Ležela jsem ve svém pokoji v TARDIS a snažila se usnout.
Do půlnoci zbývaly ještě čtyři hodiny, a Doktorův návrh, abych si před cestou odpočinula, se zdál rozumný. Slíbil mi sice výlet na neobyčejně přívětivou planetu, ale s ním nikdy nevíte, jestli se ona přívětivost náhodou nezmění v boj o holý život.

Přesto jsem zkusila smlouvat.
„A nemůžeme jít aspoň na chvíli ven? Dát si tu zmrzlinu třeba…“
„Ne. Pokud si nechceš užít zatčení, spousty nepříjemných otázek a vojenské tuposti.  Co spánek? Řekl bych, že ještě nejsi úplně fit. Já se zatím na něco podívám…“ obrátil se k monitoru, na kterém naskakovaly zprávy o florentském masakru. Koukla jsem mu přes rameno, ale nevydržela se dívat víc než pár vteřin. Kusy těl létající vzduchem, křik, panika a jekot sanitek, zoufalství lidí, kteří se u identifikačních týmů dožadovali zpráv o svých příbuzných a známých. Tolik zbytečného utrpení! Znovu mě zamrazilo. Kolik chybělo, abychom tam leželi s utrhanými končetinami taky … nebýt plačícího anděla.  Osamělý zabiják nám ve skutečnosti zachránil krk. Život je plný paradoxů.

„Pořád si ještě myslíš, že my lidi jsme úžasná rasa?“
„Pořád. To, co se tu děje, děje se velmi podobně na mnoha dalších planetách. V tomto směru není Země nijak výjimečná.“
„Jako útěcha to teda moc nefunguje,“řekla jsem, „asi že nemám tvůj vesmírný nadhled. Protože já žiju tady a teď, víš? Nemůžu prostě odletět jinam nebo se přesunout do lepších časů. Začínám se tu bát. Nemohl bys… nemohl bys něco udělat, aby se tyhle věci už nestávaly? Jsi Doktor a…“
Otočil se ke mně, v očích útrpnost k dítěti, které pořád věří na Ježíška.
„Sáro, věř mi nebo ne, ale já mám tuhle planetu opravdu rád a ze všech sil se snažím bránit ji před mimozemskými hrozbami. Nemůžu vás ale chránit před vámi samými. To nedokáže nikdo. Přesto…děkuju za důvěru…“ věnoval mi trochu posmutnělý úsměv. „No, každopádně,“ vypnul monitor a vstal, „nemáš-li nějaké speciální přání, pak už vím, kam tě vezmu. Do ráje.“
„To zní moc fantasticky, než aby to byla pravda.“
„A přece je. Uvidíš. Hezky se na to vyspi.“

 

A tak jsem teď ležela s očima zavřenýma, jenže spánek se mi vyhýbal širokým obloukem. Zkoušela jsem si alespoň představovat, jaké to může být v ráji, ale mozek mi předkládal pořád dokola ty děsivé obrázky z Piazza delle Signoria, a já věděla, že nepotrvá dlouho a stanou se pevnou součástí mých nočních můr. Stejně jako všecky horory, které jsem kdy viděla, surově ubíjená tulení mláďata z dokumentu National Geographic, zavražděné africké děti, jako hmyzí hlava paní Maxové a Doktor křičící z dýmu hranice, stejně jako moje nejhorší vzpomínka z dětství. A budou se vracet a vracet…

