jmenuji se Laura
říká děvčátko s copánky odnaproti
už půjdu do druhý…
 
sedíš na vrchní desce plynoměru
nohama kopeš do plechových dvířek
a rozpuštěné vlasy se ti po zádech plazí až k pasu
 
rozhlížím se naší ulicí
čekám
kdy se objeví ta nakrátko ostříhaná s ofinou
a čokoládovýma očima
v sukni na lítání
a štráfkatých punčocháčích s vytahanými koleny…
 
Laura drží v ruce růžový mobilní telefon
tajně jí ho závidíš
 
může si zavolat
komu chce
říkáš mi večer před spaním
 
kolik ti bylo
babi
když jsi dostala svůj první mobil?

 

pětačtyřicet
dědeček mi ho tehdy koupil
 

cože?!
 

jsou věci
které nejsou pro život vůbec důležité
holčičko
zaplétám pramínky slov mé mámy do tvých zlatých vlasů…
takový přeliv dokáže udělat jen sluníčko
 
usínáš v naší posteli
 
a ta nakrátko ostříhaná s ofinou
ti tajně závidí
Rozárko