jen pevně sevřel rty a lícní svaly se mu napjaly. Vypadalo to, jakoby se rozhodoval, a nebyl si jist. „Já…cítím se tak bezmocný, protože ti nedokážu pomoct, Sáro. Nemám žádné léky, jen…“ odmlčel se. „Můžu něco zkusit, ale pokud vím, nic podobného žádný z Pánů času neudělal…Bojím se, že bys mohla umřít.“
„No, jestli mám na výběr mezi umřít a umřít…“
„Nikdy bych si to neodpustil.“
„Víš, co je mnohem horší, Doktore? Nikdy si neodpustit, že ses aspoň nepokusil. Já o tom něco vím. Já…“
Náhle se mi nedostávalo vzduchu. „Promiň… jsem… tak… unavená…“ Víčka mi začala klesat.
„Sáro, ne! Zůstaň se mnou! Vydrž ještě chvilku, prosím!“
Shodil sako a vyhrnul si rukáv košile. Popadl něco, co vypadalo trochu jako sonický šroubovák, ale ne tak úplně, bylo na něm něco divného…nebyla jsem schopná se soustředit, protože mi pokoj začal odplouvat před očima…a zabodl si to do paže.
Já se propadla do bílého bezčasí a ani ostrá bolest v loketní jamce mě z něj už nedokázala vytrhnout….

Asi o tisíc let později se svět vrátil.
Doktor seděl na zemi, hlavou opřený o dřevěnou truhlu, na které hořelo několik svíček, a spal. Tvář měl bledou vyčerpáním a předloktí - stejně jako já - omotané kusem nějakého hadru.
„Ahoj, jsem zpátky…“
Jako by na to čekal, otevřel oči. „Já vím,“ usmál se. „Ale trvalo ti to.“
„Cos udělal?“
Zvedl se z podlahy. „Nemáš žízeň? Donesu vodu.“
„Umírala jsem, takže cos udělal? Musím to vědět.“
„Dal jsem ti svou krev. Je plná protilátek - a taky má úplně jiné složení než ta tvá. Bylo to buď-anebo. Jediná buňka z ní tě mohla zabít. A žes jí dostala opravdu hodně.“
„Děkuju, že jsi to risknul.“
„Moc se neraduj. Moje krev obsahuje regenerační energii a já nic nevím o jejím dlouhodobém působení na lidské tělo. Může se stát cokoliv.“
„Jsme jedné krve, ty i já,“ řekla jsem zamyšleně. „Znamená to, že jsem teď taky Paní času?“
„Nemám tušení. Ale existuje někdo, kdo to pozná zcela jistě. TARDIS:“
Tím slovem jako by mezi nás padl stín.
„Myslíš, že ji ještě někdy uvidíme?“
„Věřím tomu. Dobrá zpráva je, že nemusíme utíkat na venkov. Mor nám už nemůže ublížit, takže zůstaneme ve Florencii a budeme hledat způsob, jak o sobě dát vědět do jednadvacátého století. Pár nápadů bych měl…“

Ještě téhož večera se ukázalo, že žádné nápady nebudou třeba.
Doktor zase zmizel do města obstarat něco k jídlu a mně přísně nakázal, abych se nehnula z lůžka. Zůstala bych v něm stejně, ještě pořád jsem byla slabá jak čerstvě vylíhnutá moucha.
Probudil mě dupot na schodech a mužské hlasy. Jeden patřil Doktorovi a ten druhý…
„Podívej, koho ti vedu…“
Nic jsem neviděla tak ráda jako ten dlouhý vojenský kabát a jeho majitele.
„Promiň, že jsem nedonesl kytku a bonbony, ale odjížděl jsem poněkud nakvap,“ řekl Jack Harkness a bez rozpaků mě políbil. „Vypadáš skvěle.“
„Vypadám příšerně, a ty to víš.“
Pokrčil rameny.„V hromadném hrobě by ti to slušelo o dost míň. Tak, konec lenošení, vracíme se domů!“