„Ale nemusely by,“řekl zničehonic tichý vemlouvavý hlas.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Pokoj byl prázdný. „Doktore?“
Hlas se zachichotal. „Ten tvůj Doktor umí leccos, ale tohle určitě ne. Zbavit člověka děsivých vzpomínek dokážu jenom já.“
Posadila jsem se. „Kdo já? Kdo to mluví? TARDIS?“
„Samá voda, ani TARDIS to není.“
„Tak kde jsi? Nehraj si se mnou a ukaž se! Jak se jmenuješ? Identifikuj se! Hned!“
„Ale fuj, Sáro,“ pokáral mě hlas, „Tyhle zupácké manýry přenech Doktorovi. Vždycky předstírá, že má všecko pod kontrolou, jen aby nemusel přiznat, že se ve skutečnosti bojí. Ale ty se nebojíš - nebo ano?“
„Měla bych?“
„Samozřejmě, že ne! Já bývám k lidem a vůbec humanoidním stvořením velice přátelský. Mé jméno je dlouhé a tuze komplikované, nač si s ním zatěžovat hlavu. Že jsi to ty, můžeš mi říkat prostě Loki.“
„Loki? Není to nějaký bůžek starých Vikingů?“
„Možná. Na tom nesejde, mohl bych být zrovna tak Adam, Višnu, Zeus nebo Čandragupta…ne, ne, ne, zůstaňme u Lokiho, ano?“
„Jak chceš. Ale proč tě nevidím?“
„Správná otázka. Mám rád lidi, co se umějí správně ptát. Když TARDIS v Cardiffu zkolabovala, přišel jsem přitom o své fyzické tělo. Nic hrozného, dá se to lehce napravit. Věnuj mi jako potravu pár svých nejhorších vzpomínek a uvidíš mě.“
„Počkej, tys byl v TARDIS, když…?“
„I tehdy, a taky daleko dřív. Vlastně už jsem tu dlouho. Rozhodně déle, než bych si přál,“ zamumlal.
„Takže cestuješ s Doktorem? Nezmínil se o tobě…“
„To je mu podobné. Nejspíš zapomněl. Na mě lidi vůbec často zapomínají.“
„Ale on není člověk.“
„Má drahá, to já přece vím. A vidíš, přesto zapomněl. A kdyby jen na mě…Třeba taky na to, co provedl své rodné planetě a všem na ní v poslední den Časové války. No dobře, přiznávám, trochu jsem mu s tím zapomínáním pomohl, byla vážně moc, moc ošklivá vzpomínka, vlastně by mi měl být vděčný, jenže tihle Páni času jsou tak vrtkaví… Ale co to povídám, je pouze jeden Pán času, zbyl jen jeden…proč asi?“
„Co se tehdy stalo?“ přerušila jsem jeho brebentění. „V poslední den… jak jsi to říkal?... Časové války?“
„To ti vážně nemůžu říct, víš, je to ta-jem-ství, a bylo opravdu hodně hluboko pohřbené. Dalo mi práci se k té události dostat… ale teď už se tím zatěžovat nemusí, co bylo, bylo, nevrátí to zpátky, ani kdyby se trápil sebevíc…tak mě napadá - já ho vlastně chráním před ním samotným…“
Další Lokiho slova jsem už nevnímala.

Hlava se mi proměnila v hučící úl. Jedna za druhou vynořovaly se vzpomínky a útržky rozhovorů…
Co provedl své rodné planetě a všem na ní... Nikdo nás nedokáže ochránit před námi samotnými…Tvé planetě, Pane času, válku vypovědět nemohu, protože už neexistuje… V hlubinách vesmíru vždycky nějaký Dalek přežije, zatímco moje rasa je nenávratně pryč… Jsem poslední z Pánů času… a najednou jsem začínala chápat, proč Doktor tak usilovně pečuje o bezpečnost Země.
Je to pokání.
Za ztracenou Gallifrey…za Gallifrey, kterou, i když netuším jak, vymazal z mapy vesmíru.

„Ale ty mě vůbec neposloucháš, že?“ Loki zněl poněkud otráveně.
„Ne, promiň, cos to říkal?“
„Že tě velice rád zbavím všech trýznivých vzpomínek, výčitek a nočních můr, od toho tu jsem, abych lidem ulevil…“
„Aha. A co budu dlužna?“
„Dlužná? Ach, vy lidi jste tak posedlí placením! Nic. Vůbec nic. Snad jen… takovou drobnou, zcela nepatrnou protislužbičku. Můžeš samozřejmě odmítnout, nebudu se zlobit.“
„Povídej.“
„Slyšel jsem, kam máte namířeno. Já sám nemohu TARDIS opustit, ale kdybys mě vzala s sebou ty…víš, ještě nikdy jsem v ráji nebyl. Moc rád bych to viděl.“
„Jenom tohle?“
„Jen to.“
„Proč ne. To by snad šlo.“
„Dobře, velmi dobře! A teď si zase hezky lehni a otevři mysl. Já vstoupím do tvé paměti a vymažu všecko ošklivé. A jako bonus přivolám sen. Dobrou noc, moje milá…“

 

Sen byl krátký, ale intenzivní až k bolesti.
Stála jsem uprostřed pláně porostlé červenou trávou, která se líně vlnila a měnila svůj odstín od purpurové
u mých nohou přes jahodovou a šarlatovou až do růžové na úpatí vzdálených kopců. Nad hlavou mi svítila dvě slunce a v jejich záři se vrcholky těch kopců leskly, jako by je pokrývalo tekuté stříbro. Vzduch byl jako droga, voňavý a silný a zaplavoval mě přílivem energie. Rozběhla jsem se, aniž bych znala svůj cíl, jen tak, z prosté radosti bytí. Na oranžovém nebi se vlnily obrovské bílé manty a s půvabnou elegancí mě následovaly. Ale když jsem se zastavila a zvedla oči vzhůru, zmizely.
Místo nich visely na obloze tisíce kovových disků, já se zničehonic vznášela mezi nimi a, prostoupena naprostou bezmocí, naslouchala zvukům nelítostného boje, který otřásal celou atmosférou. Sklopila jsem zrak k planetě pod sebou… a najednou jsem byla zpátky na pevné zemi, o lýtka se mi měkce otíraly stvoly červené trávy a bylo ticho a radost …než se scéna znovu změnila. Znovu ten boj a neodvratná předtucha zkázy a tichý nářek dětí, jenž sílil a sílil…a pak se to začalo střídat… jako film, jehož každé políčko zachycuje jiný příběh. Míhaly se stále rychleji a rychleji. Zatočila se mi hlava, vykřikla jsem a upadla -  a tráva mě objala, konejšivě a pevně. Až příliš pevně. Obtáčela mi trup i hrdlo, svírala mě a dusila. Zmítala jsem se v marné snaze osvobodit se…a náhle jsem byla v mámině náruči. Takhle mě vždycky držívala, kdykoliv jsem v noci bojovala s noční můrou.
Sáro, Sáro, Sáro, šeptávala mi do vlasů, bylo tiché a naléhavé, jako ochranná mantra, napětí v mém těle pomalu povolovalo a sen přestal být děsivou realitou, mizel, ukládán do nepaměti. Mami, neopouštěj mě, vykřikla jsem a otevřela oči.

 

„Sáro, Sáro, Sáro, no tak… jsem s tebou, už je dobře“ šeptal Doktor a kolébal mě v náruči.
„Pusť mě, už jsem vzhůru,“ řekla jsem a otřela si tvář mokrou od slz.
„Fajn,“ usmál se a vstal. „Slyšel jsem tě křičet, znělo to dost zoufale, taky ses přitom s někým prala. Asi ošklivý sen. Ale už je pryč.“
„Ne, není. Pamatuju si každý detail, a to mi Loki slíbil, že žádné noční můry už nebudou!“
„Kdo je Loki?“
„Netuším, ale cestuje prý s tebou. Už dlouho.“
„Vážně? A jak vypadá?“
„Nevím, neviděla jsem ho, říkal, že přišel o fyzické tělo. Ale že se to spraví, když mu dám svoje špatné vzpomínky. Zní to jako naprostý nesmysl, co?“
„Ne tak docela. Už jsem zažil i míň pravděpodobnější situace. A kdy jsi s ním mluvila?“
„ Než jsem usnula. Přímo tady. Ale ty mi stejně nevěříš, viď?“
„No, abych pravdu řekl, nevzpomínám si na žádného Lokiho.“
„Já vím, on říkal, žes na něj zapomněl.“
Doktor potřásl hlavou.„A nemohlo se ti to celé jenom zdát?“
„Ne. Zdálo se mi o něčem úplně jiném. Bylo to zvláštní…“
„Jsem jedno ucho. Třeba díky tomu snu přijdeme na kloub i Lokimu.“
A tak jsem mu to řekla.

Když jsem se zmínila o červené trávě a stříbrných kopcích, neušlo mi, že se mu v očích objevil nelíčený údiv, vzápětí překrytý steskem. Popis bitevní vřavy způsobil, že stiskl rty a odvrátil pohled.
„Ty víš, o čem mluvím, že jo? Znáš to…“ došlo mi.
„Ty pláně jsou stejné jako místa mého dětství, na Gallifrey, která…“
„…která už neexistuje,“ doplnila jsem. Přikývl. „Jak jsem teda o ní mohla snít? Navíc, když jsem tam nikdy nebyla.“ Pokrčil rameny. „Nemám tušení.“
„Řekni mi, co je to Časová válka? Co se stalo v její poslední den? Cos tehdy udělal?“
Na Doktorově čele se objevila kolmá vráska a ve tváři nečekaně odtažitý výraz.
„Teď nemáme čas rozpitvávat staré události. Vstávej, za chvíli startujeme. A TARDIS budeš řídit ty, pokud sis to nerozmyslela.“
„Nerozmyslela. Jen jestli mě nechá…“
„To za okamžik poznáme.“

V řídící místnosti bylo příjemné teplo, ale já měla husí kůži. Levou ruku položenou na startovací páce, naslouchala jsem Doktorovým pokynům.
„Souřadnice planety Adispera jsem už nastavil. Teď zmáčkneš tohle tlačítko, tenhle knoflík přehodíš do polohy Zapnuto a tuhletu klávesu podržíš stisknutou tři vteřiny. Bezpečnostní protokoly stále běží, takže pokud se TARDIS rozhodne tvé řízení neakceptovat, rozsvítí se tamta kontrolka červeně, a pak to převezmu já. Jestli dostaneš zelenou, pak pomalu zatáhneš za tu páku. Rozumělas všemu?“
„Asi jo, já nevím. Tlačítko, knoflík, podržet klávesu… hotovo, počkat…hele, zelená!“
„Blahopřeju!“ Doktor mě obdařil širokým úsměvem. „Jdi na to! Allons-y!“

Zatáhla jsem a kontrolní místnost naplnil typický zvuk startující TARDIS.
Mrkla jsem na venkovní skener – hlídkující vojáci zaujali palebné pozice. Všechny hlavně mířily na TARDIS. Pak to škublo a obraz se změnil v cáry různobarevných stříkanců, jak nás vtáhl časový vír.
„Pro začátek nebylo špatné,“ Doktor zaujal moje místo a naváděl loď na správnou trajektorii.
„Cos udělal poslední den Časové války?“
Obrátil ke mně tvář. Úsměv byl tentam a v očích měl prázdnotu.
„Všechny jsem je zabil,“ řekl tiše.