Manipulátor časového víru nás přenesl přímo do řídící místnosti TARDIS.
„Bezva křeslo,“ Jack se pohodlně usadil a pozoroval Doktora pobíhajícího kolem konzole. „Až zapneš skenery, zjistíš, že je TARDIS obklíčená vojáky. Počkal bych s odletem na půlnoc, to se střídají hlídky.“
„Někomu vadí modrá budka?“ podivila jsem se.“Je sice pravda, že parkuje v historické zahradě, ale…“
„No, ona je to hlavně dost nevysvětlitelná věc ve městě, kde se odpálilo v jednu chvíli asi tak dvacet sebevražedných atentátníků. Pročesali celou Florencii do posledního okapu a dlažební kostky a byli by úplně pitomí, kdyby jim něco takového jako TARDIS uniklo. Dovnitř se ale nedostali, tak ji aspoň ve dne v noci střeží.“
Panebože, jak jsem jen mohla zapomenout na tu hrůzu na Piazza delle Signoria! Při té vzpomínce mi přejel mráz po zádech.
„Víš co, jdu se osprchovat a převléknout a pak nám povíš, co se vlastně stalo a jak jsi nás objevil, ano?“

Byly to fotky.
Fotky, které jsem poslala Toshiko, a které si torchwoodský tým právě prohlížel, když svět obletěla zpráva o masakru ve Florencii. Zvlášť ta poslední, s radničními hodinami, jež jasně svědčila o tom, že jsme v inkriminovanou dobu byli s Doktorem přímo na jednom z pěti nejvíce zasažených míst.
„Musíš je najít, Jacku!“ prohlásila Toshiko. „ Živé, zraněné nebo nedej bože mrtvé…“ a okamžitě se napojila na databáze florentských nemocnic, policie i armády. „ Dám ti vědět, jestli se někde objeví sebemenší zmínka…“ Jack souhlasil, aniž komentoval suverenitu, s jakou se Tosh chopila velení.
Pomocí teleportu se přesunul do Florencie a začal po nás pátrat. Objevil TARDIS, ale to bylo všecko. Procházel chaosem, který ve městě panoval, hladce jako nůž máslem, aniž na sebe upozornil. Nicméně bez výsledku.
V soustředných kruzích se však stále vracel ke zdevastovanému náměstí Signorie, a tak se stalo nevyhnutelné – narazil na anděla. Ani nestihl zareagovat. A protože to byl stejný anděl, přistál i Jack ve stejném roce jako my, uprostřed města zamořeného černou smrtí. Když zjistil, co se děje, měl v úmyslu se vrátit do současnosti.
A pak u Ponte Vecchio narazil na Doktora.
„Věřila bys, že ani moc nenadával, když mě přistihnul flákat se mimo jednadvacáté století?“ dodal Jack a mrkl na mě.
„Vytáhnul jsi nás z pěkné kaše,“přiznal Doktor, „ale moc se nenaparuj, vymyslel jsem plán, jak se odtamtud dostat. Myslím, že by to klaplo, ale souhlasím, tohle bylo rychlejší. Ještě jednou díky.“
„Tak jo, rád jsem vás viděl, ale teď už vážně musím. Owen má pro mě přichystanou izolaci a kýbl antibiotik. Tentokrát umřít nehodlám.“
"Pozdravuj v Torchwoodu."
"Rozkaz!" zasalutoval a byl pryč.

„Řekls mu, co mě uzdravilo?“
„Ne. Nějak na to nebyl čas.“
„To je dobře. Pověz mi - jak TARDIS rozpozná Pány času?“
„To nevím. Ale dovolí jim, aby s ní létali. Tak co, chceš to vyzkoušet?“
„Můžu?“
„Jistě. O půlnoci startujeme. Do té doby si rozmysli, kam by ses chtěla podívat…“